V kontextu právě probíhající pandemické krize se ukazuje, jak málo jsou platní lidé, kteří se ještě před třemi měsíci bili v prsa, že v boji za český národ klidně položí život. Ač to pro válečníky na sociálních sítích bude zřejmě těžké skousnout, národ tentokrát nezachraňují ranaři s přeškrtnutou mešitou na triku ani borci v mikinách Ortel. Momentálně ji zachraňují spíš úředníčci a cifršpióni, kteří se orientují v problematice zásobování, logistiky nebo plánování v makroměřítku, případně lékaři, hygienici a epidemiologové, kteří alespoň tuší, jak zabránit šíření virové pandemie. Za současné situace nemá ponižování slabších a ukazování prstem na příslušníky menšin jakýkoli smysl, a tak česká vlastenecká scéna logicky mlčí. Kde je Tomio Okamura, když ho národ nejvíc potřebuje? Proč nekorektní obránce českého lidu, prezident Miloš Zeman, za poslední měsíc promluvil ke svému národu jen na osm minut v předtočeném rozhovoru? Proč je momentálně mnohem více slyšet Klaus starší, než Klaus mladší? A jak se to všechno vůbec semlelo, že nejlepší manažer a premiér, jakého kdy Česká republika měla, cosi nesouvisle blekotá na tiskovkách a při každém těžším dotazu panicky hledá náměstka Prymulu?
Zatímco Babiš s Havlíčkem mluví na tiskovkách z cesty a nedokážou skoro nic podstatného říct, Jan Hamáček si svoje nečekané místo na slunci evidentně užívá.
Současná nečekaná krize dokonale odhalila, že na nejvyšších pozicích jsou dnes v Česku lidé, kteří sice oplývají sebevědomím, jdou přes mrtvoly a spoléhají jen sami na sebe, jakmile ale jde do tuhého, vůbec neví, která bije. Předvolební kampaň Andreje Babiše to v roce 2013 pojmenovala naprosto přesně: „Jsme schopný národ, jen nás řídí nemehla.“ Andrej Babiš je od té doby nonstop u vlády, ale na pravdivosti jeho sloganu se nezměnilo vůbec nic. Možná naopak. Ještě v lednu společně s ministrem zdravotnictví Vojtěchem bagatelizoval možnou hrozbu koronavirové epidemie u nás. Nejenže se vláda měsíc nepřipravovala na přicházející riziko a nenakupovala testery, ochranné a zdravotnické potřeby a nekontrolovala připravenost státních rezerv, ale Babiš s Vojtěchem o tomto tématu nehodlali v parlamentu s opozicí ani debatovat. Jenom pár dní po vypuknutí epidemie musela odstoupit vrchní hygienička Eva Gottvaldová pro svou údajnou nekompetentnost. A aroganci a neschopnost nejdůležitějších úředníků v zemi snad nic neilustruje lépe než případ ředitelky Státního ústavu pro kontrolu léčiv Ireny Storové, která den po vyhlášení nouzového stavu odletěla na dovolenou na Kubu. Zatím ji nikdo nevyhodil.
Když projevy lásky zabíjejí
Po několika týdnech se teď k současné situaci konečně vyjádřil také prezident Miloš Zeman. Přestože má pověst přisprostlého plebejského intelektuála, z jeho slov tentokrát moudrost opravdu nesršela. Je sice pochopitelné, že Zeman nevynechal příležitost přiživit kulturní válku mezi pražskou kavárnou a prostým lidem a okomentoval mimořádně idiotské prohlášení Jana Hrušínského, že cílem zákazu kulturních akcí je zlikvidovat pražská divadla a občanskou opozici vůči Babišovi, ale výzvu k hercům, aby místo protestů raději šli potěšit starší ročníky do domova důchodců, si Zeman mohl opravdu odpustit. Snad nějací zmatení ochotníci nevezmou jeho slova vážně a neohrozí svou návštěvou životy některých důchodců. Jak má v dnešní situaci mluvit politička světového formátu, ukázala den před Zemanem německá kancléřka Angela Merkelová. Ve svém do posledního detailu dotaženém projevu se o nejstarší německé generaci také zmínila. Přestože máme zaběhané představy o tom, jak svým nejbližším projevujeme lásku a jak o ně pečujeme, tvrdila v projevu Merkelová, v dnešní situaci mohou právě takové zvyky zabíjet. Nečekaná návštěva u babičky, tetičky, dědečka či strýčka může v současné situaci místo radosti způsobit tragédii. To je dnes potřeba si podle Merkelové uvědomit a musíme se společně snažit najít jiné způsoby, jak o naše blízké na dálku pečovat.
Nikdo z nás si asi nepředstavoval, že se během probíhající apokalypsy bude doma s rodinou dívat na seriály. Přesně tak to ale dnes vypadá. Stejně tak nikdo nečekal, že se místo nekompromisního charismatického vůdce stane národním hrdinou někdo jako Jan Hamáček. Ale je to tak. Zatímco evidentně nevyspalí superdříči a supermanažeři Babiš s Havlíčkem mluví na tiskovkách z cesty a nedokážou skoro nic podstatného říct, Jan Hamáček si svoje nečekané místo na slunci evidentně užívá. Žádný jiný politik zatím nedokázal veřejnosti říct nic působivějšího a lidštějšího než právě on. Na otázku, jak bude policie sankcionovat porušování karantény, odpověděl, že největším trestem za porušení karantény je to, že kvůli nám někdo může přijít o život.
Jan Hamáček se ale nestal hrdinou pro svůj politický či řečnický talent. Na jeho příkladu můžeme demonstrovat, proč se tak často (až se to skoro působí jako prázdné novinářské klišé) mluví o důležitosti takzvaných tradičních demokratických stran a v čem spočívá jejich největší síla. Jan Hamáček se dlouhé roky soustavně připravoval na svoji profesionální kariéru ve vrcholové politice. Je tím, čemu se dříve říkalo stranický kádr. To slovo má dnes sice negativní zabarvení, ale žádné jiné Hamáčka nevystihuje líp. A díky tomu také Jan Hamáček pravděpodobně procedurální pravidla a krizové mechanismy zná nazpaměť. Každý z nás se nejspíš někdy vysmíval nesmyslným bezpečnostním opatřením, byrokratickým rituálům, které v čase klidu a míru vypadají směšně a absurdně. Jenomže právě v těchto mechanismech a procesech se kromě pedantnosti a úřednické rutiny ukrývá dějinná zkušenost a poučení z časů podobně těžkých krizí. Procedurální postupy nás mají ochránit v časech budoucích krizí a slouží jako strategický plán osvědčeného postupu. Jedním takovým pravidlem je také to, že v případě vážné celospolečenské krize se politici mění v nástroj, který veřejnosti vysvětluje a tlumočí nařízení odborníků, jimiž by se veřejnost měla řídit. Hamáček toho schopný je, Babiš ani trochu.
Pozor na nevyspalé, mumlající trosky
Stranickou politiku není potřeba nijak zvlášť fetišizovat, ale jasná identita a historická paměť, do níž se otiskují zkušenosti velkých společenských krizí minulosti, se v těchto stranách přenášejí z generace na generaci. Andrej Babiš možná ví, jak zefektivnit výrobu v drůbežárně nebo jakým způsobem dostat obchodní konkurenci na lopatky, avšak v situacích, kdy jde o ohrožení bezpečnosti státu, tápe úplně stejně jako každý z nás. Babiš s Havlíčkem chtějí mít vše pod kontrolou, na všechno dohlédnout a všude být. Jenomže stát zkrátka není možné řídit jako firmu a v těchto situacích nejde o žádná „manažerská řešení“, stát je natolik komplexní organismus, že primitivní a přímočarý firemní ekosystém svou složitostí mnohonásobně překračuje. Předseda vlády musí mít výborné kontakty na odborníky ze všech oblasti státní správy, a ne předstírat, že on sám je ve všech těchto oblastech odborníkem. Není v lidských silách mít přehled o všem, co stát vykonává. Každý, kdo se snaží vzbudit dojem, že na všechno osobně dohlídne, nakonec působí spíš arogantně a směšně. V nejhorších případech se pak z takových lidí mohou stát nevyspalé, mumlající trosky, které předstírají, že se v problematice dokonale orientují a mají vše pod kontrolou.
Před vypuknutím současné koronavirové pandemie asi neměl nikdo problém představit si Babiše jako krizového manažera, který dokáže český stát provést těžkými časy. To už ale teď pro spoustu lidí platit nebude, a to ani pro některé z Babišových voličů. Jedná se o vážnou trhlinu v jeho politické imagi, i když by bylo opravdu předčasné z ní cokoli vyvozovat. Momentálně ale premiérovi ukradl show sociální demokrat Hamáček, který kromě Česka začal zachraňovat už i sousední Slovensko. Nejen pro české voliče je důležitou kvalitou politiků jejich odborná kompetence – tedy to, jak moc jim důvěřují, že budou schopni kontrolovat a ovládat složité systémy státní správy. Až doteď se jednalo o Babišovu silnou stránku. Vždyť bohatý už je dost a vybudoval jednu z největších firem v České republice. Musí přece vědět, jak lidem vládnout, jak rozhodovat a jak mít své podřízené pod kontrolou. Teď to ale vypadá, že Babišovy kompetence jsou příliš úzce zaměřené a nepoužitelné v celé řadě situací. Stát prostě nefunguje jako firma a až v krizích jako je ta, kterou právě procházíme, si naplno uvědomujeme, co všechno stát je a jakou roli ve fungování společnosti hraje.
Každopádně i Hamáčkovo politické vítězství může velmi rychle zhořknout. Z Číny momentálně přiletěly pomůcky, které tu měly už tři týdny být a zabraňovat rozšiřování nákazy v populaci. Je skvělé, že bude mít český zdravotnický personál konečně respirátory, které ho budou chránit před nákazou, a zároveň i testery, pomocí nichž bude možné zjistit, jestli se nemoc nešíří i mezi samotnými lékaři a zdravotníky. To samé platí pro další profese klíčové pro zachování chodu státu. Můžeme se ale podívat, jak se vyvíjí situace v jiných zemích EU. V Itálii nestíhají pohřbívat mrtvé, ve čtvrtek jich bylo skoro pět set. Ve Španělsku už máme přes tisíc obětí a dalších tisíc lidí je ve velmi vážném stavu. Podobně se vyvíjí i situace ve Francii s pěti stovkami mrtvých a tisícem lidí v kritickém stavu. Pokud bude nákaza exponenciálně růst, brzy budou v Evropě stovky tisíc mrtvých. Teď je potřeba urychleně řešit kapacity jednotek intenzivní péče po celé zemi, připravit provizorní nemocnice, které budou ošetřovat nakažené, a masivně navýšit množství ventilátorů. Roušky, respirátory a testery budou samozřejmě i nadále potřeba, ale pokud bude mít vláda zpoždění v řešení navazujících problémů, budou už umírat lidé. Samozřejmě je možné, že se u nás bude situace vyvíjet jinak, mírněji, ale upřímně řečeno, neexistuje moc racionálních důvodů, proč by měla. Pokud ale na Letiště Václava Havla přijede roušky a respirátory přivítat celá vládní delegace, nutně to v nás vzbuzuje dojem, že ministři i premiér plýtvají časem, který by mohli využít pro přípravu na situaci, která nastane za jeden nebo dva týdny. Ano, bude hůř.
Karanténa pro naše lidi
Politika, respektive komunikace politiků, se v digitální éře online médií, sociálních sítí a nonstop zpravodajských kanálů odehrává po hodinách. Ke každé nové události nebo změně vývoje se politici vyjadřují prakticky okamžitě a pravděpodobnost toho, že něco plácnou dřív, než se seznámí s detaily, je tak vyšší, než byla v analogových časech večerních zpráv a ranních novin. V běžných časech tuto disciplínu ovládal premiér Andrej Babiš skvěle; ne že by nedělal chyby a sem tam něco neplácl, ale dokázal být stále ve virtuálním kontaktu s publikem. Na Facebooku umisťované fotky se světovými státníky i domácími regionálními politiky a premiérovými fanoušky přinášely nepřetržitý obrazový záznam „makání“ a pro opravdové fajnšmekry tu bylo pravidelné nedělní hlášení Čau lidi. S tímto marketingovým prvkem se dobře doplňuje premiérův hypermanažerský styl: Babiš všechno osobně zařizoval, na všechno osobně dohlížel a všude investoval a především se neustále chlubil svými domnělými i skutečnými úspěchy, a to i v případech, kdy byla řeč o něčem úplně jiném. Ale sledovat tento styl manažerování v současné situaci je vskutku frustrující. Vědomí, že tento člověk skutečně řídí republiku čelící pandemii, je až děsivé.
V době, kdy bylo jasné, že vláda omezí pohyb osob a epidemie výrazně postihne i Českou republiku, vyrazil Babiš osobně zkontrolovat tři sklady velkých řetězců. Jeho mediální tým z této operace zveřejnil hned několik fotek a dokonce sestříhal video, ve kterém premiér za hudebního doprovodu pobíhá po skladu a zachmuřeně s někým diskutuje. Smysl aktivity samotné (tedy jet se „osobně přesvědčit“, jestli tam je dost jídla) přitom jiný než čistě marketingový ani být nemůže. Všechny řeči o šestnácti hodinách makání jsou směšné, pokud premiér objíždí sklady a dělá práci, která buď není potřeba, anebo ji může udělat kdokoli, kdo má auto, řidičák a mobil.
„Manažer na svém místě“, který všechno řídí, je v Babišově případě nejen marketingová figura, ale bohužel i způsob, jakým premiér věci řeší. Pro současné autoritáře je typické destruování mezistupňů demokracie a jejich nahrazování přímým vztahem mezi lidem a vládcem. Česká cesta směrem k Polsku a Maďarsku vede skrze manažerskou demokracii, v níž šéf rodinné firmy na trůně zpochybňuje a kontroluje všechny stupně moci: politickou stranu, poslaneckou sněmovnu i vlastní ministry, které všechny chápe jako své zaměstnance. Mediální šikanování ministra zdravotnictví, jenž chtěl chránit doktorku, která mu dala nepravdivé informace, a na rozdíl od Babiše aspoň chápal politickou a nepolitickou rovinu problému, jen ukazuje, jak moc je tento způsob řízení pro krizi nevhodný. V tuto chvíli přece vůbec nepotřebujeme jednoho manažera, který všechny na počkání seřve, ale celý koordinovaný tým odborníků, kteří pokud možno v klidu a kompetentně řeší, co je nejdůležitější. To neznamená žádnou depolitizaci; rolí politiků zůstává vysvětlovat přijatá opatření, zvláště pak ta, která omezují ústavní svobody občanů. Babiš se ale napasoval do trojrole experta, manažera a politika a jednoduše ji nezvládl. Všechno mlžení, zmatky a protichůdné výroky jsou logickým důsledkem toho, že Babiš nebyl schopen dodržovat zákonný postup a ustavit krizový štáb, stejně jako o pár týdnů dřív nebyl ochoten odpovídat na otázky poslanecké sněmovny a debatu o připravenosti vlády na blížící se krizi smetli jeho poslanci (společně s ČSSD a KSČM) ze stolu.
Triumf vedoucího skautského tábora
Trapnou ublíženost a vychloubání, co všechno udělal nejlíp, nedokáže při svých vystoupeních Babiš potlačit ani teď, když se snaží zdůraznit, jak všichni táhnou za jeden provaz a pořád si telefonují. Jeho ublíženou taktiku dál reprodukují i jeho mediální experti na Facebooku, kteří upozorňují na to, že i Francie má problémy a nedostatek roušek. Jakkoli to může být oprávněné, Babiš v tomto ohledu podřizuje krizové řízení státu svému osobnímu PR. K čemu je lidem informace, že ve Francii mají také problémy? Celkem k ničemu, slouží jen k udržovat zdání o schopném Babišovi. Stejné zdání, jemuž premiér obětoval i svolání krizového štábu.
Předpokládat na základě řady negativních komentářů, že Babiše čeká po odeznění epidemie politický pád, by ovšem bylo nejen zcela předčasné, ale i v zásadě neopodstatněné. Pro většinu komentátorů je Babiš už dávno zdiskreditovanou figurou, a i kdyby teď méně zmatkoval, byl by pro ně odepsaný ideologicky. Jediné, co by mohlo otřást Babišovou podporou, by bylo zlomení víry v jeho kompetence. Epidemie a karanténa budou ale trvat ještě dlouho a řada selhání státu, které se různě sdílejí na sociálních sítích a objevují v novinových textech, mohou být za tu dobu zapomenuty. Ve stabilizovaném karanténním provozu republiky může Babiš získat svou auru schopného dříče zpět. Všichni si nakonec musíme přát, že to premiér zvládne.
Stačí jeden letmý pohled na titulky Parlamentních listů a je jasné, že viníci krize se dají hledat i úplně jinde (ostatně spoustu věcí česká vláda nepodcenila): mezi Zelenými, „gretény“ nebo v Bruselu. Podle Václave Klause mladšího by nám zase v koronavirové krizi pomohlo zrušení genderových neziskovek. Fantazii se meze nekladou. Přestože výkony premiéra nepřinášejí uklidnění, svá předchozí mylná tvrzení o tom, že „roušky jsou“, může obhajovat právě touto snahou. Podobný projev, jako měla německá kancléřka Merkelová, by Babišovi asi nesedl a ani by mu ho nikdo neuměl takhle napsat. V Česku zásadně chybí aspoň snaha o přístup, který je vážný, ale zároveň dlouhodobě optimistický, zasazuje současné problémy do širšího časového rámce a vybízí ke klidu a spolupráci. Miloš Zeman nedokáže dát dohromady státnický projev bez faktických lapsů, vyzývání k porušování vládních nařízení a urážení opozice, Andrej Babiš to nedokáže vůbec. Logikou facebookové expertízy a kulturní války ovládanou politickou komunikaci nedokázali premiér s prezidentem opustit ani v čase pandemie. Minimalismus Jana Hamáčka, který problémy řeší ve stylu vedoucího na skautském táboře, je tak maximem, co vrcholní představitelé státu můžou nabídnout.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.