Po dvou letech studentských stávek svět stále popírá existenci klimatické krize

Přesně před dvěma lety, 20. srpna 2018, začala Greta Thunberg se svými školskými stávkami za klima a lepší budoucnost lidské civilizace. Uplynulou dobu jsme podle ní víceméně promrhali.

Dnes, ve čtvrtek 20. srpna, jsou to přesně dva roky od první studentské stávky za klima. Ohlédneme-li se zpět, vidíme, že se toho stalo dost. Miliony lidí se vydaly do ulic a připojily se k desítky let trvajícímu boji za klima a environmentální spravedlnost a Evropský parlament dokonce 28. října 2019 vyhlásil „klimatickou a environmentální pohotovost“. Přesto za poslední dva roky svět vyprodukoval více než 80 gigatun emisí CO2. Byli jsme svědky neustálých přírodních katastrof probíhajících všude po světě: lesních požárů, vln veder, záplav, hurikánů, bouří, tání permafrostu a zániku ledovců a rozpadu celých ekosystémů. Mnoho životů a domácností bylo zničeno. A to je teprve začátek.

Radikální změna přijde tak jako tak

Vůdci celého světa dnes mluví o „existenční krizi“, klimatická pohotovost se diskutuje na nesčetných summitech a panelech, kdekdo se k lecčemu zavazuje a zaznívají velké projevy. Pokud jde ale o konkrétní kroky, zůstáváme stále ve fázi popírání. Klimatickou a ekologickou krizi jsme stále nezačali řešit jako skutečnou krizi. Rozdíl mezi tím, co je potřeba dělat, a tím, co skutečně děláme, se každou minutou zvětšuje. Kvůli politické nečinnosti jsme ztratili další dva důležité roky.

I dítě dokáže pochopit, že současná politika nereflektuje data poskytovaná těmi nejlepšími vědeckými výzkumy.

Minulý měsíc, těsně před summitem Evropské rady, jsme zveřejnili otevřený dopis s požadavky na Evropskou unii a lídry světové politiky. Dopis od té doby podepsalo přes 125 tisíc lidí. Dnes – tedy 20. srpna – se setkáme s německou kancléřkou Angelou Merkelovou a předáme jí tento dopis i s požadavky a podpisy. Řekneme jí, že se musí postavit klimatické krizi čelem, zejména když teď Německo předsedá Evropské radě. Evropa má povinnost jednat. EU a Spojené království zodpovídají za 22 procent historických globálních emisí. Před nimi jsou jen Spojené státy. Je nemorální, že země, které ke vzniku problému přispěly nejméně, trpí nejvíce. EU proto musí ihned začít jednat, jak přislíbila v Pařížské dohodě.

Naše požadavky zahrnují zastavení všech investic a dotací do fosilních paliv, odstoupení od využívání fosilních paliv, ustanovení ekocidy mezinárodním zločinem, vypracování politických změn, které budou chránit pracovníky a nejzranitelnější členy společnosti, ochranu demokracie a stanovení ročních závazných uhlíkových rozpočtů založených na dostupných vědeckých poznatcích.

Chápeme, že svět je komplikovaný, že to, co požadujeme, nebude snadné, a že se to může zdát dokonce nerealistické. Mnohem méně realistické je ale věřit, že by naše společnosti dokázaly přežít globální oteplení, k němuž směřujeme, spolu s dalšími katastrofálními ekologickými důsledky, k nimž vede náš nynější přístup „business as usual“. Fundamentální změna nás čeká tak jako tak. Otázka je jen to, zda ji budeme mít v rukou my, nebo se o ni postará příroda. V Pařížské dohodě se světoví vůdci zavázali k udržení průměrného globálního teplotního nárůstu pod dva stupně Celsia s tím, že budou usilovat o 1,5 stupně. Naše požadavky demonstrují, co tento závazek v praxi znamená. Přesto je to jen minimum z toho, co je potřeba udělat.

Pokud politici nebudou ochotni přistoupit na naše požadavky, budou muset začít vysvětlovat, proč ustupují od Pařížské dohody. Proč porušují své sliby. Proč dávají ruce pryč od lidí žijících v nejvíce postižených oblastech. Proč zahazují šanci na zabezpečení budoucnosti pro své děti. Proč to předem vzdávají, aniž by zkusili něco udělat.

Nepříjemná pravda, které neunikneme

Věda nikomu nepřikazuje, co má dělat, pouze shromažďuje a předkládá ověřené informace. Je na nás, abychom je studovali a uvedli do praxe. Když si přečtete zprávu IPCC SR1.5zprávu programu OSN pro životní prostředí ohledně toho, jaké jsou rozdíly mezi cíli Pařížské dohody a plány jednotlivých zemí na produkci uhlí, ropy a plynu, spolu s tím, k čemu se vůdci skutečně v Pařížské dohodě upsali, pochopíte, že současný systém nedokáže klimatickou a ekologickou krizi vyřešit. I dítě dokáže pochopit, že současná politika nereflektuje data poskytovaná těmi nejlepšími vědeckými výzkumy. Musíme zabránit probíhajícímu ničení a vykořisťování našich podpůrných systémů a vydat se směrem ke zcela bezuhlíkové ekonomice, která bude rozvíjet demokracii a zajišťovat blaho nám všem i přírodním světu.

Máme-li mít šanci udržet oteplení pod jedním a půl stupněm Celsia, je třeba, aby emise začaly okamžitě klesat k nule a následně do záporných čísel. To je fakt. Musíme začít pracovat se vším, co máme k dispozici, třebaže neznáme všechny technické kroky. Součástí toho ovšem je, že musíme některé věci přestat dělat. To je fakt. Jenže je to fakt, který spousta lidí odmítá přijmout. Už jen pouhá myšlenka, že se nacházíme v krizi, jejíž řešení nespočívá v tom, že něco nakoupíme, postavíme nebo že budeme do něčeho investovat, způsobuje jakýsi kolektivní myšlenkový zkrat.

Kombinace ignorantství, popírání a nevědomosti stojí v samém jádru problému. V současnosti můžeme mít klimatických konferencí a mítinků, kolik chceme. Stejně ale nepovedou k dostatečným změnám, protože ochota jednat spolu s potřebnou úrovní uvědomění si rozsahu celého problému, jsou stále nedostačující. Jediná cesta ven spočívá v situaci, kdy společnost začne s krizí zacházet jako se skutečnou krizí.

Budoucnost máme stále ve svých rukou, ale čas nám rychle protéká mezi prsty. Stále můžeme zabránit nejhorším důsledkům klimatické krize, ale abychom toho dosáhli, musíme se jí postavit a změnit náš způsob života. A to je nepříjemná pravda, které neunikneme.

Autorky jsou aktivistky hnutí Fridays for Future.

Z anglického originálu After two years of school strikes, the world is still in a state of climate crisis denial, publikovaného na stránkách deníku Guardian, přeložil Lukáš Pokorný.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies