Foto Veselekov
Umurangi v maorštině označuje jednak rudé nebe, ale taky druh vyhynulého ptáka Huia. V názvu nezávislé videohry novozélandského autora s přezdívkou Veselekov se neobjevuje náhodou. Její svět je stižený mimozemskou invazí i vojenským útlakem. Pozoruhodné dílo komentuje koloniální násilí nebo hrozbu ztracené budoucnosti tváří v tvář globálním krizím.
Když graffiti vyprávějí příběhy
Pokud nemáte rádi pomalé úvody, Umarangi Generation budete milovat. Jste totiž vržení bez jakékoliv expozice rovnou do akce – místo zbraně, což by bylo pro hry z pohledu první osoby typické, ale dostanete do ruky fotoaparát. Jako poslíček zásilkové firmy máte na doručení v každém z levelů deset minut, během kterých si musíte ještě přivydělat dokumentováním okolí. Hra vás odměňuje za kompozici, barevnost nebo motiv a na začátku každé úrovně dostanete seznam, co pro její dokončení musíte zaznamenat: pětici ptáků nebo detail granátometu, celek pouliční párty v uzavřené čtvrti či deset plakátů inzerujících práci u jednotek Spojených národů. Platí jediné pravidlo – žádné fotky modrých čtyřhranek, které leží poházené na zemi, střechách i mezi barevnými spreji.
V Umurangi Generation nemáte žádnou zbraň, kterou byste mohli běh dějin nebo události změnit. Jste jen svědky všech nespravedlností, ale i drobných radostí, jedni z těch, kteří se snaží nějak vytrvat.
Medúzovití živočichové představují ve světě Umarangi Generation předzvěst blížící se apokalypsy, neznámé hrozby mimo zemi, která zachvátila novozélandské město Tauranga. Zatímco úvodní sekvence představuje idylu na vršku paneláku (s boomboxy, skateboardy a bazénem), v dalších pokaždé o něco víc přituhuje. Mezi retrofuturistickými kulisami se prochází vojáci mírových sborů, kontrolují obyvatele nebo blokují celé čtvrti. A mezi tím vším vy, se svým fotoaparátem, výměnnými objektivy a skupinou přátel, která se jen snaží uchovat trochu radosti, chmurným vyhlídkám navzdory.
Veselekov vytvořil hru, která hráčům představuje takzvaný environmental storytelling – vyprávění prostředím. Nejsou tu dialogy, žádné vysvětlující cutscény ani deníky k přečtení. Všechno si odvozujete sami z prozkoumávání prostředí. Protestní nápisy na zdi, ledabyle pohozené zbytky munice, památníky po mrtvých aktivistech. K tomu vás kromě podmanivé, záměrně kostrbaté estetiky motivují herní fotografické úkoly i bonusové odměny. Za jejich plnění dostáváte nejen další objekty, efekty a vybavení, ale taky se v honbě za ztracenými kinofilmy nepřímo dovídáte víc a víc o stavu herního světa.
Žalozpěv za maorskou budoucnost
Při ostření, práci s hloubkou ostrosti a časem (můžete ale hrát i v bezstarostném režimu auto) bude na vaše smysly útočit spousta protichůdných pocitů. Na jedné straně všechno nasvědčuje tomu, že se nacházíte ve vojenském státě, který ve jménu boje proti vnější hrozbě svoje obyvatele utiskuje. Na druhé se tu ale stále pořádají undergroundové večírky, lidé tvoří pouliční umění nebo hladí zbloudilé kočky. Jeden z bonusových úkolů je vždycky stejný – pořiďte skupinovku vašich přátel, ve které je mimochodem taky cool tučňák. Vaše role v tom všem není úplně jasná, ale je zřejmé, že i na konci světa je místo pro radost.
Je to ale jen jedna z mála útěch. Militarismus, protektorátní statut Taurangy a cenzura v podobě penalizace za focení vetřelců dávají tušit, jakými geopolitickými skutečnostmi se Veselekov při tvorbě hry inspiroval. Ještě zřejmější je pak tón Umurangi Generation ve vztahu k maorské identitě. Zdi tu zdobí nápisy v maorštině, některé z budov jsou inspirované maorskou architekturou. Novozélandský časopis The Spinoff prohlásil Umurangi Generation za „maorskou science-fiction desetiletí“. A třeba hned v první úrovni najdete svatou horu Mauao.
Umurangi Generation tak lze číst jako podobenství o zapomínání a vymírání nejen herního lidstva, ale maorské kultury vůbec. Témata, která otevírá, jsou ale širší – a tím patrně nejnaléhavějším je environmentální krize.
Co dělat při konci světa? Pořádně zaostřit
Vyprávění prostředím je sice občas trochu těžkopádné, Umurangi Generation ale naštěstí pohání fotografická zvědavost, která dává vašemu počínání jasnou motivaci. Spolu s rostoucím arzenálem objektivů (brzy přibude širokoúhlý, teleobjektiv nebo rybí oko) rostou i možnosti, jak se kreativně vyřádit. Spousta videoher už dnes má fotorežimy jako úlitbu hráčům, kteří si rádi pořizují hezké screenshoty, nebo rovnou jako PR nástroj, se kterým oficiální twitterový účet už dávno počítá. Veselekov ty nejlepší fotky na svém Twitteru taky sdílí, ale fotografická mechanika tady má mnohem podstatnější roli.
Ve většině herních světů má hráčova postava výjimečné postavení – zachrání ho, změní jeho osud. Umurangi Generation na to jde opačně a k apokalyptickému tématu to sedí dokonale. Nemáte žádnou zbraň, kterou byste mohli běh dějin nebo události změnit. Jste jen svědky všech nespravedlností, ale i drobných radostí, jedni z těch, kteří se snaží nějak vytrvat.
Zbývá jen co nejupřímněji zachytit to, co ještě zbývá. Konec světa je na dosah, ale možná právě proto není čas podlehnout zoufalství. Vší zlosti a strachu navzdory pořád máte své přátele. A cool tučňáka. Jen si připravte dost kinofilmu.
Umurangi Generation najdete ve verzi pro Windows na Steamu. Chystá se verze pro Nintendo Switch, která by měla pro naklánění fotoaparátu využívat gyroskop.
Autor je kulturní a herní publicista.