Terapeutů je nedostatek. Omezení jejich působnosti na zdravotnická zařízení je riskantní

Poptávka po psychoterapii v Česku převyšuje nabídku. Terapeuti pracující soukromě jsou proto pro zdejší systém maximálně potřební.

V rámci mimořádných opatření spojených s nouzovým stavem bylo omezeno i poskytování psychoterapeutické a psychologické péče mimo oblast zdravotnictví. To znamená, že veškerá setkání s psychoterapeutem, která neprobíhají ve zdravotnickém zařízení, se musí přesunout do online prostředí. Kromě toho, že terapie přes internet je ochuzena o řadu důležitých aspektů, mnoho klientů nemůže absolvovat online sezení prostě proto, že doma nemají dost soukromí, nemají vlastní počítač, nedůvěřují technologiím nebo nejsou zvyklí s nimi zacházet. Anebo je pro ně prostě nepříjemné sdílet své potíže online.

Jako by ani nešlo o lidi, kteří potřebují terapii, jako spíš o zakonzervování současného systému, který drží psychoterapii ve zdravotnických zařízeních.

Situace je kritická, protože péče je omezená nejen pro osoby zasažené následky pandemie, ale také pro lidi, kteří na terapie chodili už dříve. Psychologická péče je přitom v naší zemi dlouhodobě poddimenzovaná. Poptávka převyšuje nabídku a kliničtí psychologové hrazení pojišťovnou mají plnou kapacitu a několikaměsíční čekací lhůty. Zmírnit situaci a udržovat veřejné duševní zdraví pomáhají právě psychologové pracující jako OSVČ. Tedy absolventi oboru psychologie, akreditovaných výcviků a někdy i atestovaní kliničtí psychologové – ale bez smlouvy s pojišťovnou. V nedávno zveřejněném veřejném dopise ale takové psychology vnímá profesor Ján Praško z České psychoterapeutické společnosti jako nebezpečí. Podle jeho slov by psychoterapie měla zůstat pouze věcí zdravotnictví a hrazená by měla být výhradně pojišťovnou. Dlouhodobě však tyto kapacity nestačí.

Zakonzervování systému

Jde o nepochopitelný krok zpět. Už 22. října požádal předseda České asociace pro psychoterapii Jiří Drahota ministra zdravotnictví o výjimku, aby soukromí terapeuti mohli poskytovat své služby osobně. Stejným směrem se vydala Rada vlády pro duševní zdraví 4. listopadu, kdy zveřejnila prohlášení slibující vytvoření dotačního programu pro soukromé terapeuty s výcvikem. Na jeho základě by mohli zdarma poskytovat potřebným služby, které by byly omezené na deset sezení.

Na tento návrh však překvapivě zareagoval profesor Ján Praško z výboru České psychoterapeutické společnosti. V dopisu ministrovi zdravotnictví se znepokojuje nad tím, že by tato situace mohla být zneužita „k prosazování nesystémových změn do oblasti péče o duševní zdraví“. Praško to dokonce považuje za nebezpečný precedens, podle něhož by na dotace dosáhli živnostníci mimo zdravotnický systém: „Hrozí proto i poškození zdravotního stavu občanů v důsledku nedostatečně kvalifikované a odborně erudované péče.“ Působí to, jako by ani nešlo o lidi, kteří potřebují terapii, jako spíš o zakonzervování současného systému, který drží psychoterapii ve zdravotnických zařízeních.

Počkat si pár měsíců

Pokud má profesor Praško starost o bezpečí uživatelů psychoterapeutické péče, nabízí se otázka, proč se tedy už dříve Česká psychoterapeutická společnost neozvala s návrhem na řešení neutěšené situace v tomto oboru. Že je potřeba systémových změn, je přece jasné asi každému, kdo se pohybuje v systému psychiatrické a psychologické péče.

Omezovat péči právě teď považuji minimálně za neetické. Jako psycholožka ve zdravotnictví i se soukromou praxí se opakovaně setkávám se situací, kdy pacienta po ukončení hospitalizace není kam odeslat. Lidé léčící se se závažným duševním onemocněním, jako je deprese, psychotické poruchy nebo bipolární porucha, často nemají peníze, aby si sami platili pravidelné terapie. Přesto ale v okolí nemají dostatek klinických psychologů hrazených pojišťovnou, ke kterým by mohli docházet. A pokud mají, čekací doby se pohybují v řádu měsíců. Podle Praška je však větším rizikem umožnit jim péči u psychologa s akreditovaným terapeutickým výcvikem a někdy i s atestací z klinické psychologie a psychoterapie, pouze bez smlouvy s pojišťovnou. Neexistují přitom vědecké studie, které by prokázaly, že psychoterapie výhradně ve zdravotnickém zařízení je úspěšnější nebo efektivnější.

S profesorem Praškem souhlasím pouze v tom, že je potřeba velké systémové změny. Ale myslím si, že tato potřeba je mnohem naléhavější a akutnější. Je jasné, že do budoucna by mělo více klinických psychologů a psychoterapeutů získat smlouvu s pojišťovnou. Je také potřeba umožnit zákonem profesi psychoterapeuta i mimo zdravotnictví. Psychoterapie je totiž v zákoně ukotvena pouze v rámci zdravotnictví, a to u klinických psychologů či lékařů, kteří absolvovali specializační zkoušku v psychoterapii. Takto úzké vymezení mělo ochránit klienty před různými léčiteli nebo neodbornými praktikami, ovšem momentálně je spíš kontraproduktivní, protože psychoterapeutů splňujících všechny požadované podmínky je zoufale málo. Současná mimořádná situace tak pouze zvýraznila problém, o kterém se mluví již řadu let – nyní je načase přejít k jeho řešení.

Autorka je psycholožka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies