Kingdom Come a facebooková jáma pekel: herní husitství, ale bez politiky!

Kontroverze okolo videohry Kingdom Come ukazují zbytečnou nenávist v hráčské komunitě a urputnou snahu bránit hry před kritikou za každou cenu. 

Diskuse o práci a osobě Daniela Vávry často přidělávají práci administrátorům facebookových fór, to není nic nového. Ale na nedávnou kauzu, týkající se nejznámějšího českého herního vývojáře a hry studia Warhorse Kingdom Come: Deliverance, stojí za to se podívat. Ukazuje totiž na hlubší problémy hráčské kultury.

Má se to nějak takhle. Na Masarykově univerzitě vzniklo pásmo přednášek o Kingdom Come, což je historické RPG z doby husitských válek. Ambiciózní, propracovaný projekt zaslouženě dostává vysoká hodnocení. Dílo studia Warhorse a šéfa projektu Daniela Vávry nemá v Česku ani celosvětově v jistých směrech obdoby. Jednou z přednášejících byla doktorka Hübnerová, která v ní rozebírala historické stereotypy. Když byla přednáška vyvěšena na YouTube, Vávra ji ve dvouapůlhodinovém videoblogu Jáma pekel tvrdě zkritizoval. Do velké míry oprávněně – je opravdu špatná, a to nejen proto, že doktorka hru vůbec nehrála. Do diskuse se nakonec přidal ještě David František Wagner na Heroine.cz se shrnujícím komentářem, který polemizuje s oběma stranami a dochází k závěru, že český akademický svět by měl hry začít brát vážně.

Představa, že přemýšlení o politických konotacích jednotlivých prvků ve hrách je jakýsi ideologický boj, vůči kterému je třeba se vymezit, úplně ignoruje jak roli kritiky, tak způsob uvažování nad popkulturou minimálně posledního století.

Kde je pravda, ale není tak zajímavé. Stačí se podívat do diskusí pod příspěvky na facebookovém profilu Daniela Vávry, který kritiky rád sdílí. Citovat některé by bylo na žalobu. Mezi sexistickými urážkami se objevuje tendence označovat ty, které zajímá víc než jen soubojový systém nebo způsob vykreslení herních vesnic, za kádrováky, občas i s dodatkem „jako z padesátých let“, za bolševické multikulturalisty, kteří do her tahají svoji ideologii. Podporuje to i sám Vávra, který podobný slovník používá ve svém vlogu, statusech, případně když nedávno sdílel můj rozhovor s herní kritičkou (ano, dost levicovou), které – světe, div se – vadí neonacisté. Za něj jsem dostal v české alt-right skupině dvě výhružky smrtí a veřejně spoustu homofobních urážek. Nad tím, co jsou někteří, věřím, že osobně slušní a milí lidé schopní napsat pod vlastním jménem veřejně, zůstává rozum stát.

Styl diskuse o hrách je tak trochu jako z jiného, nepokrytě hnusného světa, kde jsou lidé zvyklí sprostými urážkami častovat kohokoli, s kým nesouhlasí, a osočovat ho z potlačování jiných názorů. Často s pomocí vyhroceně pravicové rétoriky, ve které je sprostým slovem multikulturalismus, a diskutující, kteří hru neadorují, jsou social justice warriory (alt-right termín pro přehnanou oddanost sociálnímu progresivismu). Občas se objeví i odkazy na americké školní kampusy.

Jenom zábava?

Představa, že přemýšlení o politických konotacích jednotlivých prvků ve hrách je jakýsi ideologický boj, vůči kterému je třeba se vymezit, úplně ignoruje jak roli kritiky, tak způsob uvažování nad popkulturou minimálně posledního století. Každé dílo má v sobě nějaké hodnoty, natož Kingdom Come, které zpracovává historické období husitství. Neexistuje žádný neutrální střed, kde je to „jenom zábava“. Stejně jako filmy, ať už je to Habrmanův mlýn nebo Avengers, i hry v sobě nesou politické obsahy. Třeba ten prokletý gender. Podle řady diskutujících je snaha vytvořit hry s jiným stylem zobrazení ženských postav jen výsledek ideologie, která chce zničit „neutrální“ videohry. I tato zdánlivě nepolitická pozice je ale samozřejmě politická. Každý má nějakou svoji politiku, i když si to třeba neuvědomuje.

Jak píše Heather Alexandra ve skvělém textu Kritika je přátelská služba, hru si můžete užít, i když nad ní přemýšlíte kriticky. Upozornit na prvky hry Kingdom Come, které se mohou zdát stereotypní, neznamená útok na hru jako celek nebo na Dana Vávru, jak se snaží tvářit někteří z diskutujících, podle nichž se vůči němu vede kampaň.

Tlustí nerdi a lenoši

Alexandra mimochodem rozebírá historické důvody, proč se jako hráči (počítám se mezi ně) a hráčky cítíme nesví, když nám někdo, byť s dobrými úmysly, na náš koníček sahá. Videohry byly dlouhou dobu pod útokem: stolní RPG Dungeons and Dragons bylo spojováno se satanismem, naši rodiče nás od počítače vyháněli a poznámky o lenoších nebo společensky nebezpečných nerdech musel herní svět trpět dlouhá léta. Marketingové firmy (i herní časopisy) s takzvanou pařanskou identitou vědomě pracovaly. Proč někteří hráči reagují tak hystericky na jakoukoli kritiku, je tedy jasné. A jak Alexandra poznamenává, slovo fan (fanoušek) je dost možná odvozeno od slova fanatik. Každý, kdo byl někdy do nějakého uměleckého díla zamilovaný, ví, jak bolí kritika.

Jenže láska k člověku může být rozporuplná, stejně jako láska ke hrám. Milujeme přece lidi (a hry) i přes jejich chyby, případně právě pro ně. Čím dřív si to uvědomíme, tím budou diskuse o hrách lepší. Vyhrocená podoba, v níž se v duchu kulturních válek (doporučená četba: Angela Nagle) hází nadávkami, politickými stanovisky nebo se vytahuje komunistická historie, škodí všem. A v posledku herní kultuře, která – jak ukazují celosvětové statistiky – už opravdu není nějakým exkluzivním klubem, jenž je pod neustálým útokem.

Autor je herní a kulturní publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies