Partyzán, nebo dělník? Postavy běloruských protestů a jejich perspektivy

Sociolog Volodymyr Arťuch rozebírá povahu běloruských protestů a zamýšlí se nad identitou jejich účastníků a dalším možným vývojem v zemi.

Foto Homoatrox (CC BY-SA 3.0)

Ve svém článku věnovaném předvolebnímu dění v Bělorusku, který vyšel 4. srpna na diskusním serveru Open Democracy, jsem se pokusil vysvětlit, proč noví opoziční kandidáti, kteří vyšli z vládnoucí elity a „kreativní třídy“, získali nebývalé množství přívrženců, což už během kampaně vedlo k dosud bezprecedentním masovým demonstracím. Tvrdil jsem, že šlo o kulminaci protestních nálad v běloruské společnosti, které se už dřív, v roce 2017, projevily v protestech „neparazitů“. Ty se svým populismem zdola staly výzvou degradující populistickou rétoriku běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka. Hlavní oponentka současného prezidenta Svjatlana Cichanouská dokázala formulovat antiautoritářskou populistickou ideologii, vyhovující alianci jejích podporovatelů napříč třídami: podnikatelům, „kreativcům“, vysokopříjmovým specialistům i dělníkům. V tomto článku se pokusím zamyslet nad otázkami, které jsem si před dvěma týdny položil: jakou roli v těchto protestech sehrává vedení a masy, jaké jsou způsoby jejich organizace a jaká je reakce běloruského státu. Ve svých úvahách vycházím z šestidenního maratonu vstřebávání útržků informací, které se ke mně dostanou přes mlhu cenzury, propagandy a blokování internetu a také díky hovorům s mými kolegy v Bělorusku.

Bezprecedentní násilí

Po napjatém volebním dni 9. srpna, kdy pozorovatelé sdělili, že ve volebních obvodech došlo k  řadě porušení pravidel, získal Lukašenko podle provládního exit pollu tradičních 80 procent hlasů, zatímco Cichanouská obdržela necelých sedm procent. To vyvolalo hněv příznivců opozice, kteří se sjednotili pod heslem „My jsme 97 procent“, ačkoliv probíhající alternativní sčítání hlasů zatím dovoluje hovořit jen o 45 procentech pro Cichanouskou. Obě strany se pak začaly připravovat ke střetu: centrum Minsku bylo uzavřeno, začaly problémy s přístupem k internetu i s mobilním spojením a v ulicích se objevili těžkooděnci a policejní antony. Jak Cichanouská, tak Lukašenko se na Bělorusy obrátili s prosbou, aby dodržovali zákony a vyhnuli se násilí. Opoziční volební štáb požádal své příznivce, aby podávali stížnosti na porušování volebních pravidel v jednotlivých obvodech. Státní média už v tuto chvíli obvinila demonstranty z přípravy provokace, zatímco opoziční kanály na sociální síti Telegram vyzývaly k odporu proti policii.

V Bělorusku si nelze představit nic na způsob hnutí Occupy nebo istanbulských protestů v parku Gezi, všechna veřejná místa jsou totiž uzavřená a kontroluje je milice…

Už první večer po volbách lidé vyšli do ulic ne za Cichanouskou, ale proti Lukašenkovi. Vůdkyně opozice nebyla na stejné vlně jako její příznivci: nevyzývala k protestům, namísto toho zdůrazňovala právní a byrokratické způsoby, jak dosáhnout toho, aby vláda vzala na vědomí reálné výsledky voleb. Lidé v Minsku i v jiných městech se ale začali shromažďovat ještě předtím, než bylo dokončeno alternativní sčítání hlasů – hned po vyhlášení výsledků oficiálního exit pollu. Oznámená čísla říkala, že se „od roku 2001 nic nezměnilo“, všem ale bylo jasné, že se toho změnilo dost.

Během této povolební noci se odehrály v několika minských čtvrtích dramatické srážky, při nichž bezpečnostní složky nasadily zábleskové granáty, vodní děla a gumové projektily. Několik vzájemně nezávislých skupin demonstrantů se pokoušelo stavět barikády, ty však dlouho nevydržely. Pro poklidný Minsk, uvyklý chirurgicky přesnému zatýkání nebo rychlému rozhánění nevelkých shromáždění, ne však explozím policejních výbušek připomínajícím skutečnou válku, to bylo bezprecedentní násilí. A podobné střety proběhly i v mnoha menších městech. Protesty navázaly na tendenci, která se projevila už během demonstrací proti zákonu o „sociálním parazitismu“ a při předvolební mobilizaci, a od samého počátku měly značný geografický zásah: stovky lidí vyšly do ulic ve všech oblastních centrech a také v mnoha jiných sídlech – často vůbec poprvé v novodobé historii Běloruska. Už v počátcích protesty charakterizovalo také to, že zatímco se zvláštní policejní jednotky snažily lidi vytlačit z náměstí, pohyboval se po městě dosti početný dav demonstrantů, v Minsku snad až stotisícový a i v oblastních městech mnohatisícový. Policejní násilí a skutečnost, že protestujícím scházelo jednotné ideové i strategické vedení, a protesty tedy měly decentralizovaný charakter – to všechno určilo jejich další vývoj.

Amorfní hnutí

Vypadalo to, že většina protestujících se něčeho podobného účastnila poprvé. Analytici o nich hovoří jako o generaci, která ještě „nezažila pořádný výprask“. Neviděli jsme žádné zřetelné, kompaktně organizované skupiny připravené k opravdovým taktickým manévrům, jako je například obsazování administrativních budov, taktika „black bloků“, odzbrojování policie, budování pořádných barikád či stanových městeček, využívání svépomocí vyrobených zbraní a podobně. To kontrastovalo s povolebními protesty v Bělorusku v letech 2001, 2006 a 2010, které se tehdy srovnávaly s „revolucemi“ v Srbsku, Gruzii či na Ukrajině. Stát zase předvedl schopnost rozhánět dav s využitím metod západních států: nehledě na všechny řeči o represivním státě (jímž Bělorusko samozřejmě je) zde policisté to, co v Paříži patří k běžnému arzenálu – slzný plyn, vodní děla, gumové projektily a zábleskové granáty –, použili v takovém rozsahu poprvé. Ačkoli z některých měst přicházely nejasné zprávy, které naznačovaly, že se tu policisté přidali k protestujícím, ve skutečnosti k ničemu podobnému nedošlo. Západní technologie násilí okořenila tradiční postsovětská policejní krutost: bití a zatýkání náhodných lidí, mučení, ponižování a hony na novináře.

Stát se ani nepokusil někoho o legitimitě své moci přesvědčit jemnějšími prostředky. Oficiální média mlčela o masové nespokojenosti, ignorovala skutečnost, že v některých volebních obvodech se objevily výsledky svědčící o tom, že Lukašenko prohrál už v prvním kole, a pokračovala v rituálních prohlášeních o cizím vměšování. Fakt, že Lukašenko se na obrazovce objevoval jen zřídka, vyvolal fámy o tom, že odletěl do Turecka nebo že má zdravotní problémy. Jeho reakcí na protesty byla rada, že by si nespokojenci měli „po dobrém najít práci“, aby se „nepotulovali po ulicích a bulvárech“: šlo tedy o recidivu diskursu o „sociálním parazitismu“, která jen přilila olej do ohně. Stát evidentně směřoval k policejnímu teroru. V Minsku de facto nastal válečný stav: veřejná místa byla blokována, stanice metra v centru uzavřeny a přístup k internetu omezen (Lukašenko prohlásil, že to provedl někdo ze zahraničí), obchody a restaurace v centru večer omezovaly provoz.

Ačkoliv protestující nechtěli napodobovat ukrajinský Majdan, který ve své závěrečné fázi na konci února 2014 nabyl intenzity občanské války, běloruský stát se je pokusil přimět, aby uvěřili, že nejsou v Minsku, ale v Kyjevě. Hřmění policejních granátů jako by mělo podložit tvrzení běloruského režimu, že jakékoliv protesty nevyhnutelně povedou ke stejné katastrofě jako na Ukrajině. Jelikož ideologie běloruského státu zcela postrádá jakoukoliv podstatu, zůstalo skutečnou ideologií už jen násilí.

V důsledku okázalé brutality bezpečnostních složek a dezorientace demonstrantů se začala protestní aktivita snižovat, vlna nespokojenosti však stále narůstala. Policie se z volně přístupných kanálů na Telegramu brzy dozvěděla, jak se protestující po městě pohybují, ale ti svou strategii nezměnili, či lépe řečeno s žádnou ani nepřišli. Nikdo z „nové“ opozice se k pouličním akcím nepřidal, ani nevystoupil s radikálními prohlášeními. Ukázalo se, že opoziční hnutí je celkově amorfní a chybí mu nejen jasné vedení shora, ale i vůdčí osobnosti zdola. Vládnoucí elita přitom neprojevuje žádné příznaky rozkolu, bezpečnostní aparát a byrokracie obecně zůstávají loajální, ač lze pozorovat váhání na nižší a regionální úrovni – výpověď například podalo několik novinářů státních médií i policistů.

Postmoderní partyzáni?

Protestní mobilizace v ulicích běloruských měst měla během prvních pěti dnů maximálně blízko k oné decentralizované horizontální „síti odporu“ bez vůdců, o níž sní postmoderní anarchisté. Opoziční představitelé se protestů od samého začátku neúčastnili, běloruské úřady pak navíc Cichanouskou i šéfku jejího štábu vyvezly do Litvy. Vzhledem k tomu, že její manžel i někteří členové štábu jsou nadále zadržováni, kandidátka s radikálními prohlášeními pravděpodobně ani nepřijde. Na nahrávce, kterou zveřejnila před svým odjezdem do Litvy, vypadá vylekaná a oslabená. Říká, že „ani jeden život nestojí za to, co se nyní děje“, a naznačuje, že někdo vyhrožoval jejím dětem. V Bělorusku nezůstal na svobodě ani jeden z vůdců opozice. Kanál Sjarheje Cichanouského na Telegramu nenabízí jasné pokyny a nesnaží se nikoho koordinovat. Oproti jiným anonymním kanálům je zřetelně pomalejší i v informování o současném dění. Neobjevilo se žádné ústřední koordinační centrum protestů, neexistují ani centra lokální, na ulicích nejsou viditelní vůdci a nelze identifikovat žádné politické skupiny. Předpokládám, že některé se protestů účastní, není je ale vidět jako samostatné „taktické jednotky“ – buď jsou příliš dezorientované, nebo důkladně zakonspirované, anebo se jejich příslušníci protestů účastní individuálně.

Zčásti to je nutnost. Kdokoli, na koho by padlo podezření, že protesty řídí, by byl okamžitě zatčen, a cokoliv podobného schůzi by policie rychle rozehnala. V Bělorusku si nelze představit nic na způsob hnutí Occupy nebo istanbulských protestů v parku Gezi, všechna veřejná místa jsou totiž uzavřená a kontroluje je milice. Barikády nevydrží a o obsazování administrativních budov nemůže být řeč.

Do jisté míry je to však také dědictví předcházejících síťových mobilizací. Skoro dva miliony sledujících má na Telegramu kanál Nexta_live, který před dvěma lety založil v Polsku žijící běloruský novinář Scjapan Pucila. Má sice radikální rétoriku, spoléhá ale hlavně na záběry, fotografie a informace, které mu zajišťují sledovanost, často však postrádají jakýkoliv kontext. Podobně vypadá i dalších deset protestních kanálů, které jsem sledoval. Zprávy na nich jsou často zavádějící, neověřené a navzájem si protiřečí. Lze předpokládat, že je využívají i tajné služby – jak k provokacím, tak k získávání informací o plánech protestujících.

Mnozí už protestní akce srovnali se slavnou běloruskou partyzánskou tradicí z dob druhé světové války. To je samozřejmě přehnané, protože partyzáni ve skutečnosti měli své velitele, kteří se zase podřizovali společnému strategickému a ideologickému vedení. Mohli získávat zdroje a shromažďovat je na poměrně bezpečných místech, vypracovávat taktické plány a plnit je v očekávání příchodu pravidelné armády. V dnešní postmoderní partyzánské válce je všechno jinak. Když se protestující setkali s rostoucím množstvím policistů a dokonce armádních jednotek, které demonstrativně nasadily ty nejbrutálnější metody, reagovali sporadickými agresivními akcemi, při nichž využívali petardy, tyče, výjimečně Molotovovy koktejly a nepříliš stabilní barikády. Výsledek byl pokaždé stejný: zatčení, zbití, ranění a jeden potvrzený mrtvý.

Rozhodující obrat ve vývoji událostí však mohou přinést tradičnější metody. Jako součást protestní kampaně byla 11. srpna vyhlášena generální stávka. Potenciální důsledky chápe každý, kdo ví, jak vypadaly stávky v Bělorusku v dubnu 1991, jež před budovu vlády na tehdejším Leninově náměstí v centru Minsku přivedly sto tisíc dělníků. Do vlny stávek a masových demonstrací, které trvaly celý týden, se zapojilo více než 80 podniků v Minsku i ve zbytku země. Stávky demoralizovaly běloruskou komunistickou stranu a nepřímo vedly k rozpadu Sovětského svazu. Tehdy, v roce 1991, však existovaly buňky protivládních dělnických organizací, k nimž se připojily některé oficiální odbory, a byl tu také příklad úspěšných hornických stávek na Ukrajině, v Rusku a v Kazachstánu. Komunistická strana byla dezorientována kvůli sporům v Moskvě, v parlamentu seděli zástupci opozice, kteří tvrdili, že zastupují dělníky, a někteří šéfové podniků své zaměstnance podporovali. Dnešní situace je opačná. Co tedy můžeme očekávat?

Na čí straně jsou dělníci?

Pokud se na možnosti dělnické třídy díváte spíš skepticky, doporučuji vám seznámit se s názorem ředitele běloruského institutu Ludwiga von Misese, Jaraslava Ramančuka, který nedávno řekl, že „protestní aktivita se bude snižovat až k nule, dokud se nezapojí proletariát“. Stejně jako za „starých dobrých časů“ dnes mají právě dělníci nejvíc možností k pokojným setkáním – nepotřebují k tomu internet, na nějž dnes v Bělorusku není spolehnutí, a nemusí se bát, že je při tom někdo zatkne. Jsou také jedinou třídou, která může státu způsobit materiální škody, a dokáží se mu postavit i na úrovni ideologie. Běloruští průmysloví dělníci mají zkušenosti se spoluprací a koordinací, mají jakousi, byť byrokratickou, organizační strukturu a také zvyk formulovat jasné požadavky. Terénní výzkum mezi běloruskými dělnickými a odborovými aktivisty v letech 2015–2017 mě sice naučil jisté opatrnosti a vede mě k tomu, abych potenciál organizovaných pracujících v této zemi nepřeceňoval, pokud však existuje šance vyjít pokojným a pokrokovým způsobem ze slepé uličky, do níž se protesty v Bělorusku dostaly, může se to povést jen díky organizaci pracujících, kteří budou vědomě artikulovat a hájit své zájmy.

Objevilo se už mnoho zpráv o vření v některých státních průmyslových podnicích včetně MAZu (Minský automobilový závod, vyrábějící převážně autobusy – pozn. překl.), BělAZu (Běloruský automobilový závod v Žodzinu, který vyrábí náklaďáky – pozn. překl.) a chemičky Grodno Azot, jež mají pro běloruské hospodářství klíčový význam. Generální stávka to však ještě není a na perspektivy jejího uskutečnění hledím s jistou opatrností. Běloruská dělnická třída je atomizovaná a její členové jsou na všech úrovních individuálně závislí na svých šéfech. Žádná velká stávka v Bělorusku od devadesátých let navíc neproběhla. Odborů, jež by nebyly plně integrovány do státních struktur, není mnoho (celkově mají asi jen 9000 členů) a postrádají materiální možnosti.

Politická stávka se v tuto chvíli může zdát jako skvělý nápad, neboť stát se v Bělorusku dosud nevzdal dominance v hospodářském životě a je zaměstnavatelem 45 procent dělníků, nejsme už ale v roce 1991 s jeho složitým navrstvením konfliktů mezi vládnoucími elitami a s relativní autonomií dělníků v podnicích. Běloruský systém regulace práce je pro dělníky horší než ten pozdně sovětský: dokázal totiž spojit někdejší sovětský byrokratický despotismus s tržním despotismem kapitalistické přítomnosti. Mám nicméně podezření (a také v to doufám), že v dílnách běloruských továren právě teď probíhá určitá forma spontánní organizace. Můžeme se o ní dohadovat na základě videí a zpráv o stovkách dělníků, kteří se scházejí, aby šéfům předložili své požadavky a trvali na jejich splnění. Žádají opětovné přepočítání hlasů, záruky, že účastníci protestů nebudou propuštěni z práce, a zatčení naopak vyjdou z vězení, a také obnovení přístupu k internetu. Současně to znamená projev nedůvěry k oficiálním odborům. Jsou to „politické“ požadavky, které si dělníci přinesli z ulic, letáky na stěnách závodních hal ale vyjadřují i naléhavé ekonomické potřeby.

Lukašenkova vláda začala v roce 1995 krvavým střetem se stávkujícími zaměstnanci metra, kteří tehdy byli nelítostně rozháněni, biti a propouštěni. Lukašenko pak ještě přitvrdil, když se mu podařilo podřídit si gigantickou Federaci odborů (v níž nejprve vyvolal rozkol). Svou moc vystavěl na tom, že proletariát atomizoval, disciplinoval, zbavoval jeho uvědomění, ale také uplácel. Výměnou za ztrátu subjektivity režim dělníkům nabídl zachování pracovních míst, omezení komercionalizace sociální sféry, nízké náklady na bydlení a energie a přísliby mezd ve výši 500 dolarů. Říkám tomu „pasivní revoluce“ – je to autoritářská cesta postsocialistické transformace, povzbuzovaná či naopak brzděná obavami před spontánními protesty antagonistických společenských tříd. Je možné, že pokud dělníci opět získají subjektivitu, dokážou směřování tohoto procesu změnit. Určitě se to nestane přes noc ani za týden, jinou optimistickou utopii, jež by nynější situaci vyřešila, však vymyslet neumím.

Mé přesvědčení, že právě organizovaní pracující, nikoliv decentralizované horizontální hnutí bez vůdců, jsou jediným činitelem, který je s to formulovat jednoznačné požadavky a donutit vládu, aby mu naslouchala, lze ilustrovat videozáznamem setkání pracujících BělAZu se starostou města Žodzina, k němuž došlo 13. srpna. Během polední přestávky se několik stovek zaměstnanců shromáždilo u brány závodu, kde se setkali se svým ředitelem a se starostou. Rozhovor byl tvrdý, obě strany ho však vedly s respektem. Starosta vypadal vyplašený a v rozpacích. Dělníci žádali, aby byli jejich kolegové, příbuzní a přátelé propuštěni z vazby, aby město opustily policejní jednotky zvláštního určení („Nač je nám výplata, když nás bijí?“) a aby byly přepočítány volební hlasy. Trvali na tom, že město je bezpečné a že situaci mají pod kontrolou. Starosta jim samozřejmě nemohl slíbit nic konkrétního, souhlasil ale s tím, že se s nimi večer setká mimo závod a jejich požadavky s nimi probere. Reakcí byla slova díků a skandování „Starosta je s lidmi“. Závod výrobu nezastavil, ale poté, co jsem si toto video pustil, nepochybuji už tolik o možnosti skutečné dlouhodobé stávky. Zatím je to jediná možnost, jak mohou protestující přinutit moc k dialogu na místní úrovni. Pokud se státní moc zbaví i této možnosti, bude jí to jedině na škodu.

Nakonec se starosta Žodzina večer před obrovskou masou zaměstnanců BělAZu a dalších obyvatel města skutečně objevil. Místo výbuchů zábleskových granátů a zvuků gumových projektilů se konala dlouhá a nepříliš plodná rozmluva o falšování voleb, násilí pořádkové policie a nutnosti propustit zatčené, nacházející se v místní vazební věznici, z nichž mnoho přivezli z Minsku.

Po variaci na téma „svlékat se a pracovat“ zaznamenal hlas pracujících i sám prezident, který slíbil, že se „podívá“ na řádění policie. Také ministr vnitra se za některé excesy omluvil. Vláda začíná měnit plány, lidem to ale ke spokojenosti nestačí. Jak to bude pokračovat, teprve uvidíme.

P. S.

Zatímco v pátek 14. srpna 2020 dopisuji tento článek, dal se do pohybu MTZ (Minský traktorový závod – pozn. překl.). Předešlého dne dělníci v obavách váhali, nemohli se rozhodnout, kdy a jak se sejít a co dělat. Tisíce z nich se přesto shromáždily před branami svého závodu a vyrazily do centra města. Cestou se k nim přidávali různí další demonstranti, oni „postmoderní partyzáni“. Den uplynul v klidu, pořádková policie byla sice na místě, proti davu však nezasáhla. Trasa byla stejná jako v roce 1991 – od průmyslového Partyzánského obvodu Minsku až k budově vlády na náměstí Nezávislosti, jež se dříve jmenovalo Leninovo…

Autor je sociolog a člen redakce ukrajinského časopisu Spilne.

Z ruského originálu, publikovaného na stránkách časopisu Spilne (s přihlédnutím k revidované anglické verzi, jež vyšla na stránkách Left East), přeložil Miroslav Tomek.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies