Proč je v koronakrizi někomu hůř a někomu lépe?

O negativních i pozitivních dopadech koronakrize na psychiku píše psychoanalytický terapeut.

Koronavirus byl poražen, všechno zase skončilo krásným happyendem a náš život se vrací do starých kolejí. Jenže to se v současné době neděje, i když jsme krizi, která vystrašila nejednoho člověka a v médiích byla mnohými politiky dokonce označována slovem „válka“, patrně přestáli. Člověk by čekal, že válka skončí vítězstvím, nebo prohrou. To ale nenastalo. Dostali jsme se do zvláštní situace „50 procent vítězství, 50 procent nejistota“. Někteří lidé v euforii odhazují roušky, někteří je dál úzkostně nosí s obavou, aby v příštích týdnech nepřišla druhá vlna. Tato podivná situace ve spoustě lidí probouzí ambivalentní emoce. Člověk neví, jestli má spíše oslavovat, nebo se bát.

Někteří klienti se od počátku koronakrize cítí velmi dobře. Dlouhodobé pocity prázdnoty a bezesmyslnosti, které předtím zažívali, byly nahrazeny dojmem, že se děje něco „velkého“.

Psychoterapeutické praxe hlásí v současné době nával. Lidé jsou rádi, že mají opět více svobody a společnost začíná normálně fungovat, ale zároveň jsou zmatení a nejistí z toho, že ještě vlastně nic není nic úplně vyřešené. Člověk neví (a asi ani nemůže vědět), jaký bude další vývoj. Přitom vznikají konflikty mezi těmi, kteří rizika popírají, a těmi, kteří mají tendenci brát možná rizika naopak velmi vážně a obávají se o zdraví své i svých blízkých. Přesto se obě skupiny často musí na něčem domluvit – například se musí dohodnout, jak nastavit bezpečnostní opatření na místě, kde společně pracují.

Stabilní prostředí

Donald Winnicott, britský psychoanalytik a pediatr, psal o důležitosti stabilního a předvídatelného prostředí, které by měli rodiče a naše společnost zajistit dětem pro jejich zdravý psychický vývoj. Děti, které během svého dospívání dlouhodobě mají spolehlivý rámec, si potom tuto stabilitu okolního prostředí přenesou i do svého psychického fungování a s větší pravděpodobností budou mít i jako dospělí méně psychických problémů. Nicméně i dospělé osoby potřebují pevný, jasný a předvídatelný rámec – hlavně pokud jsou zrovna v psychické nepohodě. V mnoha psychoterapeutických směrech se na to klade velký důraz. Terapeutická sezení by měla probíhat v pravidelný čas na stejném místě s jasně definovanými podmínkami. Terapeut by například měl jen minimálně měnit termíny terapeutických sezení. Laikovi se to nemusí zdát, ale i malé změny ve výzdobě terapeutické místnosti mohou v mnoha lidech probudit velmi nepříjemné pocity. Když už v té místnosti člověk s terapeutem sdílí své těžko popsatelné a leckdy dost nestabilní emoční stavy, potřebuje, aby alespoň okolní prostředí bylo stabilní.

Jak moc ale máme pevné a stabilní prostředí v naší současné společnosti? Příliš bohužel ne. Vládní opatření se rychle mění, politici do médií komunikují často protichůdné informace. Odborníci se také často neshodnou. Navíc nevíme, co je odborný názor vycházející z kritické analýzy aktuálních dat, a co je spíše politický statement. COVID-19 je pro nás stále záhadou. Pořád například netušíme, zda vůbec některá z testovaných vakcín bude na COVID-19 fungovat. A velkým tématem je samozřejmě i strach z ekonomické krize a ztráty zaměstnání. S některými výše popsanými nejistotami nic neuděláme. Některé by se daly zmírnit zodpovědnějším přístupem politiků, odborníků a médií. A právě tento mix nejistoty a pocitu uvolnění přispívá k tomu, že spousta lidí vyhledává terapeuta.

Něco tísnivého

Všichni lidé nicméně nejsou stejní a existují různé druhy reakcí na aktuální situaci. Někteří klienti se paradoxně naopak od počátku koronakrize cítí velmi dobře. Dlouhodobé pocity prázdnoty a bezesmyslnosti, které předtím zažívali, byly nahrazeny dojmem, že se děje něco „velkého“. Něco, co člověku připomíná jeho smrtelnost. Něco, co nejednoho člověka paradoxně oživuje. Podobný fenomén byl zaznamenán i v minulosti v období války. A leckdo i během koronakrize prožíval zvláštní, mrazivý pocit ne nepodobný deja vu. V roce 1919 Sigmund Freud napsal velmi zajímavý esej s názvem Něco tísnivého (Das Unheimliche), ve kterém se pokoušel zachytit velmi podobný prožitek. Podle Freuda tento prožitek máme, když jsme v přítomnosti mrtvého těla, což je zkušenost, kterou pravděpodobně většina z nás za život mockrát nezažije. Nicméně ve fantaziích a snech jsme v přítomnosti mrtvých těl byli pravděpodobně nejednou. Pro mnoho lidí je něco takového obsahem jejich nočních můr. A právě v okamžiku, kdy jsme konfrontováni s mrtvým tělem, cítíme zvláštní povědomost, která vychází z našich starých vytěsněných fantazií.

S koronakrizí to je podobné – jak si všímá psychoanalytik Joseph Dodds v textu nazvaném Elemental Catastrophe: Ecopsychoanalysis and the Viral Uncanny of COVID-19. Převrácení celého světa naruby kvůli neviditelnému nepříteli bylo mnoha lidem něčím zvláštně povědomé. Připomnělo jim to jejich apokalyptické fantazie a sny.

Naše současná situace je určitě lepší než před dvěma měsíci. Nicméně i tak to pro spoustu lidí není jednoduché období. V mnoha z nás probouzí rozličné těžko popsatelné emoce. A bude to tak nepochybně ještě nějakou chvíli.

Autor je psychoanalytický terapeut.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies