Foto Artem Podrez/ Pexels
Čtrnáctého srpna došlo v Bělorusku k symbolickému průlomu. Před budovou Národního shromáždění na minském náměstí Nezávislosti se sešly tisíce lidí včetně mnoha žen a dělníků a tato koalice zachránila opozici v nejtěžším okamžiku, kdy už se zdálo, že se policii za pomoci násilí podařilo protestní hnutí potlačit. Režim vůbec poprvé nezasáhl, přestože v této oblasti platil po zmanipulovaných prezidentských volbách 9. srpna přísný zákaz protestů. Padesát vojáků, kteří byli na místě, symbolicky odložilo štíty. Ženy jim předaly květiny a objaly je, čímž zdiskreditovaly režim prezidenta Alexandra Lukašenka a daly dalším příslušníkům bezpečnostních složek dojemnou pobídku.
Dostavilo se dvě stě až pět set tisíc lidí, takže šlo o největší shromáždění v dějinách země. Byla to velkolepá demonstrace síly. Lukašenko hodlal posílit svou pozici, avšak jeho příznivci se ocitli v obrovském početním oslabení.
Další průlom přišel hned následujícího dne. Solidaritu s demonstranty začali projevovat také zaměstnanci běloruské státní televize (především technický personál, ale i někteří moderátoři), tedy organizace, která do té doby bezvýhradně poklonkovala vládě. Televizní pracovníci se sešli před budovou televize. Když se k nim večer připojili demonstranti, předstoupila před ně předsedkyně horní komory parlamentu Natalia Kočanovová, ale nepodařilo se jí utišit dav. V neděli státní televize poprvé informovala o protestech. Krátce nato se začali od Lukašenka odvracet běloruští diplomaté – jako první tak učinil velvyslanec na Slovensku a po něm chargé d’affaires ve Švýcarsku.
Bělorusko, to jsme my
Lukašenko se pokusil zbrzdit opozici tím, že uspořádal na náměstí Nezávislosti provládní demonstraci, na kterou svezl autobusy pět až sedm tisíc stoupenců. Přesně týden po ukradení voleb tak prezident chtěl dát najevo svou sílu a vrátit na místo rudozelenou vlajku coby státní symbol země. O den dříve totiž zavlála nad městskou radnicí v Grodnu vlajka bíločervenobílá, kterou upřednostňuje opozice.
V davu byli přítomní vojáci a oficiální činitelé, ale i dělníci, hudebníci, děti a hosté z Ukrajiny a Gruzie – takzvaní obyčejní lidé, z nichž asi deset na shromáždění vystoupilo. Jejich sdělení byla nesouvislá a jako by odrážela bezradnost režimu s tím, co si počít dál. Ti, kteří nejsou osobně závislí na Lukašenkovi či přímo zapletení do zločinů jeho diktatury, mluvili o míru, často se slzami v očích. Jeden umělec z Ukrajiny připomenul oranžovou revoluci a Majdan a řekl: „Jako národ jsme se rozpadli, rozštěpili se napůl.“ Dav reagoval na řečníky různě. Jednoho přehnaně smířlivého vojáka lidé vybučeli. Často však zaznělo přiznání, že v Bělorusku není všechno, jak by mělo být, a ne všichni jsou se současnou situací spokojení. Během shromáždění se tak objevovala dvě zjevně protichůdná sdělení – a tento rozpor byl patrný i při proslovu samotného Lukašenka.
Nejčastější byla slova „mír“ a „pokojný“, ale nejdůležitější slogan zněl: „Bělorusko, to jsme my!“ Na jedné straně se úřady zjevně obávaly občanské války a zodpovědnosti za její rozpoutání, na straně druhé obyčejní lidé na demonstraci sympatizovali s opozicí: přejí si normální život a bojí se násilností. A čím blíž měl daný řečník k moci, tím agresivnějším tónem hovořil.
Největší demonstrace v historii země
Před Lukašenkem vystoupil jakýsi svalnatý podplukovník pořádkové policie OMON, který výhrůžným tónem deklaroval, že miluje svou vlast a nikdy se jí nezřekne. Lukašenko poté oznámil, že vysílá vojáky na hranici s Polskem nedaleko Brestu, a konstatoval, že se Běloruska nevzdá ani po smrti. Byl na něm ovšem dobře patrný nedostatek sebedůvěry – sebevědomý lídr, který má situaci pod kontrolou, vypadá jinak.
Lidé, kteří mu naslouchali, většinou nebyli z Minsku. Zpočátku se zdržovali kolem řad autobusů, které je sem dovezly, protože si ve městě evidentně připadali ztracení. Nakonec byli odvezeni na náměstí, které policie ráno zatarasila, a obklopeni skupinami tajných policistů. Prorežimní demonstranti byli od těch opozičních snadno rozeznatelní a na náměstí vládlo napětí, které odráželo strach demonstrantů z budoucnosti i jejich potřebu slyšet vůdce, jenž v nich obnoví důvěru. Když jsem během reportáže o událostech pro televizi TVN24 začal mluvit polsky, všiml jsem si nepřátelských pohledů a někteří lidé po mně začali pokřikovat.
Opoziční reakce na Lukašenkovo shromáždění byla – stejně jako mnoho dalších věcí v tomto občanském povstání – předem připravená. Demonstranti se sešli na Vítězném náměstí před obeliskem Město-hrdina, kde o týden dříve povolební demonstrace začaly. Dostavilo se dvě stě až pět set tisíc lidí, takže šlo o největší shromáždění v dějinách země – špalíry demonstrantů se táhly kilometry daleko. Byla to velkolepá demonstrace síly. Lukašenko hodlal posílit svou pozici, avšak jeho příznivci se ocitli v obrovském početním oslabení. Před týdnem se ještě bezpečnostním složkám podařilo vyhnat opozici z náměstí pomocí bití, při němž jednoho demonstranta zabily. U takto mohutného shromáždění by však pořádková policie nezmohla nic, a tak se ani neobtěžovala dostavit.
Opozice se potenciálního střetu nebála. Ačkoliv se na místě vyskytovalo několik tisíc Lukašenkových stoupenců, v mnoha případech tajných policistů, každý, kdo opustil prorežimní demonstraci, se okamžitě ztratil v moři bíločervenobílých vlajek, které pokrývaly celý prostor Třídy nezávislosti. Před sídlem KGB, kde pobývá mnoho zadržených, demonstranti křičeli: „Pusťte je!“ Večer už byli kdysi zlověstný diktátor a jeho nohsledi naprosto zatlačeni do pozadí.
Autor je zakladatel hnutí Krytyka Polityczna, působí jako ředitel Institutu pokročilých studií ve Varšavě a je členem německé Rady pro zahraniční vztahy.
Z anglického originálu The Cracks in Belarus’s Regime Are Multiplying, publikovaného na stránkách Project Syndicate, přeložil Jiří Kobělka.