Foto použito se svolením organizace Dělám, co můžu
„Jsem Ukrajinka. Už roky bydlím v Česku. Rodina zůstala na Ukrajině. Brácha se svou rodinou jede z Charkova z našeho domova někam na západ. Moji rodiče jsou vojáci-dobrovolníci… Dneska jsem se probudila v pět ráno, volal táta. Zavolal, aby se rozloučil. Vím, že s tou situací nemůžu nic dělat, nikdo nemůže. Ale jsem úplně mimo a nevím, jak se mám uklidnit. Jediné, co mě napadá, je pokračovat dál, chodit do školy a do práce. Mezi lidmi se víc kontroluju a míň brečím. Cítím, že potřebuju pomoc, i když nechci o ni prosit, ale potřebuju nějakou podporu a radu, jak se můžu dát dohromady.“ I takové vzkazy dostávají organizace poskytující psychologickou pomoc od chvíle, kdy na Ukrajině začala válka. „Nejčastěji se objevuje strach o příbuzné, šok, pocity bezmoci, úzkosti,“ popsal psycholog a zakladatel neziskové organizace Dělám, co můžu Pavel Pařízek, čím procházejí mnozí Ukrajinci žijící v Česku. Desítky terapeutů proto nyní budou zdarma poskytovat krizovou intervenci i dlouhodobější pomoc lidem zasaženým konfliktem, a to v ukrajinštině, ruštině, běloruštině, angličtině a češtině. Služba je určená především pro Ukrajince žijící v Česku, ale i jinde v Evropě, a pro dobrovolníky, kteří v aktuální situaci zajišťují humanitární pomoc. Najdou ji na webové adrese terapie.cz.
Nebezpečí použití jaderných zbraní dokáže vyděsit kdekoho.
Na psychology se od vypuknutí války více obracejí i Češi. Podle provozovatelů krizových linek mají kromě strachu o známé a příbuzné na Ukrajině také úzkosti z blízkosti konfliktu nebo z možného použití jaderných zbraní. Například na Lince první psychické pomoci organizace Cesta z krize zvedají nyní o 27 procent více telefonátů. „Hovory by se daly rozdělit do tří pomyslných skupin. Lidé mají veliký strach, že válka dojde až k nám, a řeší, co pak budou dělat, jak ochrání sebe a své děti,“ popisuje Jarmila Kubáňková z Cesty z krize první skupinu volajících, kterou prý tvoří z velké části rodiče malých dětí. „Někteří lidé jsou paralyzovaní, nedokáží se například na dvě hodiny odtrhnout od zpravodajství, mají pocit, když to zjednoduším, že když chvíli nebudou sledovat televizi, propásnou zprávu, že na ně míří jaderná hlavice. Nebezpečí použití jaderných zbraní dokáže vyděsit kdekoho,“ dodává. Další skupinou jsou ti, kteří už v minulosti trpěli psychickými problémy, depresemi, úzkostmi nebo fobiemi a nyní se jim zhoršují nebo vrací. Poslední skupinu podle Kubáňkové tvoří lidé, kteří si zažili podobné momenty v historii – válku, okupaci v roce 1968, karibskou krizi… „Vyjadřují zklamání z pocitu ‚jak mi to ten život mohl udělat znovu‘ a strach, že už nebudou mít tolik štěstí jako minule. Podobný pocit mají také ohledně toho, že sotva přestáli koronavirovou krizi, je tady další, možná horší,“ říká Kubáňková.
Dotazy ohledně války se objevují také mezi dětmi. „Už od koronavirové krize máme stop stav, denně vyřizujeme stále kolem čtyř set hovorů, mění se ale jejich téma. Sice pořád převažují deprese, šikana, sebepoškozování, ale čím dál více dětí se nyní ptá na krizi na Ukrajině – mají strach, aby nebyla válka, aby jejich rodiče nemuseli do války a podobně. Hovorů na toto téma bylo během pátku šedesát až sto,“ řekla Alarmu za Linku bezpečí Regina Jandová.