Britská cesta z pandemie může být privatizací století

Druhá vlna koronavirové nákazy válcuje i Velkou Británii. Boris Johnson chystá ambiciózní plán, který může stát daňové poplatníky velké peníze a přihrát zakázky vyvoleným konzultantským firmám.

Obdobně jako v Česku, Francii či ve Španělsku začaly i ve Velké Británii v posledním měsíci exponenciálně stoupat počty lidí nakažených novým koronavirem. Premiér Boris Johnson proto nastínil strategii pro příští měsíce. Britské národy se budou muset plošně omezit ve svém podnikání a chování, dokud nebude možné testovat a trasovat ve velkých číslech nebo dokud nebude k dispozici vakcína či efektivní léčba. Johnsonův projev zněl rozumně a vyváženě – ale jaká je britská realita pod pokličkou? A jak se vláda Spojeného království poučila z první covidové vlny pro vlnu druhou?

Sčítání chyb

Ze zdravotnického hlediska se v druhé vlně Spojené království snaží o podobný přístup jako Česko, to jest poskytovat běžnou péči a zároveň zvládnout nápor druhé vlny covidu-19. Doteď se totiž Britové, opět obdobně jako v Česku, potýkají s návalem odložených zákroků a vyšetření z první covidové vlny na jaře a další nálož opoždění už si nemohou dovolit. Na druhou stranu byla ale britská národní zdravotní služba NHS před pandemií dlouhými lety vlád konzervativců „zoptimalizována“ tak, že ve většině regionů sotva stačila na běžný provoz. V mnoha regionech se navíc dlouhodobě potýkala s nedostatkem personálu a přetížením kapacit. Během první jarní vlny britská vláda toryů postavila svůj první plán na přesvědčení, že lusknutím prstu dokáže třeba zpětinásobit kapacity péče NHS, zatímco obyvatelé Spojeného království ochotně epidemii nechají volný spád a promoří se. Tato naivní strategie však vzala sotva pár týdnů nato za své, a doufejme, že teď už konzervativci nepočítají s tím, že by mohli infrastrukturu jako zdravotnictví jenom tak nafukovat.

Projekt Moonshot nazval jeden z poslanců opoziční Labour Party vzhledem k astronomickým nákladům „privatizací století“.

Další ze zásadních chyb britského jara spočívala v odeslání mnoha pacientů z nemocnic do různých mimonemocničních zařízení, tj. do hospiců, léčeben dlouhodobě nemocných, domovů důchodců a dalších ústavů (anglicky povšechně zvaných „care homes“, tedy pečovatelské domy). Tím se však bohužel koronavirus často do těchto zařízení zavlekl – ze všech britských smrtí s covidem nastala téměř polovina v důsledku nákazy v některém z pečovatelských domů. Jak tedy nemocnice uvolní své kapacity v případě druhé vlny? Britské pečovatelské domy jsou z drtivé většiny soukromými podniky, a je proto otázka, jestli budou po debaklu ochotny i podruhé nemocnicím odlehčit. Britská vláda teď nabízí ústavům ochranné pomůcky zdarma a testování každého pacienta přesouvaného z nemocnice. Dostojí však svým slibům a bude to stačit?

Slabým bodem minulého jara byla v některých případech také zdravotní informační linka 111 provozovaná NHS. Ta je obecnou zdravotní linkou, na kterou mohou britští občané volat se svými neakutními zdravotními problémy, a mělo by se jim dostat kvalifikovaných doporučení. Na jaře se však tato linka stala vytíženou infocentrálou například pro rozhodování o dalším postupu při nákaze koronavirem. Nestíhající NHS proto najala soukromé korporace provozující generická call-centra, aby jí s hovory vypomohla. Tato privatizace kritické veřejné služby vedla k bizarním incidentům, mimo jiné k doporučení lidem pár dní před smrtí, aby se vrátili zpět do práce. V krizové situaci a při nedostatku poznatků o onemocnění covid-19 je taková chyba do určité míry pochopitelná. Problém však je, že tyto chyby telefonních operátorů nebyly nikdy vyšetřeny.

Testovat, testovat, testovat

Zásadním pilířem boje proti covidu-19 je po celém světě také systém testování na přítomnost viru v těle a trasování kontaktů nakažených. Ačkoliv Spojené království provádí více než třicet tisíc testů na deset milionů obyvatel na den, tato kapacita nestačí. Důvodem je například i přísná podmínka, že dítě nesmí do školy, pokud má jakýkoli z hlavních příznaků covidu-19, jako je suchý kašel, teplota či změna chuti a čichu. Při čekání na test se pak musí zbytek domácnosti izolovat a například nechodit do práce. Kdokoli, kdo má děti, však dobře ví, že zejména kašel a teplota zasáhnou po podzimním návratu do školy dřív nebo později prakticky každé dítě školního věku. Výsledkem je v současnosti totálně přetížený a nefunkční online pořadník britského testování, o kterém kolují podobně bizarní příběhy jako o nestíhající české hygieně. Co se týče systému trasování, i zde jsou zásadní výpadky – britská hygiena a dodatečně najatá soukromá call centra zvládají obvolat jen asi 70 procent blízkých kontaktů nakažených a zbytek se v principu může potulovat po světě bez vědomí, že jsou potenciálními přenašeči.

V neposlední řadě je ale třeba přiznat, že ne vše ohledně epidemie v rukou státu. Neopominutelnou ingrediencí efektivního testování a trasování je ochota kontaktů nakažených se skutečně izolovat od ostatních a omezit tím potenciální šíření koronaviru. Britská disciplína v tomto klesá již od jara – podle nedávného průzkumu drtivá většina obyvatel alespoň částečně porušuje podmínky karantény. Frustraci obyvatel se občas nelze divit, v britské vládě totiž zdánlivě občas pravá ruka neví, co dělá levá, a naopak. Obyvatelé Spojeného království tak podle jednoho prohlášení mají pracovat doma, kdežto podle jiného se mají co nejdříve vrátit k práci v kanceláři. Obdobně mají chodit na jídlo do restaurací, aby zachránili restaurační sektor, ale zároveň mají minimalizovat své společenské kontakty.

Únava z opatření proti novému koronaviru také koncem září vyústila v relativně velkou demonstraci na londýnském Trafalgarském náměstí, mezi jeho účastníky se kromě konspiračních teorií o neexistenci nového koronaviru SARS-CoV-2 pravděpodobně přenesla i nezanedbatelná dávka viru samotného. Britská vláda proto místo suché „žádosti“ o izolaci zavádí metodu cukru a biče: nízkopříjmové občany bude při ztrátě příjmu kvůli izolaci ihned kompenzovat pěti sty librami a neposlušné občany naopak tvrdě trestat pokutami od tisíce do deseti tisíc liber.

Let na planetu napasených kamarádů

Ve zvláštním kontrastu k tomu se pak jeví ambiciózní britský plán známý pod přezdívkou Moonshot (Let na Měsíc). Ten navrhuje za desítky až stovky miliard liber rozvinout masivní infrastrukturu, která by dokázala každý den testovat miliony, nebo dokonce i desetimiliony Britů. V důsledku by pak mohl každý Brit jít jednou za pár dní na test na SARS-CoV-2, každý nakažený by byl v principu téměř okamžitě rozpoznán a bylo by možné uvolnit většinu plošných omezení. Pro to by však musela Velká Británie rozvinout vlastní dodavatelské řetězce od základních surovin, ale i technologie, které zatím ani neexistují – docela na způsob rozvoje nových válečných technologií nebo právě prvního letu na Měsíc. Spojené království patří mezi privilegovanou hrstku bohatých a vysoce organizovaných zemí, u kterých takové ambice nezní úplně absurdně, přesto ale tento plán vyvolává silnou skepsi.

Samotná přehnaná ambicióznost však není jediná vada – rozvoj Moonshotu bude totiž podle všeho vložen z velké části do rukou soukromých korporací, konkrétně třeba do rukou konzultantské firmy Deloitte. Drahé covidové zakázky přitom v Británii mnohdy dostávali donoři toryů nebo firmy vedoucí dezinformační kampaně konzervativní strany před volbami. Opoziční politici i pracovníci státního sektoru navíc opakovaně najímání konzultantských firem kritizují, protože se mnohdy zdá, že provozují rutinní státní správu bez velké přidané hodnoty, zato s velkou cenovkou zaplacenou z kapsy daňového poplatníka. Nejedná se jen o aparát státní správy; na všech vládních úrovních a ve všech sektorech veřejné služby od vzdělání přes zdravotnictví až po odvoz odpadu musí opozice ztuha bojovat proti plíživé privatizaci. Ta se mnohdy děje tak, že reprezentanti toryů slibují sektor neprivatizovat, ale po konci volebního období je část dané služby stejně v rukou soukromých firem. Výstupem je pak služba otřesného či alespoň na samou dřeň ořezaného standardu.

Za touto privatizační tendencí je mimo jiné i toryovské přesvědčení, že „vše je vždy k mání“, které se Borisi Johnsonovi vymstilo třeba i při první covidové vlně. Obyvatelé Spojeného království mají totiž téměř trojnásobné absolutní platy vůči těm českým, a z toho plyne i odpovídající násobná kupní síla britského státu. Když k tomu přičtete, že experti celého světa mluví oficiálním jazykem britské monarchie, máte exkluzivní privilegium najímat kohokoliv odkudkoliv. Stát by však pro zásadní nákladné projekty a služby rutinní potřeby měl vždy volit cestu vertikální integrace. Ta říká, že každý subjekt může výrazně snížit náklady libovolného podnikání, pokud z procesu vyloučí co největší množství subdodavatelů a službu si zařídí za vlastních podmínek. Pokud tedy například víte, že každý měsíc bez výjimky potřebujete ekvivalent měsíce práce pěti právníků či účetních, nenajímejte si na to vnější konzultantskou firmu, těch pět lidí zaměstnejte přímo a ušetříte.

Není pochyb, že toryové si těchto principů jsou vědomi, ale pokud by se jím řídili příliš, možná by jim nezbylo tolik státních zakázek pro jejich velké stranické dárce. Privatizace a trafikantské dojení peněženek daňových poplatníků se proto prohlubuje a zřejmě se má prohlubovat i projekty jako Moonshot nebo třeba při rozpuštění a transformaci britské centrální hygieny. Projekt Moonshot proto nazval jeden z poslanců opoziční Labour Party vzhledem k astronomickým nákladům „privatizací století“. Ponese se tedy britský podzim ve znamení měkké politické korupce, nezřízeného plýtvání veřejnými penězi a hořké pachuti z nenaplněných ambicí? Nebo bude britská průkopnická odvaha hraničící až s arogancí odměněna triumfem nad pandemií? Nechme se překvapit.

Autor je občasný publicista a teoretický fyzik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies