Kroužení kolem komiksového kánonu

Český komiks posledních tří dekád dohání proměny, kterými toto médium ve světě prošlo mnohem dříve. Jak bude vypadat kánon tuzemského komiksu po roce 1989?

V úvodu ke svému ambicióznímu pokusu o „skutečný světový kánon komiksu“ píše přední britský oborový popularizátor a publicista Paul Gravett o potřebě zařadit do výběru 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete (2011, česky 2013) i práce z jiných než dominantních komiksových regionů. Výčet anglofonních, belgofrancouzských a japonských děl tak v jeho téměř tisícistránkové knize doplňují příležitostné výpravy do dalších kultur. Původní vydání z roku 2011 zahrnuje i jednu českou knihu. Uhodnout, o jaký titul se jedná, by ale, myslím, činilo potíž i leckterému znalci národní komiksové historie. Zapomeňte na Rychlé šípy, Muriel i Čtyřlístek – jediným komiksem, který v originálním anglojazyčném svazku zastupoval českou tradici, byl totiž Skutečný příběh Cílka a Lídy (2007) od Františka Skály ml.

Český komiks za tři dekády, které uplynuly od podzimu 1989, prošel turbulentními časy.

Skálova práce je neodolatelný, strhující fotokomiks, bezešvě zapadající do kontextu autorova uměleckého díla, nepochybně však stojí stranou jakéhokoli hlavního proudu českého komiksu, ať už se tuto lehce imaginární kategorii rozhodneme definovat jakkoli. Zařazení Cílka a Lídy do Gravettem editovaného kánonu bylo zjevně určeno jinými parametry. Stejně jako u jiných pokusů o formulaci kánonu i zde do výběru promlouvala nejen reprezentativnost, kontinuální kritická reflexe či čtenářská popularita, ale spíše „dostupnost“ a „přístupnost“ vztažená k implikovanému čtenáři. Tuto závislost kánonu na kanonizační autoritě a jejích představách o publiku je vždy třeba mít na paměti – zvlášť chceme-li se pokoušet o traktování „kánonu českého komiksu po roce 1989“.

Sebevědomí české scény

Český komiks za tři dekády, které uplynuly od podzimu 1989, prošel turbulentními časy. Po úvodní explozi nabídky i popularity jej v druhé polovině devadesátých let čekal útlum, když se ukázalo, že se na domácím trhu jednoduše nedostává oněch kalkulovaných desetitisíců zájemců dychtících po desítkách komiksových titulů ročně. Nová, zprvu takřka důsledně subkulturní generace komiksových tvůrců, ustavující se kolem přelomu tisíciletí, se pak oproti dosavadní národní tradici vzdávala produkce cílící na dětské publikum a začala rozvíjet „nový komiks pro dospělé“. V poslední dekádě lze pak konstatovat postupné rozrušování subkulturních vazeb, vykračování z „podzemí“. Český komiks se stále více stává sice minoritní, vcelku však přijímanou nikou kulturního dění, což s sebou nese i řadu systémových proměn ve fungování komiksového pole: tvůrci už nemusí o honoráři nutně jen snít, otevírají se možnosti grantového financování, je institucionálně podporován export národní komiksové kultury a množí se mediální či odborné reflexe.

S tím, jak tento emancipačně-legitimizační proces nabýval na síle, docházelo v domácím prostředí k pokusům o ustavení jádra domácí komiksové tradice. Dnes lze kánon českého komiksu 20. století modelovat vcelku bez obav. Zřetelně totiž vykrystalizoval v posledních desetiletích, kdy jednotlivé souborové reprinty vyvazovaly dávné časopisecky tištěné seriály z jejich efemérní časovosti a zpřístupňovaly „klasická díla“ českého komiksu novým generacím čtenářů. Rychlé šípy, k jejichž „kanonizaci“ došlo již dávno, doplnily práce Káji Saudka (jejichž úplnému ukotvení v kánonu nicméně brání neprůhledná ediční politika) a po jejich bok se díky několikerým reprezentativním knižním reedicím připojily například klasické příběhy Čtyřlístku ze sedmdesátých a osmdesátých let, Cour a Courek v kresbě Adolfa Borna, Kocour Vavřinec Dagmar Lhotové, Z. K. Slabého a Věry Faltové či Petráčkovy, Kobíkovy, Šorelovy a Tomanovy dobrodružné seriály z ABC.

Čím ale do domácího kánonu komiksu a obrázkového seriálu přispěly tři porevoluční dekády? Které nedávné tituly aspirují na věčnost? Hrát hru na konstrukci kánonu znamená tázat se po kategoriích centra a periferie, hledat reprezentativnost a svého druhu typičnost, současně to ale předpokládá pátrat po textech, které pomáhaly ustavovat onu emancipovanější podobu „obrazoslovního“ vyprávění (povšimněte si ale, že o příznaku kvality se zde nijak nehovoří a hovořit nebude). Pro sledované období se přitom nabízí jeden vcelku nesporný uchazeč. V trilogii Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 Švejdíka o nádražákovi z pohraničí Aloisi Nebelovi (2003–2005) se protnulo hned několik pozitivně působících vektorů. Atmosférický černobílý grafický román, jehož výtvarné zpracování vybočovalo z tradiční představy o tom, jak český komiks vypadá, vznikl podle scénáře Ortenem oceněné „naděje české prózy“, v příběhu zaznívaly kontroverzní tóny nedořešených míst národní historie, svou roli jistě sehrála i marketingová zručnost domovského nakladatelství a úspěšné tažení završila o několik let později populární filmová adaptace. Jakkoli publicistická zkratka „nový český komiks začal Nebelem“ působí jako zjednodušující a zkreslující konstatování, pozici „prvního moderního komiksu pro dospělé“ už asi Nebelovi nikdo nevezme.

Dětskému čtenáři

Linie příběhů určených nedospělému publiku po roce 1989 spíše upadala, přesto se ale v kontextu modelování moderního kánonu nabízí uvažovat minimálně o dvou takových pracích. Poetické, napínavé i detektivní příběhy o dvou myškách Anče a Pepíkovi, jimiž Lucie Lomová v letech 1991 až 2000 přispívala do Čtyřlístku, se dočkaly dvou různých souborných vydání (jednoho třísvazkového, jednoho pětisvazkového) a v posledních letech jejich popularitu oživuje animovaný seriál České televize i překlady do cizích jazyků. Jestliže Nebela lze chápat jako počátek nového směru a formátu komiksového románu, Anča a Pepík mohou svým způsobem reprezentovat završení historicky staršího modelu časopisecky otiskovaných příhod pro malé čtenáře.

Druhým monolitem nového domácího komiksu pro děti se pak zdá být Pavel Čech. U Velkého dobrodružství Pepíka Střechy (2012) se navíc popularita u čtenářů potkala s pozitivním kritickým ohlasem. Ocenění Magnesií Literou v kategorii Kniha pro děti a mládež lze vnímat jako legitimizační stvrzení samotného komiksu coby média, jež donedávna od kritických autorit sklízelo spíše odsudky a slova posměchu. Pepíka Střechu nepodporuje, tak jako Nebela a Anču a Pepíka, filmová či televizní adaptace, pozici v budoucích konstruktech kánonu domácího komiksu má však nejspíš zajištěnu.

Kandidáti kanonizace

Dále můžeme už jen opatrně našlapovat – vše další jsou jen zbožná přání či osobními preferencemi zkreslovaná přesvědčení. Pozici v kánonu si pro sebe, myslím, nakonec nevyreklamuje Zelený Raoul, jakkoli se jedná o možná vůbec nejslavnější „nový komiks“ porevolučního období – nicméně se svou časovostí politické satiry jsou dnes některé jeho starší epizody čitelné jen s obtížemi. Dobře měl našlápnuto Nikkarin s cyklem 130 (2009–2015), nedokončená tetralogie o třech svazcích se ale do kánonu pro svoji neuzavřenost prosadit nedokáže. Naopak kanonickou budoucnost bych rád předpovídal komiksům, jako jsou Divoši (2011) Lucie Lomové, Moje kniha Vinnetou (2015) od Toy_Box, Drak nikdy nespí (2015) od trojice Jiří Grus, Džian Baban a Vojtěch Mašek, Svatá Barbora (2016) Marka Šindelky, Vojtěcha Maška a Marka Pokorného, Oskar Ed: Můj největší sen (2016) Branka Jelinka či Sestry Dietlovy (2018) Vojtěcha Maška. Doba, která uplynula od jejich vydání, ale není dostatečná pro ověření takového hodnocení.

Když v úvodu zmiňovanou Gravettovu knihu v roce 2013 připravovalo nakladatelství Plus k českému vydání, požádalo komiksového historika Tomáše Prokůpka o doplnění několika českých hesel, jež měla v místní verzi nahradit některé „méně důležité“ tituly. Z let 1989 až 2011 Prokůpek do Gravettova kanónu povolal Aloise Nebela, Volemana Jiřího Gruse a Mr. Sweeta Bohumila Fencla. Ze sedmiletého odstupu se zdá, že uspěl tak napůl – suverénního Nebela doplnil všeobecně uznávaným kreslířem Grusem (s prací, která je však dnes už pohříchu spíše pozapomenutá) a Mr. Sweetem, který byl po pravdě řečeno takřka dokonale zapomenutý už v době, kdy jej Prokůpek do kánonu včleňoval. Na druhou stranu, kéž by mé výše zmiňované návrhy bylo za dalších sedm let možné číst alespoň jako „poloviční úspěch“.

Autor je členem Centra pro studia komiksu.

Text vyšel v A2 č. 21/2020. Číslo s tématem Český literární kánon po roce 1989 je aktuálně v prodeji.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies