Ještě na konci února se zdálo, že je Bernie Sanders na nejlepší cestě k získání nominace Demokratické strany, a že se tak v listopadu postaví v přímém duelu Donaldu Trumpovi. Nyní je ale všechno úplně jinak. Bývalý viceprezident a centrista Joe Biden získal v posledních týdnech drtivou většinu států a Sandersovy šance se pomalu ale jistě blíží nule – zvláště pak v kontextu současné epidemie koronaviru, která celý volební proces odsunula na vedlejší kolej a pro většinu médií i voličů se nyní jedná o takřka uzavřenou záležitost. Poměrně rychlý vzestup Sandersovy kampaně i její ještě o mnoho rychlejší pád jsem měl možnost pozorovat zevnitř: z pozice řadového dobrovolníka ve třech amerických státech – v Iowě, New Hampshire a Massachusetts. Jak kampaň ve Spojených státech probíhá? Byly Sandersovy šance od počátku iluzorní, nebo někde nastala zásadní chyba? Jaké důsledky a jaká možná ponaučení plynou ze Sandersova pravděpodobného neúspěchu pro levicová hnutí po celém světě?
Jak se v Iowě získává hybnost
Promrzlou rurální Iowu asi málokdo zvolí za svou první turistickou destinaci na cestě po Spojených státech. Jednou z mála atrakcí, které Iowa nabízí, jsou její „caucuses“, tradiční sousedská setkání, při kterých se lidé shromažďují v sále ve skupinách podle toho, kterého kandidáta na prezidenta podporují. I přes zanedbatelné množství delegátů, které Iowa vzhledem ke své populaci určuje (41 z celkových 3979), je jí kvůli jejímu statusu prvního volebního státu věnováno neuvěřitelné množství mediální pozornosti a kampaně do ní investují zcela neúměrné množství finančních prostředků – kandidát, který zde vyhraje, totiž často získá „momentum“, tedy především mediální pozornost, která mu poté umožní vyhrát v dalších státech.
Sandersova prohra je pro světovou levici další studenou sprchou. Zda se v blízké době objeví další příležitost, není jasné a čas na radikální akci v boji proti klimatické změně se velmi rychle krátí.
Kampaň tak v Iowě probíhala velmi adresně – každý potenciální volič byl kontaktován hned několikrát, a i když se zavázal volit pro Bernieho Sanderse, bylo mu ještě několikrát připomenuto, aby se opravdu nezapomněl v osudný večer dostavit. Kandidáti objížděli i nejmenší města ve státě již několik měsíců předem. Práce dobrovolníků spočívá především v nekonečném klepání na dveře a v osobních rozhovorech s voliči, o nichž měli díky aplikaci „MiniVan“ a seznamu všech registrovaných voličů poměrně detailní informace, a věděli tak z jakého argumentačního úhlu se na ně pokusit zapůsobit.
Sandersova kampaň také disponovala mnohými „surrogates“, tedy známými politickými, kulturními či jinými osobnostmi veřejného života, které se čas od času objevily na mítinku či ve volební kanceláři, aby motivovaly voliče i dobrovolníky v jejich vyčerpávající práci – měl jsem tak možnost vidět například koncert newyorské kapely Vampire Weekend, autorku a aktivistku Naomi Klein či Bena a Jerryho, kteří do kanceláře v New Hampshire přivezli kartón své výborné zmrzliny. Sanders sice nakonec vyhrál na počet hlasů v Iowě i v New Hampshire, nicméně totální zmatek ohledně sčítání výsledků v Iowě a relativní těsnost jeho vítězství v New Hampshire jeho kampani kýžené „momentum“ nedala.
Bernie Sanders rád mluví o své kampani jako o „multirasovém a multigeneračním hnutí“ a jedním z jeho největších politických úspěchů jistě je, že tento popis opravdu odpovídá realitě. Dobrovolníci i zaměstnanci kampaně, které jsem potkal, byli v tomto ohledu opravdu velmi různorodí. Sandersova kampaň navíc zapracovala i na genderové vyváženosti a i na lokální úrovni byly na více než polovině důležitých postů ženy. Inspirativní byla i relativní schopnost odložit pro jednou drobné ideologické rozdíly stranou ve prospěch společnému zájmu a rovněž opravdová mezilidská solidarita a vůle lidí zapojit se do stranické, volební politiky.
Žádný kult osobnosti
Sandersovi se do velké míry podařilo sjednotit levicově smýšlející aktivisty, odbory či asociace zaměřené na konkrétní problematiky (migrace, ekologie a podobně). V tomto ohledu se mi zdála jeho kampaň opravdu unikátní, jelikož z vlastní zkušenosti vím, jak například ve Francii se naopak stále prohlubuje propast mezi stranickou a občanskou levicí – na stranické úrovni je levice zcela rozštěpená a občanskou společností jsou strany (často oprávněně) považovány za cosi špinavého či nedostatečně radikálního na to, aby stálo za to se v nich angažovat.
Sanders se těší mezi svými příznivci někdy až nekritické podpoře – často jsem s úsměvem pozoroval, jak obdivně někteří poslouchají jeho proslovy, které jsou však ve většině případů naprosto identické a pro člověka, který už měl možnost je několikrát slyšet, tedy z mého pohledu poměrně nudné. Na druhou stranu si nemyslím, že by se v tomto případě jednalo o kult osobnosti, jak je Sandersově kampani často kritiky vytýkáno. Americká levice má naštěstí v této chvíli vlivných představitelů již několik a ideologický obsah i konkrétní politické požadavky hnutí jsou jejím tmelícím prvkem o mnoho víc než jen obdiv ke konkrétní osobnosti, což dává určitou naději do budoucnosti, ve které takřka osmdesátník Sanders už nebude moci hrát tak velkou roli.
Tento fakt má jistě úzkou souvislost s velmi osobní motivací velkého množství lidí, kteří se v Sandersově kampani angažují. Velmi často totiž nebojují jen o prosazení svých názorů, nýbrž – bez přehánění – o své vlastní živobytí. Mnoho z nich dluží obří, de facto nesplatitelné částky za studia či zdravotní výdaje, někteří z nich byli dokonce nuceni vyhlásit osobní bankrot, a realizace Sandersova programu tak pro ně byla jediná šance, jak se udržet ekonomicky nad vodou.
Slabiny kampaně
Po zkušenosti z Iowy a z New Hampshire pro mě bylo o to větším překvapením, jak skromná až minimalistická byla organizace kampaně v Massachusetts, tedy ve státě s větší populací (a tedy i počtem delegátů) než první dva zmíněné. V celém státě byly otevřeny jen tři oficiální kanceláře (v Iowě jich bylo pro srovnání přes 20), a takřka vše tak záviselo na úsilí dobrovolníků, z nichž mnoho pracovalo zadarmo v podstatě na plný úvazek. Zatímco v Iowě kampaň financovala několik autobusů pro dobrovolníky přijíždějící každý víkend z okolních států, na cestu do Massachusetts si museli Sandersovi příznivci z New Yorku pronajmout autobus sami. Stejně tak jsem v Iowě potkal například kvalifikovaného organizátora a aktivistu najatého specificky na práci s latino komunitou ve městě čítajícím méně než 25 tisíc obyvatel, kdežto v Massachusetts jsem byl sám často vysílán do španělsky mluvících čtvrtí, aniž bych mluvil španělsky nebo měl alespoň dostatečný počet volebních letáků ve španělštině.
Právě způsob, jakým Sandersova kampaň dokázala mobilizovat především hispánskou, ale například i muslimskou komunitu v Iowě či v Kalifornii, a zapojit tak do volebního procesu menšiny z okraje společnosti, přitom bezpochyby patří k jedněm z jejích neoddiskutovatelných úspěchů. Vzhledem k tomu, že se nezdálo, že by kampani na celostátní úrovni docházely peníze, je pro mě těžko pochopitelné, proč nebyla stejná energie vyvinuta v práci s neanglofonními komunitami i v Massachusetts. Některá strategická rozhodnutí kampaně snad budou zpětně podrobena důkladné kritice.
Celková strategie a organizace Sandersovy kampaně se mi nakonec v jádru zdála být až příliš tradiční, v kontrastu s tím, jak neotřele se občas tvářila v médiích. Stejně jako většina ostatních kampaní investovala neúměrné množství peněz do prvních dvou či tří volebních států a doufala, že Sandersovy úspěchy pak budou stačit na vítězství v následujících, co do počtu delegátů mnohem důležitějších primárkách. Když mi pak v den volebního Super Tuesday přestal na mobilu fungovat MiniVan a já byl nucen klepat na dveře domů zcela náhodně, uvědomil jsem si, jak moc může být tato aplikace ve skutečnosti neefektivní. Zatímco se seznamem konkrétních domů, které mám obejít, jsem předtím ztrácel mnoho času chozením mezi místy vzdálenými od sebe často několik minut chůze a vyplňováním informací o voličích, které se mi tam podařilo zastihnout, náhodnou metodou jsem stihl za pár hodin oslovit mnohem větší počet lidí než předtím.
Je nutné mluvit o socialismu?
Sandersův neúspěch má ale podle mne hlubší kořeny než jen diskutabilní organizaci kampaně. Zaprvé by stálo za to se zamyslet nad užíváním některých politických termínů a konceptů, ke kterým se Sandersova kampaň, podobně jako jiná levicová hnutí po celém světě, hlásí. Zdá se mi signifikantní, jak velké množství Sandersových odpůrců, které jsem potkal, uvádělo jako první argument, že „přeci nemůžou volit socialistu“. V tomto aspektu se jedná o dosti podobnou fobii jako v Česku – slovo „socialismus“ je pro mnohé úzce spojené s totalitními režimy. Jistě, můžeme těmto lidem, do velké míry oprávněně, vyčítat nedostatečnou schopnost rozlišovat mezi totalitním socialismem a „demokratickým socialismem“, ke kterému se hlásí například právě Sanders či DSA, hnutí „amerických demokratických socialistů“, jehož členy či sympatizanty byla asi polovina dobrovolníků, které jsem potkal.
Nebylo by však jednodušší uznat, že používaní slova „socialismus“ jakožto ideologického zakotvení Bernieho programu je v současnosti neefektivní, pro mnoho potenciálních voličů odrazující. A navíc i neodpovídající tomu, čím tento program opravdu je, tedy nutným, ale stále poměrně mírným utlumením kapitalismu? Vždyť i skandinávské země, o kterých Bernie často mluví jako o modelu, jsou zcela kapitalistické a liberální ekonomiky. Opravdovým problémem, a to nejen v Americe, je tedy podle mne neschopnost levice vytvořit nové koncepty a nový slovník, který by oslovil větší část společnosti. To jistě souvisí s tím, že levice stále nemá dostatečně nový obsah, kterým by tyto koncepty vyplnila. Proto se raději vrací ke starým, různými historickými konotacemi zastřeným konceptům typu „demokratický socialismus“.
Tento ideologický paradox je pak umocněn paradoxem politicko-strategickým, tedy určitým levicovým populismem Sandersova hnutí. Tím zde nemyslím nerealizovatelné sliby (drtivá většina z těch Sandersových je, navzdory tomu, co říká mnoho médií, realizovatelná), nýbrž ambici stát se hlasem lidu, reprezentovat masu bojující konečně za svá práva. Právě k této myšlence odkazuje slogan o „politické revoluci“, který je však zcela zavádějící – v historickém konfliktu revoluční a reformní levice stojí totiž Bernie Sanders jednoznačně na straně reforem. Revoluční patos je tedy v tomto případě, stejně jako v případě mnoha levicových kampaní v Evropě, pouze prázdnou skořápkou, snovým horizontem, z něhož pramení jen neurčitá snaha zalíbit se většině společnosti. To je ovšem podle mne v současné situaci zcela iluzorní.
Další studená sprcha
Možná by bylo naopak konečně načase si přiznat, že jakýkoli emancipační politický program je ze začátku nutně minoritní, přestat se chovat k odpůrcům i k lidem bez zájmu o politiku svrchovaně, jakožto k těm, kteří ještě nepochopili, že levici jde přeci o jejich dobro, a usilovat o moc trochu klasičtějším, prozaičtějším způsobem, tak, jak to zejména většinové volební systémy umožňují – mobilizovat dostatečné množství lidí ve jménu prosazení jejich konkrétních zájmů či názorů a pro zbytek pak nebýt ničím jiným než přijatelným menším zlem. Ostatně je zbytečné si zakrývat, že pokud by kdy Bernie Sanders vyhrál volby proti Donaldu Trumpovi, bylo by to právě tímto způsobem – a to i přes všechnu jeho rétoriku o většinovém, politikou doposud nepolíbeném pracujícím lidu, který se prý konečně postaví onomu jednomu procentu milionářů.
Po porážce Jeremyho Corbyna byl Bernie Sanders největší nadějí globálního levicového hnutí, že se konečně v kritický moment ujme vlády v některé z nejvlivnějších světových demokracií. Reálnou šanci podle mě Sanders měl. Býval by však pravděpodobně potřeboval příznivější shodu okolností, především pak déle trvající roztříštěnost centristických kandidátů, kteří se v rozhodující moment sjednotili za Joem Bidenem. V přímém duelu se jasně ukázalo, že i v rámci elektorátu Demokratické strany tahá americká levice za kratší konec. Sandersova prohra je tak pro světovou levici další studenou sprchou. Zda se v blízké době objeví další příležitost, není jasné a čas na radikální akci v boji proti klimatické změně se velmi rychle krátí.
Autor byl dobrovolníkem v Sandersově kampani.