Euforie a zmar: uplynul měsíc od zfalšovaných voleb v Bělorusku

„Mami, tati, se mnou je všechno v pořádku. Napište mi hned, jak si přečtete tuto zprávu,“ napsal jsem svým rodičům v noci 9. srpna, v den prezidentských voleb v Bělorusku. Lhal jsem. V pořádku nebylo skoro nic a jediná pevná věc v mém životě byla bolest. Kdy vás naposledy okradli? Obelhali? Umlčeli? Jak jste se pak cítili? Odpověď pro mě byla jednoduchá – tento pocit je pocit bolesti v nohou. Celou neděli jsem totiž strávil ve frontě před běloruskou ambasádou v pražské Troji. Přišel jsem odevzdat svůj hlas, jenomže na místě se ukázal důvtip běloruských úředníků: kvůli pandemii k volebním urnám pouštěli pouze po jednom, což v praxi znamenalo, že za jednu hodinu stíhalo odvolit zhruba dvanáct lidí. Před ambasádou nás stálo kolem osmi set v tom nejhorším srpnovém vedru. Z přítomných lidí stihlo své hlasy odevzdat necelých 170 a dle nezávislých exit pollů na tomto okrsku zvítězila Svjatlana Cichanouska s výsledkem 94 procent hlasů.

Od toho večera, kdy jsem odeslal zprávu rodičům, se spirála dějin začala roztáčet neuvěřitelným tempem a nabrala rychlost a sílu, které mají potenciál Bělorusko změnit zcela od základů. V tuto chvíli nelze předvídat, kam spěje současná situace, mimo jiné právě i proto, že volební kampaň doprovázely různé podivné události, které nikdo z Bělorusů nemohl předvídat. V tuto chvíli však lze shrnout pět pilířů běloruských protestů, které určovaly chod událostí od začátku voleb.

Tři dny, které navždy otřásly Běloruskem

Devátý, desátý a jedenáctý srpen patří mezi nejtemnější dny v moderních dějinách Běloruska. Za pouhé tři dny bylo v Bělorusku zatčeno přes sedm tisíc lidí a zahynuli čtyři nenásilní protestující. Pohřešovalo se přes osmdesát lidí, jejichž příbuzní je nemohli najít ani ve věznicích Okrestino v Minsku a ve věznici v Žodinu (dvě největší věznice, kam se sváželi všichni zatčení), ani v nemocnicích a márnicích. V současné době se většinu z nich již podařilo kontaktovat.

Běloruská společnost se probudila z apatie, ve které se nacházela šestadvacet let. Nebylo to lehké a bezbolestné probuzení.

První dny po ukončení voleb probíhaly protesty proti zfalšovaným volbám především ve večerních hodinách a v noci. Zprávy a videa, které se tehdy jen s obtížemi dostávaly z Běloruska, protože tři dny nefungoval internet, byly plné zdokumentovaného násilí během potlačování demonstrací. Míra násilí neměla dosud v Bělorusku obdoby. „Je to válka, válka proti vlastnímu lidu.“ „Mám strach a celá se klepu, jen zázrakem jsem se dostala domů, nemůžu přestat brečet.“ „Mám obrovské štěstí – mám pouze modřinu pod okem, kulhám a mám podrážděnou sliznici kvůli slznému plynu. Zítra jdu zase.“ Takové zprávy se ke mně dostávaly ze všech stran od kamarádů a spolužáků, se kterými jsem vyrůstal. Slzný plyn, vodní děla, polské gumové náboje a české zábleskové granáty sice šokovaly národ, ale nezastavily ho.

Druhá rána, která navždy utkví v kolektivní paměti Bělorusů, přišla se svědectvím lidí, které začali propouštět z přeplněných věznic. První zprávy o stavu vězňů ve věznicích Okrestino a Žodino přišly od přátel a rodinných příslušníků uvězněných. Ti marně čekali u bran zadržovacích středisek na své blízké. Ven doléhal nepřetržitý hlasitý křik a sténání mučených vězňů. Dle obětí bylo fyzické násilí prokládáno násilím psychickým. „Naučíme tě, koho máš volit!“ Nebo: „Chtěli jste změny, kurvy?“ Nechyběla ani státní hymna, kterou zadržené demonstranty věznitelé nutili zpívat. Ta začíná slovy: „My, Bělorusové, jsme mírní lidé…“

Audionahrávka zvuků, které byli slyšet v noci vedle věznice Okrestino. Zdroj: Naša Niva, TUT.by, Evroradio

Cely, které jsou uzpůsobené pro čtyři až osm lidí, byly přeplněné. Bylo v nich desetkrát víc zadržených, a ti navíc trpěli hypoxií a hladem. Na den dostávali jeden bochník chleba pro celou celu. Zde je nutné zdůraznit, že podstatná část zadržených nebyli demonstranti – vraceli se třeba jen domů s nákupem, šli ven pro cigarety nebo projížděli kolem. Někteří muži byli znásilněni, ženám se znásilněním trvale vyhrožovalo. I když všichni nebyli tak brutálně mučeni, mlácení a ponížení neunikl opravdu nikdo. Hodiny a hodiny v jedné poloze, výhrůžky a bezmoc. O tom všem vypovídali první vězni, kteří byli propuštěni čtvrtý den protestů. Lékařská pomoc se dostávala k potřebným s prodlevou, a právě doktoři představují jednu z hrdinských tváří srpnových protestů 2020. Podařilo se jim totiž probojovat k mučeným vězňům.

Rozhovory, které poskytli první osvobození, a fotografie z minských resuscitačních oddělení vyvolaly další vlnu nepokojů a projevů solidarity. Příkladem, který mluví za vše, je fakt, že v sobotu 15. srpna jedny z nejčtenějších novin, které jsou pod cenzurou státu, vyšly s obálkou, která přímo vyvracela slova ministra vnitra, jenž novinářům tvrdil, že žádné mučení se neděje.

V následujících dnech mučení popíral i Alexandr Lukašenko. K veřejnosti ohledně mučených a obětí promluvil až téměř za dva týdny – a řekl, že „šedesát procent svědectví je podvod“. Předtím prostřednictvím svých podřízených vyvíjel tlak na to, aby svědectví fyzického násilí nebyla potvrzena lékaři, a oficiální propagandu směřoval k tomu, že největšími obětmi jsou jednotky těžkooděnců OMON a armáda. Korunu své lží nasadil tím, že 18. srpna dostalo státní vyznamenání za „dokonalou službu“ tři sta zaměstnanců ministerstva vnitra. Svým způsobem se jedná o symbolické gesto, které má podpořit loajalitu v bezpečnostních složkách. Připomíná jim tím, že od Lukašenka za teror vůči vlastním občanům a podporu režimu dostanou medaili, kdežto od bouřící se občanské společnosti by je čekal tribunál.

Zjevení žen v bílé a příchod naděje

Bezmoc a bolest, které přišly po prvních třech dnech protestů, vyvolala absence zpráv a zmatek, který panoval během doby, kdy nebyl dostupný internet. Jediné zprávy, které se k lidem dostávaly, byly ty v reálném čase: záblesky výbuchů granátů, křik a panika v noci a čisté, umyté a prázdné ulice během dne. Ze všech malých ohnisek protestů, které se konaly během dne, se z ničeho nic zrodila hromadná akce, jež najednou dodala vítr do plachet protestujícím.

Jakmile se v zemi objevil internet, skupina žen se naprosto decentralizovaně organizovala prostřednictvím soukromého skupinového chatu v Telegramu. Oblékly si bílé oblečení, vzaly kytice a zformovaly živý řetěz solidarity, čímž vyslaly společnosti jasnou zprávu: násilí běloruského režimu musí skončit, nemáme strach a budeme bojovat za pravdu. Vrcholem happeningu se v ten den stala demonstrace na Vítězném náměstí v Minsku, kde ženy zazpívaly „Kalychanku“, neboli ukolébavku z večerníčku, kterou zná každý Bělorus.

Běloruská nobelistka, spisovatelka Světlana Alexijevičová, pojmenovala jednu ze svých knih, polyfonickou sbírku vypovědí žen, které zažily druhou světovou válku, Válka nemá ženskou tvář. Žádná válka ženskou tvář opravdu nemá, běloruské srpnové události však ano. Počínaje tím, že vítězné tažení na prezidentský úřad vedly tři ženy, a konče ženami, které vyšly bránit svůj národ a bojovat za všechny, kteří byli nespravedlivě trestáni.

Přichází vlna

Demonstrace žen nebyla samozřejmě jedinou příčinou toho, že se mezi lidmi vzedmula naděje. V následujících dnech se protesty a hromadné demonstrace již nekonaly v noci, ale přes den, a to nejen v Minsku, ale po celé zemi. Důvodem k takové liberalizaci pravidel hry byla nejspíš skutečnost, že věznice už byly plné a rozsah násilí vyvolával negativní odezvu v mezinárodním společenství. V tuto chvíli se situace vymkla kontrole režimu. Bezpečnostní složky dostaly rozkaz nijak nebránit demonstracím. Eskalace protestů však zaskočila i samotné úřady, které začaly polevovat a ztrácet se v situaci: kromě zaplněných ulic a nepřetržitých signálů projíždějících aut začali protestující projevovat svou vůli i v zaměstnání. Prvními z nich byli právě lékaři, kteří začali demonstrovat proti násilí a vymáhat své právo ošetřovat vězněné. Vzápětí se k nim připojili učitelé, kteří prohlašovali volby za zfalšované. Právě v rukou učitelů se přitom nacházel osud prezidentských voleb – většina volebních komisí byla složena z nich a nacházela se ve školách. Připojili se pracovnici kultury, divadelníci a hudebnici, následovala však ještě větší rána režimu – stávkovat a formovat protestní komitéty začali i dělníci velkých továren, které tvoří páteř běloruské ekonomiky. Stávku vyhlásila i část zaměstnanců propagandistické mašinérie – státem ovládané televize a rozhlasu.

Naprostou většinu běloruské ekonomiky tvoří státní sektor, a kdybyste se mě zeptali před měsícem, zda k něčemu takovému může dojít, ťukal bych si na čelo. Jádro Lukašenkova elektorátu vždycky tvořil zemědělský venkov a dělnická třída. Dalo by se ale říct, že toto jádro nikdy nemělo pevné základy. Nezávislé sociologické průzkumy v Bělorusku jsou poměrně dlouho zakázané, nicméně jeden z posledních dostupných ukazoval na velké množství lidí, kteří mají váhavý postoj vůči prezidentovi a orientují se spíše na ekonomické než politické aspekty společenského prostoru. Celospolečenský posun v myšlení mohl spustit katastrofální management koronavirové krize (nebyla vyhlášena karanténa, oběti byly zesměšňovány, na podporu zdravotnictví se Bělorusové skládali sami), ekonomická stagnace, nekonečné lži, které již málokdo mohl spolknout. Jako katalyzátor pak posloužily ukradené volby a násilí vůči mírným demonstrantům.

Obrovská vlna solidarity a protestní nálada vyústily nejen v demonstraci v Minsku, kde 16. srpna do ulic vyšlo přes 200 tisíc lidí, ale i ve sbírku #by_help, v níž se Bělorusové skládají na lékařskou pomoc, rehabilitaci, právní pomoc a uhrazení pokut pro demonstranty. Vzápětí se ještě aktuálnější stala sbírka #by_sol, která pomáhá lidem, kteří přijdou o zaměstnání v důsledku stávek. Neděle 16. srpna byla kulminací protestů, kdy každého zaplavila vlna naděje a zdálo se, že osud Bělorusů sleduje celý svět – od kurdských žen v Rojavě až po protestující v ruském Chabarovsku. Euforie, která panovala ve společnosti, však měla svůj rub: „Jsem na ulici a obklopená lidmi, ale stále sleduju, odkud přijede avtozak.“ (Avtozak je těžké policejní auto, které slouží k převážení zadržených a je symbolem Lukašenkova režimu.)  „Stále mám před očima všechny ty mučené lidí, bojím se, že nás teď sice nechali protestovat, ale bude se dít něco ještě horšího.“ Takové zprávy se ke mně dostávaly během víkendů, kdy se konaly největší protesty. V průběhu pracovního týdne, kdy aktivita protestujících opadávala, bylo důvodů k radosti snad ještě méně.

Lukašenkova kontrarevoluce

Kontrast mezi mizející podporou Lukašenka a občanskou společnosti byl pozoruhodný obzvlášť onu neděli 16. srpna, kdy se konal rovněž mítink na podporu současné vlády. Malé shromáždění lidí, z nichž někteří zde nebyli dobrovolně, bylo ve srovnání s tím, co se dělo v ostatních částech Minsku, obzvlášť směšné. Celé představení charakterizovalo nervózní a dramatické vystoupení prezidenta, který připomíná domácího tyrana, jenž se snaží udržet si manželku, která ho už má dost. Do dějin divadla absurdity se však zapíše dialog, který byl veden mezi davem a jeho lídrem:

„Co teď chcete?“
„Mír!“
„Vy chcete svobodu?“
„Ne!“
„Vy chcete změny?“
„Ne!“
„Jaké? Co budeme měnit?“
„Žádné! Nic!“

Další prezidentovo vystoupení nebylo ve srovnání s tímto legendárním projevem před naučeným davem zdaleka tak úspěšné. Následující den vyrazil na mítink ke stávkujícím dělníkům běloruské továrny MZKT (podnik specializující se na výrobu těžkých silničních a terénních vozidel). Přivítání, kterého se mu dostalo, muselo působit jako studená sprcha: poprvé byl konfrontován s obyčejným lidem, který ho nenávidí a do tváře mu řve: „O-DE-JDI!“ Český čtenář asi nikdy nepochopí, nakolik je nepředstavitelné to, co se tam odehrálo. Ještě nedávno jste mohli dostat pokutu nebo jít sedět na pár dní za to, že jste u sebe měli historickou bílo-červenou vlajku. Na dalším videu z této demonstrace jeden ze stávkujících velmi sprostě posílá Lukašenka do prdele. Vypravím o tom tak podrobně i z toho důvodu, že tyto malé skutky jsou malinkými historickými milníky, které ničí posvátnou nedotknutelnost prezidentského úřadu v Bělorusku (ostatně český čtenář pravděpodobně tuto nedotknutelnost bude chápat jen těžko).

Dělnici jedné z MZKT skandují O-DEJ-DI Lukašenkovi do tváře, zdroj: Belsat

Lukašenkova kontrarevoluce se dostavila vzápětí: během následujícího týdne začala policie zadržovat a cíleně podrobovat výslechům lídry protestů. Administrativní mašinérie se začala soustředit na organizaci provládních demonstrací s využitím všech dostupných zdrojů – od zaměstnanců ve státních podnicích až po vrtulníky s běloruskou vlajkou. Oficiální rétorika se změnila na protizápadní a začala vytvářet falešné důkazy, aby ukázala, že protesty jsou řízené ze zahraničí. K tomu posloužili i ruští propagandisté, kteří nahradili stávkující zaměstnance státní televize a rozhlasu. To vše se děje ve snaze vyhovět Kremlu, který Lukašenko vnímá jako krabičku poslední záchrany. Putin jistou podporu současné vládě vyjádřil, nicméně celkově zaujal spíše chladný a vyčkávací postoj.

Pozice Putina je problematická pro Bělorusy i z toho důvodu, že jakýkoliv scénář, který si zvolí ve vztahu k Minsku, bude pro něj výhodný. Lukašenko, který je oslaben vnitřní politickou krizí, je mnohem shovívavější k integraci s Ruskem, která však není pro politizovaný běloruský národ přijatelná. Putinův režim hraje dlouhodobou hru, která by měla vést k satisfakci imperátorských ambicí ruského prezidenta, ovšem s nejasným výsledkem. Geopolitické aspekty povolební situace v Bělorusku si však zaslouží samostatný text.

Srpen a začátek září byly protkány nejistotou i euforií. Během měsíce jsme byli svědky nevídaného množství hrdinských činů, odchodů zaměstnanců státního sektoru, odchodu všech herců nejvýznamnějšího běloruského divadla a především statisícových protestů, které se konají každou neděli za jakéhokoliv počasí.  Dějí se však i věci, které braly dech protestujícím: činnost lidových milicí, které mlátí a zadržují protestující, aniž by se jejich příslušníci obtěžovali převléct do uniforem, ukázat obličeje nebo doklady. Jsou zde také zadržení lídři protestů nebo veřejně známé osoby, vůči kterým byly následně vykonstruovány procesy. Činnost občanské Koordinační rady, která měla facilitovat proces předání moci, je téměř znemožněna: z celého prezidia Koordinační rady je zatím na svobodě a v Bělorusku pouze nobelistka Světlana Alexijevičová. Zbytek prezidia byl buď vyhnán do zahraničí, nebo je ve vězení.

Hrdinky dnešní doby

Jednou z nejdramatičtějších událostí bylo zadržení Marii Kolesnikové, jedné ze tří žen, které byly tváří opozice před volbami. Kolesnikova se přes všechna rizika nacházela v Minsku jako poslední z této trojice. Režim zkoušel na Mariu uplatnit novou taktiku: únos a násilnou deportaci za hranice Běloruska. Maria, která veřejně prohlašovala, že za žádných okolností z Běloruska neodejde, této taktice nepodlehla. Byla sice unesena a převezena přes běloruskou hranici, před ukrajinskou stranou hranice ale roztrhala svůj pas, vyskočila z auta a pěšky se vydala zpátky na běloruské území. Tam byla opět zadržena pracovníky KGB. Nyní se nachází ve vězení v Minsku a její další osud není znám.

Lukašenkova kontrarevoluce a pomalá, mstivá a násilná odveta obnovily klasickou atmosféru autoritářského Běloruska – atmosféru těžkého dusna, absurditu lepkavých lží, strach o vlastní bezpečí, pocity nespravedlnosti a bezmoci. Hannah Arendtová do společenského diskurzu vnesla pojem banalita zla. Běloruské zlo není jenom banální – je šedé a dusné, pronikavé a paralyzující. Ale je i ubohé. Jeho síla se provždy ztratila v momentu, kdy Bělorusové v neděli 16. srpna vyšli do ulic a pokračovali každý víkend. Zanikla v projevech každodenního hrdinství. Ať už to dopadne jakkoliv, můj národ už nikdy nebude takový, jaký byl. Ne nadarmo jeden ze sloganů tohoto bouřlivého období zní: „Bělorusové! Jste neuvěřitelní!“ Často to opakuje Maria Kolesnikova, žena, jejíž odvaha je nadějí a příkladem pro celou společnost. Běloruská společnost se probudila z apatie, ve které se nacházela šestadvacet let. Nebylo to lehké a bezbolestné probuzení, teď ovšem zbývá ochránit vnitřní světlo, jež září v Bělorusech a spojuje je. Je to světlo svobody, která již není abstraktním učebnicovým pojmem, ale svobodou od banálního a plíživého zla.

Autor je analytikem v Institutu cirkulární ekonomiky.

Titulní fotografie byla převzata se svolením serveru Tut.by.