Neberte nám naši kulturu, neberte nám násilí!

Kultura je nemovité dědictví, není možné ji přesouvat z místa na místo. Tradičního českého sklonu k násilí a disciplinaci se proto nelze zbavit.

Za posledních pár let se podařilo určitým nepříliš početným skupinkám destabilizovat normální chod českého školství. Tito buřiči rozporují samotné jeho pilíře: tradici autoritativní výuky zaměřené na výkon a disciplinaci dítěte. Koronavirová paralýza se ukázala být jedinečnou příležitostí k zesílení humanizačních tlaků – provázat výuku s mimoškolním dětským světem, eliminovat známky, zohlednit sociální zázemí dětí, rozvinout debaty s dětmi i rodiči. Jsme systematicky konfrontováni s jakousi západní ideologií pedocentrismu, kdy děti zakládají školní parlamenty a dokonce je jim dáváno do rukou právo zpětné vazby, aby hodnotily učitele a výuku.

Propagátoři těchto inovací přitom poukazují na země, které těmto trendům propadly zcela: jde především o Skandinávii. Například ve Švédsku už od roku 1979 nesmíte pod hrozbou trestního stíhání mlátit dítě. Většinu z nás nejspíš napadne, jak může být nějaká země tak servilní vůči bytostem, které zjevně nemají rozum. Podobně Finsko představuje typický severský model sociálního státu a není dobré, pokud se necháme zmást faktem, že v řadě ukazatelů, jakými jsou vzdělávání, občanské svobody, kvalita života či rovnost pohlaví představuje světovou špičku (v roce 2019 obhájilo dle CNN post nejšťastnější země světa před Dánskem a Norskem). Měli bychom mít na paměti, že kultura není věc a nedá se přenášet z místa na místo.

Fantasma zbytečnosti antropologie

Když prezident Zeman nebo Václav Klaus se synem chtějí oslovit vnímání svých voličů, pustí se nezřídka do dehonestace humanitního vzdělávání. Jde už o jakýsi pozdrav či skupinový pokřik vyjadřující sociální a kulturní soudržnost. Když projekt Demagog.cz zjistil, že Zemanův výrok „Máme nejvíce kulturních antropologů na světě, ale bohužel většinou ten antropolog po absolvování jde na úřad práce“ je naprosto lživý, a doložil to průzkumem zaměstnanosti absolventů (93 procent), šlo vlastně o neadekvátní reakci. Podobně nepitváme třeba výrok „zlom vaz“, neboť víme, že jde o rčení, a nikoli o očekávání reálného stavu. Politici těmito výroky neusilovali o analýzy, ale promlouvali hlasem rodových zaříkávačů. V zemi inženýrů a průmyslníků, kteří určují místního ducha, je to pochopitelné. Jsme strojařská velmoc – umíme vyrábět těžkou techniku, traktory, náklaďáky, zbraně a bezezbytku jimi naplňujeme ideje osvícenské racionality a vědeckého pokroku.

Není nynější forma maturity jen zkouškou nervové odolnosti dospívajících lidí, kde prověřování vědomostí představuje pouhou nanočástici úkonu? Není absurdní zkoumat, zda student po absolvování čtyř let studia na střední škole dosahuje středoškolské úrovně?

Držíme pozici nejateističtějšího národa na světě. Naše národní identita stojí na vládě utilitárního rozumu (někdy mu familiárně říkáme selský) a silové kultivaci svých objektů (přírodních, sociálních) i sebe samých. Theodor Adorno k tomu v díle Dialektika osvícenství podotýká: pro osvícenskou racionalitu je typické, že se svými mocenskými a násilnými projevy obrátí vůči sobě, že rozum vposled napadá sebe sama. Češi s neotřesitelným klidem a ochotou přijímají fakt, že výkonnou složkou čiré racionality je právě násilí. Násilí latentní, prostupující instituce a jejich vztah k občanům, i zcela zjevné, dřímající mezi lidmi, mezi manželi, mezi rodiči a dětmi. Násilí je integrální součástí naší kultury, jakési rodinné stříbro, a je pošetilé chtít to změnit. Nechme už únavných debat o vyspělosti severských států a nahlas vyslovme, že nejsme, nemůžeme, nechceme infiltrovat do Česka skandinávský životní styl či model vzdělávání.

Naše tradiční kulturní vzorce

Pokusím se zmíněným politikům jít naproti paradoxně právě kulturní antropologií. Američanka Ruth Benedict (1887–1948) si položila otázku: získávají kultury svůj ráz setkáváním s kulturami okolními, přebíráním a domestikací jejich zvyků, prolínáním kmenů či vlivem migrace (pak bychom totiž skandinávský model přenášet mohli), nebo je naopak třeba hledat nějaké kulturní jádro, typický a originální vzorec pro danou oblast (konfiguraci – odtud konfiguracionismus), kolem něhož se jako na nějakém pevném čepu vše otáčí?

Ve slavném díle Patterns of Culture (Kulturní vzorce) z roku 1934 přichází s předpokladem určitého ducha kultury, který vtiskuje dané společnosti jedinečnou podobu. Činí tak skrze soubor tradic, zákonů i uspořádání institucí, jež „předjednávají“ chování jednotlivců. Porušení je sankcionováno třeba posměchem nebo fyzickým trestem. Benedict objevila v oblasti západního Nového Mexika kmen Zuniů. Vyznačoval se uměřeností, zdrženlivostí a klidem (jako Češi), typickým projevem byla silně prožívaná ritualizace. Jedním z nejdůležitějších rituálů byl iniciační obřad, který museli adepti dospělosti podstoupit. Probíhal tak, že tanečníci maskovaní za božstva bičovali chlapce a očišťovali je tím od zlých událostí. Poslední den odkládali masky, aby se k velkému údivu dětí proměnili v obyčejné lidi. V této části obřadu se role aktérů vymění. Chlapci dostanou do ruky biče a musí čtyřikrát švihnout odmaskované členy kmene přes ruce a nohy. Poté jsou přijati do společnosti maskovaných bohů. Ideály kmene Zuniů se opírají o tradici. Všechny vlivy, které by mohly jejich původní zvyky a obyčeje narušit, omezují na minimum.

Zkouška nervové odolnosti

Náš vzdělávací systém vyrostl z ducha habsburské monarchie. Loni jsme například slavili 150 let povinné školní docházky a zároveň 170 let od zavedení maturitní zkoušky do českých zemí. (S trochou hořkosti je nutno poznamenat, že oslavy těchto dokonce dvojitých kulatin poněkud zapadly a nechaly se zastínit výročím sametové revoluce, jejíž demokratický odkaz v našich končinách působí poněkud těžkopádně.) Jedním z vrcholů koronavirové inhibice byla veřejná debata o maturitě. Sousední Slovensko ji zcela zrušilo: maturitní vysvědčení vydá průměr známek v posledních ročnících. Dle očekávání se i u nás rozpoutala debata o celkovém smyslu a podobě závěrečné zkoušky na středních školách. Objevily se tendenční otázky: není nynější forma maturity v podstatě jen zkouškou nervové odolnosti dospívajících lidí, kde prověřování vědomostí představuje pouhou nanočástici úkonu? Není absurdní zkoumat, zda student po absolvování (minimálně) čtyř let studia na střední škole dosahuje středoškolské úrovně? Nebylo by vhodnější požadovat dle orientace studenta zaměřenou absolventskou práci s veřejnou obhajobou? Neproměnilo by to produktivně i samotný ráz středoškolské výuky? O co je smysluplnější zjišťovat, jestli se maturant dokáže během týdne připravit na čtyři fatální zkoušky v jednom dni a zodpovědět otázky vybrané dle principu rulety s nádechem hazardní hry?

Tyto severské či západní závany na našem území šíří stále více aktérů. Lektor Robert Čapek třeba říká: „Cílem maturity není testovaní studentů, ale závěr společné cesty s učitelem. Je to ,zkouška dospělosti‘, oslava vzdělanosti (….) Jenská pedagogika jako základní platformy pro vzdělávání uvádí práci, hru, rozhovor a slavnost. Přesně tím by měla maturita být – slavnostním rozhovorem, kterému předchází společná práce žáka i učitele. Nemá přinášet stres, ale zábavu, radost, sdílení a kreativitu.“

Bez násilí to nejde

Naštěstí se ukázalo, že na rozdíl od Slovenska vládneme stabilně zformovaným „kulturním vzorcem“. Milníky českého vzdělávacího systému nelze zakončit bez vypjaté konfrontace s autoritou, zejména státem, a bez průkazu sebezapření. Maturitní vysvědčení z roku 2020 bude mít zvláštní cenu. Bude známkou skutečné zkoušky dospělosti a síly daného jedince překonat nejen úskalí distanční výuky, ale především celospolečenský stres z pandemie, ze zpřetrhaných sociálních vazeb, z depresivní atmosféry, pravidelně udržované hlášením o počtu nakažených a mrtvých. Svatý týden, maturita (z latinského „maturitas“, zralost) a její klasická podoba je především kulturně-společenský iniciační rituál! A k většině iniciačních rituálů zcela přirozeně patří jistá porce sadismu a násilí – nejen u kmene Zuniů. Podobenství o bozích bičujících děti skvěle vystihuje ráz naší kultury a vzdělávacího systému. Představuje jakousi scénickou zkratku, kdy se vzájemným bičováním očišťujeme. Naši prarodiče, rodiče, my samotní, ale stále ještě i naše děti mohou vyprávět stovky historek z třídních lavic vykazující rysy násilí (fyzického nebo alespoň verbálního), které si mnohdy uvědomíme s odstupem času a někdy vůbec. Tak přirozeně je v naší kultuře násilí zakomponováno.

Dnes a denně můžeme na tisících pískovišť slyšet mladé rodiče hrozící svým dětem fyzickým trestem. Nedávno jsem v hostinci zaslechl čerstvý příběh o chlapci, který házel z dálničního mostu na jedoucí auta kamínky, jedno trefil a sklo prasklo. Řidič sjel z prvního sjezdu, kluka chytil a zavolal policii. Chlapec nejenže zaplatí ze svých úspor škodu, ale byl zbit rodiči tak, že ho raději druhý den nepustili do školy, jak byl modrý. Štamgast u protějšího stolu prohlásil: „Maj ho namazat mastí heparoid, do pondělka to zmizí.“ Spokojeně jsme se ponořili do pivní pěny a zakoušeli nezaměnitelný pocit domova, naprosto nezlomnou kulturní konfiguraci. Bez násilí by naše tradiční školství, rodina a kultura ztratily svůj modus operandi.

Autor je vysokoškolský pedagog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies