Foto Twitter
Přes většinu stresových nebo namáhavých období svého života jsem se pročetla. Knížky té dané doby pak tvoří určitý milník, na který je nabalený původně spletitý chuchvalec komplikovaných, často protichůdných pocitů, jež se však díky dané knize seřadily, takřka katalogizovaly. Obvykle si nepamatuju, jak přesně jsem se cítila, ale stačí si otevřít knihu, kterou jsem tehdy četla – a všechno mi to vybouchne před obličejem. Doteď si vybírám knížky jako potenciální černé skříňky.
Koronakrize s Markem Fischerem
Přesto mi přišlo legrační, že jsem se první dny karantény zajímala hlavně o to, co teď budu číst. To je sice na jednu stranu dost sobecká starost, ale v rámci narůstající úzkosti, kdy nikdo neví, jak se věci vyvinou, jde taky o snahu aspoň částečně uklidnit rozkolísané myšlení. Nakonec jsem rozečetla sebrané spisy kulturního teoretika Marka Fishera nazvané K-Punk. Jejich autor vyniká schopností analyzovat společenské fenomény a kulturní díla a zasazovat je do širšího společensko-politického kontextu, což je schopnost, která je u kulturních teoretiků a publicistů celkem vzácná (u nás to umí třeba Karel Veselý nebo Eva Klíčová).
Exkurze do světa, který moc nedává smysl, třeba právě teď některým divákům naopak smysl dá.
Fisherovy texty ovšem nejsou nijak úlevným počtením. Zkoumá v nich ideologii volného trhu a její zdánlivě neotřesitelnou dominanci nebo krizi imaginace. Pouští se přitom do myšlenkových konstrukcí, se kterými nemusíme vždycky souznít, ale jeho schopnost přemýšlet sám za sebe je fascinující. Jak by Fisher chápal současnou koronakrizi, se nicméně nedozvíme – v roce 2017 spáchal sebevraždu.
Ishigurova mechanika snů
Z překladových knižních novinek stojí za přečtení Neutěšenci od Kazua Ishigura. Britsko-japonský nobelista říká, že jeho první tři knížky Vybledlá krajina s kopci, Malíř pomíjivého světa a Soumrak dne byly víceméně jedno dílo – a že mu to nějakým záhadným způsobem prošlo. Nespolehlivý vypravěč v nich rozplétá svůj životní příběh, aby bylo čím dál zřejmější, že mnohem důležitější než to, co nám říká, jsou události, jež zatajuje či s falešnou lehkostí přerámovává. Ve své čtvrté knize ale Ishiguro vykročil jiným směrem, což mu v roce 1995, kdy originál vyšel, vyneslo řadu nepříznivých recenzí.
Neutěšenci vyprávějí příběh klavíristy Rydera, jenž přijíždí do podivného města (připomínajícího Prahu), aby tam odehrál koncert, od něhož si všechny postavy něco slibují – někdo usmíření s dcerou, jiný návrat na výsluní. Někde jsem slyšela, že tento román vyvolává ve čtenářích frustraci hraničící se znechucením. Dá se to pochopit: velkolepý koncert se neustále odsouvá, pořád se na něco či někoho čeká a všechny postavy se nesnesitelně vymlouvají – hodně toho sice napovídají, ale jejich řeč je plná vaty a zdvořilostních vět. I fyzikální zákony tu fungují zvláštně – lidé si často jeden druhého nevšimnou, hrdina se zjevuje na určitých místech, aniž by bylo jasné, jak se tam dostal, a je bez zřejmého důvodu pořád strašlivě unavený.
Ishiguro chtěl v knížce použít mechaniku snů – jejich zvláštní prolínání a neukotvenost. To se mu podařilo výborně, ale zároveň to může čtenáře po čase rozčilovat. Ostatně bývá dost otravné, když se druhý rozhodne, že vám převypráví svůj sen – to, co je pro dotyčného závažné, se při vyslovení snadno může stát jen nesmyslným líčením. Ve výsledku jde každopádně o dílo, které může dobře vystihovat dojmy mnohých ze současné situace: spousta čekání, nejistoty a úzkosti. Nepopírat tyto pocity, ale naopak jim jít v díle naproti je pak často účinnější a ozdravnější než eskapismus.
V izolaci v Buckinghamském paláci
Ale když zvolit eskapismus, tak se vším všudy. Rozkoukala jsem první řadu seriálu Koruna (The Crown), jehož tři sezóny jsou dostupné na Netflixu. Ke Koruně jsem se navzdory doporučení nijak nehrnula. Britská královská rodina, jejíž peripetie seriál sleduje, je mi celkem lhostejná: na přenosy ze svateb jsem se nedívala a nic si nesmyslím ani o tom, že se Harry a Meghan vzdali svých královských povinností. Koruně ovšem nelze upřít, že je skvěle napsaná. Scenárista Peter Morgan si často hraje s tím, že oficiální povinnosti připadnou v rodině tomu, kdo o ně nijak nestojí a pro danou úlohu se ani moc nehodí.
Právě sleduji díl, kde královnu Alžbětu slavnostně korunují a její manžel Philip těžko snáší novou mocenskou dynamiku jejich vztahu. Mě můj muž ujistil, že kdybych se stala královnou, zvládal by to dobře… Jsem ráda, že jsme tuto palčivou otázku doma vyřešili, a teď nás čekají už jen ty méně důležité, vztahující se k pandemii a následné ekonomické krizi. Koruna je vším tím zobrazovaným luxusem, bezpečím a bohatstvím, které postavy nijak nekomentují, protože v nich prostě vyrostly, vlastně legrační. Ale exkurze do světa, který moc nedává smysl, třeba právě teď některým divákům naopak smysl dá.
Soustavně taky nakoukávám filmografii Hirokaza Koreedy, jehož Zloději v roce 2018 vyhráli v Cannes. Koreeda je nejsilnější ve vykreslování rodinných vztahů (Nehybná chůze, Jaký otec, takový syn, Naše malá sestra), přičemž často zkoumá, nakolik je důležité samotné biologické pouto a jak velkou roli hraje obyčejná snaha být k ostatním pozorný a solidární.
V době, kdy trávíme tolik času se svou rodinou, jsou Koreedovy filmy plné těžce vydřené empatie dobrá volba: u jeho hrdinů často začínám u „to je naprostej idiot“, aby mi jich bylo o pár desítek minut později líto a chápala jsem je. Tuhle schopnost se teď, kdy se naše životy tak zvláštně prostorově smrskly (protože ne každý má k dispozici Buckinghamský palác), hodí trénovat.
Autorka je scenáristka a publicistka.