Foto: screen ze hry Rock of Ages, ACE TEAM
„To byl tedy víkend,“ píše na Twitteru chilský herní vývojář Carlos Bordeu. Zatímco v jeho domovině hořely protesty proti sociální a ekonomické nerovnosti, já ve hře Bordeuova studia ACE Team zapaloval monstra ze snů spícího černokněžníka. Abyss Odyssey jich má plnou titulní „abyss“, tedy propast: ta se roku 1890 rozšklebí v chilském Santiagu a začnou z ní, jak už to u herních propastí bývá, proudit bestie. A tak berete rapír nebo obouruční meč a skáčete do propasti s úmyslem to tam vysekat.
Propast je úhledně rozparcelovaná do úrovní, jejichž půdorys se mění s každým novým zahráním. Zahraniční recenze – na tuzemských herních webech mimochodem nevyšla žádná – si všímaly jen specifické atmosféry, kterou zajišťuje secesní výtvarná stylizace i náladová hudba, a jinak hře vyčítaly kostrbaté ovládání i nesmlouvavou obtížnost. Tak proč se k ní – při pomyšlení na situaci v Santiagu, kde ACE Team sídlí – vracím s takovou chutí?
Legendy z devadesátek
Pro pochopení se pojďme se na chvíli vrátit nikoli do konce 19. století, ale do devadesátých let století minulého. Panuje zlatá éra tuzemských herních časopisů, recenzuje se všechno a obálky plní hry, na které dnes moje generace nadcházejících čtyřicátníků přísahá, i když už se třeba dávno baví jinak. Jednou z nich je i Diablo, kombinující přímočarou a chytlavou herní náplň s provedením precizním jako tóny kytary z úvodní vesničky Tristram. A nechybí pochopitelně propast, do které se hrdinsky spouštíte vymlátit hordy nepřátel. Dokola a dokola, skrze podzemní patra s měnícím se půdorysem.
Vést kovářského synka každodenním životem pozdního středověku a postupně se s ním zaplétat do dění, které jeho vesnici přesahuje? Takovou lekci dějepisu vám žádné Diablo nenabídlo.
Jakkoli už tehdy existovaly nosy ohrnující se nad repetitivním rubáním, z Diabla je dnes legenda – a také hra archetypální, definující nejenom svůj subžánr, ale herní mainstream jako takový. Jako spotřební zboží, nadesignované pro globálního zákazníka. Od devadesátých let stihly vyjít další dva díly, a i když se hrají pořád výborně, jsou také výborně zaměnitelné. Mluví univerzálním jazykem žánrových klišé a představují bezpečný přístav, ve kterém se nemáte jak ztratit.
Snad proto se tak rád ztrácím nejenom v Abyss Odyssey, ale i v dalších hrách od chilského ACE Teamu. Jejich fantaskní světy neodrážejí jen videoherní estetiku posledních dekád, ale také unikátní perspektivu lidí ze vzdálené kultury. Když v jejich propasti poprvé narazíte na nemrtvého huasa, tedy chilskou variantu kovboje, brnkajícího na španělku a rozdávajícího pořekadla, je to až opojně nové. Lidové mýty z opačného konce planety rezonují celou propastí a – odpusťte hříčku – prohlubují pouto, které si k ní s každým návratem budujete.
Inspirace, nebo apropriace?
Něco podobného se dalo zažít už před šestnácti lety u obskurní čínské hry Blade & Sword. Tohle „Diablo z Aliexpressu” se na jednu stranu nepokrytě vezlo na modelu veleúspěšné západní předlohy, ale jeho tvůrci z pekingské firmy Pixel Studio mu přesto vtiskli obdivuhodnou východní patinu: najednou jste nekosili kostlivce v tuctových kobkách, ale cestovali zasněženými kamennými zahradami a provozovali kung-fu mezi lekníny starověkých tůní. Čínská tradice a mytologie se navíc neodrážela jen v samotném prostředí, ale byla vpletena do schopností každé ze tří hratelných postav.
Příkladů, kdy se folklór promítá do virtuálních světů, bychom našli spoustu, jenomže většina spadá do nelichotivé sféry kulturní apropriace nebo rovnou kolonizace. Zatímco ještě ve druhém dílu akční série Far Cry cestujete po nejmenované africké zemi, která prozrazuje inspiraci konflikty ve státech střední Afriky, trojka pro svůj fiktivní ostrov v Pacifiku rovnou vykrádá a nahodile „remixuje“ maorské a samojské umění i zvyky.
Západní vývojáři plundrují cizí kultury s podobnou vervou, jako se to děje i ve skutečném světě, a v extrémních případech dokonce neváhají převrátit historii naruby. Herní scénou aktuálně cloumá skandál kolem nového dílu série Call Of Duty, kde se jedna z misí odehrává na tzv. Highway of Death, kde podle hry došlo k nemilosrdnému útoku ruských vojsk na ustupující konvoj. Zatímco herní silnice smrti je situovaná do fiktivního Urkistánu, její skutečná předloha se nachází v Kuvajtu – a v roce 1991 ji vybombardovala vojska koalice vedené Spojenými státy.
Národovectvím živený revizionismus je odsouzeníhodný za každých okolností. Když se však k národním kořenům vztáhnou tvůrci, kteří z nich opravdu vzešli, výsledek bývá inspirativní. A nemusí se jednat nutně o vývojáře z herního undergroundu ani z druhého konce planety. Český „simulátor“ středověkého vesničana Kingdom Come: Deliverance vsadil právě na dobovou a tedy i lokální autenticitu – a sklidil milionový úspěch. Namísto hobitů jsou zdejší posázavské chalupy zabydleny akurátními Čechy, jak si je scénář, čerpající ze záplavy historických pramenů, představuje. A namísto trpaslíků a elfů tu spolu soupeří lidé, smýkaní místními půtkami i turbulentními dějinnými okolnostmi.
Lze se jen dohadovat, jak působí typicky slovanská zákoutí Kingdom Come třeba na hráče z Jižní Ameriky, ale i pro našince jde o koňskou dávku neokoukaného a neohraného. Vést kovářského synka každodenním životem a postupně se s ním zaplétat do dění, které jeho vesnici přesahuje? Takovou lekci dějepisu vám žádné Diablo nenabídlo.
Ta naše písnička chilská
Pohled do dějin je vlastní i jedné z dalších her od Chilanů z ACE Teamu. Jejich svérázná ztřeštěnost Rock of Ages je jízdou dějinami, a to doslova: absolvujete ji skrze balvan, který se Sisyfos rozhodl pustit z kopce a zbourat s ním všechno od Thermopyl po Karla III. Španělského. Tehdy ještě ACE vsadili na stylizaci do montypythonovských animací od Terryho Gilliama, ale pod nimi už probublávala tvůrčí nespoutanost týmu z podhůří And.
Tu ostatně nešlo přehlédnout už v jejich surrealistickém debutu Zeno Clash, a naplno k ní opsali oblouk, nebo lépe řečeno válec, v nedávno oznámené hře Endless Cylinder. Jejím mimozemským světem se valí titulní nezastavitelný „cylinder“ a drtí vše, co mu přijde do cesty. Vy se mu snažíte vyhnout – a nevyhynout – v roli bizarního stvoření, vymykajícího se svému okolí. Tedy dokázat něco podobného, co už dvacet let zvládá samo srdnaté chilské studio. Carlos je jedním ze tří bratrů Bordeů, kteří ACE Team v roce 1998 zakládali s cílem vymykat se konvenční herní produkci. A daří se jim to i proto, že spolu se svým týmem neváhají čerpat z kultury a zkušenosti, která je jim bytostně vlastní.
Jinde na Twitteru sleduji video, ve kterém před santiagskou bazilikou de los Sacramentinos zpívá dav chilských demonstrantů spolu s orchestrem píseň El pueblo unido jamás será vencido: Sjednocený lid nelze porazit. Nepochybuji o tom, že její ozvěny budou v nějaké formě znít i jedním z budoucích herních světů made in Chile.