Wolfenstein za Ameriku bez nacistů


Série stříleček Wolfenstein už dvacet let bez kontroverzí zosobňuje nenáročnou počítačovou zábavu. Proč by mělo být najednou skandální střílet virtuální nácky?

William „B.J.“ Blazkowicz svého prvního nacistu zastřelil v roce 1992 a od té doby se pravidelně objevuje na obrazovkách počítačů. Pohoršoval tím nanejvýš snad už vyhynulou sektu vyznavačů mantry „virtuální násilí vede k násilí skutečnému“. Druhá světová válka, nacisté i Wolfenstein zůstávají stálicemi videoherní scény. Jak si tedy máme vysvětlit poprask, který rozpoutala reklamní kampaň na nejnovější díl Wolfestein: The New Colossus a který se dostal i do tak „neherních“ médií jako Forbes nebo Guardian?

Částečně za to pochopitelně může chytře vymyšlený slogan „Make America Nazi-Free Again“, který odkazuje na Trumpovu volební kampaň, jejíž hodnoty paradoxně obrací vzhůru nohama: pojmy jako šovinismus, nacionalismus, militarismus a netolerance, jež nás provázely celou letošní fraškou amerických prezidentských voleb, nejčistěji a nejabsurdněji vyjadřuje právě nacismus. Připomínat to dnes zřejmě působí přinejmenším jako prohřešek proti dobrým mravům. Jde přece ale jen o počítačovou hru, ne?

Brokovnice v každé ruce

A počítačová hra je to velice dobrá. Základní formule nového „Wolfu“ kopíruje předchozí díl: v pokračování najdeme nepříliš rozsáhlé úrovně kladoucí důraz na bojování v kulisách, které utkví v paměti. V jednom levelu se typicky vyskytuje tři až pět větších arén vytvořených kolem centrálních objektů – třeba obrana pomalu jedoucího výtahu, pracné probojovávání se tovární halou plnou rozestavěných tramvají nebo útěk ze soudní síně ve tvaru amfiteátru, kde se nepřátelé schovávají mezi lavicemi a ostřelují vás z balkónů. Tyto arény jsou typicky propojeny chodbami, ve kterých si hráč může trochu vydechnout a připravit se na další dramatickou scénu. Hře je nutno přiznat, že základní strukturu „bojovat, prohledat místnost a obrat mrtvoly, dojít k další bitvě“ zpravidla velmi dobře maskuje jak pomocí grafiky, kdy je takřka vždy „na co se dívat“, tak celkově menší délkou úrovní a vysokou frekvencí filmových scén. Důraz na příběh ještě posilují segmenty mezi jednotlivými misemi, v nichž má hráč možnost se procházet po základně odboje (tentokrát umístěné na ukradené ponorce), rozmlouvat s postavami, hledat důmyslně utajené dokumenty a předměty a celkově nasávat atmosféru místa.

Historie a škola do nás do zblbnutí buší, že nacismus je největším zlem, které lidstvo kdy spáchalo. Všichni víme, že nacismus je špatná věc. Jenže úplně stejně máme zafixováno, že nacismus je něco, co se stává jiným, jinde a jindy.

Neznamená to, že by nový díl Wolfensteinu byl krátký. Pokud se hráč nesnaží vyloženě proletět příběhem a dá si trochu na čas s hledáním tajných skrýší a různých zpráv, nahrávek, novinových výstřižků a dalších blbinek, které dobarvují příběh a svět hry, zabere mu The New Colossus tak dvanáct hodin, což je na střílečku slušná doba. Stejně jako v předchozím díle taky nechybí motivace dohrát hru vícekrát. Vrací se výběr časové osy podle toho, který z Blazkowiczových kamarádů přežil první díl, a v pozdější fázi si lze vybrat jedno ze tří vylepšení, která rozšiřují schopnosti postavy v boji, plížení či střelbě.

Právě možnost vybírat si vlastní způsob boje byla jedním z nejlepších rysů The New Order a zůstala víceméně zachovaná: hlídkující nacisté zpravidla o přítomnosti hledaného teroristy v jejich lokalitě nevědí a volba taktiky zvládnutí přesily je tak na hráči. Může se schovávat za objekty a plížit se stínem, likvidovat nepřátele jednoho po druhém zblízka nebo zbraněmi s tlumičem, anebo prostě vtrhnout doprostřed bojiště s brokovnicí v každé ruce a armádou nacistů se prostě prostřílet za doprovodu kakofonie výstřelů, výbuchů a výkřiků umírajících. A samozřejmě může tyto přístupy libovolně kombinovat, tiše se proplížit na pozici, ze které má přehled o celém bojišti, a rozpoutat peklo podle svých vlastních pravidel.

Všechny přístupy mají své výhody a nevýhody: příznivci ohlušujícího masakrování všeho, co se hýbe, se velmi záhy naučí proklínat nacistické důstojníky, kteří se skrývají daleko za řadami obyčejných vojáků a svými vysílačkami neustále přivolávají nové posily. Nejlepší způsob, jak se s nimi vypořádat – totiž v tichosti je odpravit, než se vůbec začne střílet –, zase komplikují hlídací psi, kteří dokážou hráče vyčenichat, i když se skrývá před pátravými zraky nacistů. A naprosto všechny zase naštvou různě obrněné varianty nácků, čtyřnozí roboti s plamenomety a neskutečně vlezlé drony ostřelující ze vzduchu.

Arzenál, který má k dispozici B.J., bude povědomý každému, kdo kdy hrál The New Order nebo téměř jakoukoli jinou střílečku. Vrhací nože vyměnil na za tak nějak američtější, ale v praxi úplně stejně fungující sekery, zpět je útočná puška s dalekohledem, pistole s tlumičem, brokovnice schopná vystřelovat ode zdí se odrážející šrapnely a laserová puška ukradená z tajné zbrojní laboratoře v předchozím dílu. Z datadisku The Old Blood se zase zachoval miniaturní granátomet. A to je vlastně všechno. Stále platí, že je možné používat dvě zbraně zároveň a být tak potenciálně připraven na každou situaci, ale nic nového ani zvlášť zajímavého se v arzenálu neobjevuje. Na rozdíl od The New Order, kdy k odemykání zbraní a jejich alternativních módů docházelo v příběhu postupně a každá novinka měla své místo a s ním spojený pocit uspokojení (jako když se ke konci hry ukázalo, že alternativní mód prachobyčejného samopalu střílí rakety), zůstává v druhém díle vylepšování víceméně na hráči a probíhá pomocí upgradů ukrytých v úrovních, které pak lze použít na zbraň podle své vlastní volby. Na jedné straně se jedná o vycházení vstříc hráči, který tak může rychle vylepšovat své oblíbené zbraně, zároveň ale tento systém nepříjemně zdůrazňuje skutečnost, že počet zbraní je značně omezený a není mezi nimi jediná nová hračka.

Zmeškaná příležitost

Právě v nedostatku inovace lze spatřit největší slabinu nového Wolfensteinu. The New Order byla výborná hra, která ve své době vnesla do poněkud zatuchlého světa stříleček svěží vánek: místo typických „realistických“ a na hru více hráčů orientovaných blafů typu Call of Duty tu najednou byla akční hra, která se nebála na multiplayer úplně rezignovat a vsadit na dlouhou kampaň pro jednoho hráče s nebývalým důrazem na silný příběh a pečlivě nadesignované úrovně. A zabralo to – kromě finančního úspěchu The New Order inspiroval i novou vlnu podobně zaměřených stříleček, jako byl vynikající remake Doomu (ano, má multiplayer, nicméně prakticky nikdo ho nehraje a kritika opěvovala především adrenalinem nabitou kampaň) nebo geniální Prey. The New Colossus tak měl příležitost posunout žánr ještě dál – ani by nemusel zavádět nic nového, jen se poučit z her, které se za ty tři roky objevily.

Jenže se tak nestalo. The New Order, The Old Blood a The New Colossus se hrají naprosto stejně a absence nových zbraní a herních mechanik k této skutečnosti jen přitahuje pozornost. Odhlédneme-li od děje, grafiky a zpracování, máme před sebou úplně stejnou hru jako v roce 2014. Struktura, design úrovní, koneckonců i zbraně – nic se nezměnilo. To nemusí být špatně; pokud vše, co od pokračování očekáváme, je prostě víc úrovní pro The New Order, je to naprosto v pořádku a vyhlazování nacistů po desítkách je pořád zatraceně dobrá zábava. Po herní stránce měl ale nový „Wolf“ prostě na víc a před zaškatulkováním mezi kvalitní, nicméně nijak výjimečné střílečky ho zachraňuje jen jedna věc: příběh.

Šedá šedesátá

O možnostech počítačové hry coby svébytné formy vyprávění příběhu už toho bylo napsáno dost a na Wolfensteinu se dá velmi dobře dokumentovat vývoj, kterým v tomto ohledu prošly. Základní předpoklad hry se za posledních dvacet let nezměnil – dostaň se na konec úrovně a postřílej nácky, kteří se ti v tom snaží zabránit. Příběh, který poskytuje téhle náplni kulisy a motivaci, ve Wolfensteinu vždycky hrál na poněkud nevážnou notu. V prvních dílech musel válečný zajatec B.J. uniknout z vězení v hradu, který dal sérii jméno, potom ale následovaly zápletky plné supertajných nacistických plánů na ovládnutí světa pomocí fantastických technologií a zlověstných okultních projektů. Dobře to ilustruje moment, kdy se v klasickém Wolfensteinu jednou jedinkrát mihne sám Hitler. Na scéně se objeví v kokpitu obřího robota vybaveného čtveřicí rotačních kulometů.

Komiksový, nevážný, úmyslně laciný tón válečných historek smíchaných s trochou sci-fi a hororu se ale v předposledním díle série Wolfenstein: The New Order z roku 2014 radikálně proměnil. Švédští vývojáři Machinegames na první pohled ponechali všechny kulisy série. Nacisté dále zůstávají čirým zlem, stále používají monstrózní roboty a laserové zbraně, pořád se hrabou v zemi a hledají magické artefakty. Zůstává i nezdolný hrdina B.J., který se prostřílí stovkami vojáků, jen aby v hodině dvanácté svedl bitvu, která rozhodne o výsledku války… a prohrál.

The New Order a jeho přímé pokračování The New Colossus se odehrávají v alternativní historii šedesátých let 20. století. Nacisté ovládli Evropu a Ameriku, B.J. se probouzí z kómatu a vydává se cestou odboje. Klasická wolfensteinovská bojiště, vězeňské tábory a tajné laboratoře se střídají s šedou realitou okupovaných měst, zdevastovaného venkova a rezignovaných lidí. Výjimečné ustupuje každodennímu. I když z příběhu akční scény a monumentální souboje nezmizely, jeho překvapivě velká část se věnuje postavám malé skupinky odbojářů, ke níž se B.J. přidává. Příběh dostává mnohem osobnější rovinu a nebojí se kontroverzních témat – The New Order například patří mezi nepočetné hry, které nějakým způsobem zachycují koncentrační tábory.

Vy už jste byli náckové

Nejnovější pokračování Wolfensteina – The New Colossuspřesouvá děj z Evropy do Ameriky a nijak ji nešetří. Poté co Německo shodilo atomovou bombu na New York, se Spojené státy vzdávají a začíná okupace a zavádění nacistických pořádků: „barevní“ a „devianti“ jsou naháněni do koncentračních táborů, Jihu s posvěcením okupantů vládne Ku-Klux-Klan a kolaboranti si libují v nové, bílé a křesťanské Americe očištěné od parazitů. A právě mezi menšinami doutnají poslední jiskřičky odboje, které se B.J. musí pokusit rozdmýchat dřív, než jeho tělo – udržované po událostech předchozího dílu při životě jen pomocí speciálního obleku – definitivně vypoví poslušnost. A k tomu se musí vyrovnat s návratem domů a následnými traumaty.

Dokud B.J. masakroval nacisty v Evropě, šlo o příběh hrdinného Američana bojujícího proti přesile cizáků, kteří se provinili zrůdností nebo slabostí, když nechali vyhrát Zlo. Výhoda obsazení nacistů do role hlavních padouchů v jakémkoli příběhu spočívá v prvé řadě v tom, jak jsou vlastně nekontroverzní. Historie a škola do nás do zblbnutí buší, že nacismus je největším zlem, které lidstvo kdy spáchalo. Všichni prostě víme, že nacismus je velmi, velmi špatná věc. O tom není pochyb; jenže úplně stejně máme zafixováno, že nacismus je něco, co se stává jiným, jinde a jindy.

V předchozím díle, The New Order, se v jedné ze scén B.J. ptá svého spolubojovníka, který musel kvůli barvě pleti uprchnout z Ameriky, jak je možné, že se jeho země okupantům nepostavila. Dostává se mu mrazivé odpovědi: „Proč byste bojovali? Dávno před Němci, dávno před válkou – už tehdy jste byli náckové!“ Mluví o segregaci, diskriminačních zákonech a institucionalizovaném rasismu, které se se znepokojivou pravidelností opět objevují v politických debatách nejen západního světa.

Na vyhrocených reakcích na reklamní kampaň Wolfenstein: The New Colossus neděsí ani tak skutečnost, že se najdou obhájci rasové, náboženské a sexuálně orientační diskriminace. Strašidelné je spíš to, že vývojáři musejí zrůdnost takového smýšlení vtělit do nacistů, přemístit je do povědomých kulis a pro jistotu si do alt-right párkrát cíleně rýpnout, jako v případě dialogu parodujícího mem So much for the tolerant Left, aby souvislost nacistické ideologie s myšlenkami současné americké krajní pravice vůbec někomu docvakla. V hlasech pohoršených nad příběhem The New Colossus tak můžeme vidět neschopnost vyrovnat se s nepohodlným zjištěním, jak blízko má současná společenská a politická realita k časům meziválečného Německa. Nový Wolfenstein dokáže klást velmi nepříjemné otázky – a právě v tom tkví jeho skutečná hodnota.

Autor zastřelil svého prvního virtuálního nacistu v sedmi letech.

 

A2LARM