Foto Barbora Janauerová
Krajský soud v Brně v úterý pravomocně odsoudil na jeden a půl roku odnětí svobody pětadvacetiletého Lukáše Kalinu, který během nouzového stavu ukradl pět housek v celkové hodnotě 62,50 Kč. Okolnosti celého případu odhalují nedostatky a problémy současného systému. Využijme tuto kauzu jako příležitost k otevření potřebné debaty o našem trestním právu a vězeňství.
Příliš mnoho vězňů, málo míst za hodně peněz
Na úvod neuškodí pár faktů: Česká republika patří mezi země s nejvyšším počtem vězňů ve věznicích na počet obyvatel. Podle údajů Rady Evropy jich u nás v roce 2018 bylo 209 na sto tisíc obyvatel, což nás mezi 44 zeměmi, které průzkum sledoval, zařadilo na šesté místo za Rusko, Gruzii, Ázerbájdžán, Litvu a Moldavsko. Průměr ve sledovaných zemích přitom činil 103 vězňů. Současně jsou naše věznice přeplněné, protože na každých sto míst připadá 106 vězňů. Zanedbatelná není ani ekonomická stránka věci – vězení je totiž pro stát tím vůbec nejnákladnějším trestem. Náklady na jednoho vězně činí kolem čtyř set tisíc korun ročně, a tak těch pět ukradených housek po 12,50 Kč vyjde stát a daňové poplatníky na částku kolem šeti set tisíc korun.
Pro člověka, který potřebuje především pomocnou ruku, máme jen represi. Represi, která vyjde draho nejen jeho samotného, ale i nás všechny.
Jistě, dotyčný již byl v minulosti za podobnou trestnou činnost souzen a v době činu byl v podmínce, navíc jej spáchal v čase nouzového stavu, který umožňoval za krádež udělovat vyšší tresty. V důsledku toho soud podle platného trestního zákoníku musel záležitost posuzovat jako trestný čin. Jak ale uvedl například vedoucí Katedry trestního práva PF UK Jiří Jelínek, celá věc se vůbec nemusela (neměla) k soudu dostat, kdyby státní zástupce stíhání zastavil, případně soud mohl uložit ještě nižší sazbu nebo znovu uložit podmíněný trest. Mohl ale také uložit trest alternativní, například obecně prospěšné práce (OPP). Ty jsou výhodné pro stát, společnost i odsouzeného – stát nemusí platit za pobyt dotyčného ve vězení, společnost profituje ze samotné práce, kterou odsouzený vykonává, a on sám po úspěšném vykonání OPP nebude mít záznam v trestním rejstříku, což výrazně usnadňuje jeho integraci do společnosti. Neznáme všechny okolnosti případu, a nevíme tedy přesně, proč soud rozhodl takto, přesto však stále platí, že v důsledku krádeže pěti housek skončil člověk na rok a půl ve vězení. Člověk, který nekradl auta ani evropské dotace. Člověk, který nekradl z chamtivosti, ale z hladu. Pět housek. Navíc člověk, který má dle své obhájkyně diagnostikovánu schizofrenii a je v invalidním důchodu.
Pro člověka, který potřebuje především pomocnou ruku, máme jen represi. Represi, která vyjde draho nejen jeho samotného, ale i nás všechny. A s největší pravděpodobností nakonec nepůjde jen o těch již zmiňovaných šest set tisíc korun.
Vyhlídky po skončení výkonu trestu
Život po vězení totiž příliš nadějné vyhlídky nenabízí. Osmdesát až devadesát procent propuštěných vězňů se potýká s dluhy a drtivá většina z nich má vícenásobné exekuce – průměrně má zadlužený vězeň čtrnáct exekucí. Míra recidivy v ČR dosahuje sedmdesát procent, to znamená, že skoro tři čtvrtiny propuštěných vězňů se dříve či později do vězení vrací – pro srovnání, v Norsku je to jen dvacet procent.
Po propuštění se vězni tedy ocitají ve značných finančních problémech a záznam v trestním rejstříku samozřejmě ztěžuje jejich šance na pracovním trhu. Stabilní zaměstnání je přitom dle odborníků jedním ze stěžejních faktorů umožňujících integraci bývalých vězňů do společnosti. Jejich situaci a vyhlídky na integraci zhoršuje také zpřetrhání sociálních vazeb během výkonu trestu. K udržení společenských kontaktů nepochybně nepřispívá ani fakt, že tresty odnětí svobody v ČR jsou nadprůměrně dlouhé – průměrně je to bezmála dvacet měsíců, kdežto v již zmíněném Norsku je to šest až sedm měsíců.
Jak dlouho asi bude trvat člověku, který za rok a půl opustí brány věznice, bude bez domova, zadlužený a s minimální šancí získat práci, než se vrátí zpět do vězení, kde pro zahnání hladu nemusí krást?
Jde to i jinak
Když už jsme několikrát jako pozitivní příklad uvedli Norsko, zůstaňme u něj – kromě průměrně kratších trestů jsou pachatelé méně závažné trestné činnosti v Norsku umísťováni do „otevřených věznic“ s minimální ostrahou, značnými svobodami, ale také povinnostmi, přičemž v cele je vždy umístěn jen jeden vězeň. Všechna norská vězení nabízejí vzdělávací programy, rekvalifikační kurzy, léčbu drogových závislostí či programy zaměřené na péči o psychické zdraví. Zároveň Norové kladou velký důraz na integraci vězňů do společnosti poté, co jsou propuštěni – mají přístup k programům, které jim pomáhají nalézt práci, bydlení a sociální pomoc. Někdejší ředitel norské věznice Bastøy a současně klinický psycholog Arne Nilsen již před sedmi lety uvedl pro Guardian: „V uzavřených věznicích je necháme zavřené pár let a pak je zase pustíme ven, aniž by měli jakoukoli skutečnou zodpovědnost za práci či vaření. Zákon neříká, že když jste poslán do vězení, musí to být hrozné vězení, kde budete trpět. Trestem je to, že ztratíte svobodu. Pokud s lidmi ve vězení zacházíme jako se zvířaty, pravděpodobně se jako zvířata budou chovat. Tady jim věnujeme pozornost jako lidským bytostem.“
Tento přístup má za následek nesrovnatelně nižší recidivu vězňů v porovnání s Českem, ale i většinou dalších zemí, zatím jsme se z něj však zřejmě příliš nepoučili. K určitým experimentům už ale přece jen dochází i u nás – příkladem je projekt otevřené věznice v Jiřicích na Nymbursku, který funguje podobně jako otevřené věznice v Norsku a některých dalších západních zemích. A slaví úspěch – z 92 vězňů, kteří ve věznici za první dva roky jejího fungování byli umístěni a následně propuštěni, se jich do vězení zatím (v době vydání odkazovaného článku) vrátili jen tři. Zdá se tedy, že to může jít i u nás, jen k tomu musí být vůle. Současně je ale nutné rozšířit postpenitenciární péči, tedy práci s propuštěnými vězni směřující k usnadnění jejich integrace do společnosti – pomoc s řešením jejich finanční situace, vstupem na trh práce, bydlením a tak dále.
Z pohodlí našich slonovinových věží je snadné tuto otázku přehlížet. Případy, jako je právě tento, snad ale mohou naši pozornost k nedostatkům a problémům trestního práva a vězeňství obrátit. Je totiž zřejmé, že práce máme víc než dost. Využijeme-li tuto příležitost a naučíme-li se víc napravovat a pomáhat než trestat, můžeme v důsledku pomoci konkrétním lidem, společnosti a nakonec i veřejným rozpočtům.
Autor je religionista.