Krvavé květy nacionalismu v Ázerbájdžánu a Arménii

Na Náhorním Karabachu se od minulé neděle opět bojuje. Jsou hlášeny desítky mrtvých. Jedná se letos o druhou velkou eskalaci ozbrojených střetů. Arménie a neuznaná arménská Republika Arcach (Náhorní Karabach) vyhlásily plnou mobilizaci svých ozbrojených sil. Ázerbájdžán přistoupil k částečné mobilizaci své armády. Všechny subjekty vyhlásily stanné právo a mobilizaci svých ozbrojených složek. Nacházíme se možná na prahu nové války mezi Arménií a Ázerbájdžánem o region Náhorního Karabachu, který může vážně ohrozit bezpečnost v celém regionu, pokud se do něj zapojí Turecko, Rusko a Írán.

Otázka odpovědnosti za násilí

Obě dvě strany se ze zřejmých důvodů obviňují z vyvolání střetů. Nicméně jak potvrzuje i odborník na karabašské konflikty Thomas de Waal, Arménie k eskalaci konfliktu postrádá motiv, protože porážkou Ázerbájdžánu před podpisem příměří v roce 1994 dosáhla prakticky všech svých cílů a nyní má zájem na normalizaci statu quo. Ázerbájdžánští představitelé pravděpodobně sází na to, že vojenskou akcí mohou něco získat.

Je tedy velmi pravděpodobné, že v tomto případě je agresorem Ázerbájdžán. Arménská strana užívá rétoriku odsouzení agrese a návratu k mírovému procesu, nicméně jednání o nenásilném řešení konfliktu nevedlo za poslední čtvrtstoletí prakticky nikam. V rámci mírového procesu je to naopak arménská strana, která má zájem, aby se jednání protahovalo co nejdéle. Postupná arménská faktická anexe území na západ od linie příměří bez dosažení dohody s Ázerbájdžánem nese pro Arménii také bezpečnostní riziko. Ázerbájdžán totiž staví do pozice, v níž může buď tiše a bez kompromisu akceptovat porážku z devadesátých let, nebo se pokusit zvrátit situaci hrozbou či použitím síly. Kompromis, který by oslabil vojenskou pozici arménských sil, s sebou ale nese také bezpečnostní rizika pro arménskou stranu. Ta teď každopádně drží při vyjednávání trumfy v rukou a má tedy za jejich průběh větší odpovědnost, přestože se její strategická pozice postupem let výrazně zhoršila.

Neuznaná arménská republika Náhorní Karabach se v mnohém podobá českému pohraničí po roce 1945. Je to země po etnické čistce, plná nejistoty a chátrajících domů, jež tu zůstaly po lidech, kteří museli odejít.

Arménská strana kontroluje nejen většinu bývalé sovětské Autonomní oblasti Náhorní Karabach (4400 km2), ale také sedm rajónů (okresů) samotného Ázerbájdžánu (dva z nich částečně) o téměř dvojnásobné rozloze (7634 km2, což zhruba odpovídá rozloze Plzeňského kraje). Ještě v devadesátých letech vydala Rada bezpečnosti OSN čtyři rezoluce (č. 822, 853, 874 a 884) vyzývající obě strany k uzavření příměří, jednání o míru, umožnění návratu uprchlíků, a zejména arménskou stranu ke stažení svých sil z okupovaných území. V průběhu etnického konfliktu mezi Ázerbájdžánci a Armény uprchlo z Ázerbájdžánu během rozpadu Sovětského svazu přibližně tři sta tisíc Arménů a z Arménie a arménskými silami kontrolovaných území asi osm set tisíc Ázerbájdžánců. Zvláště z okupovaných rajónů, kde před rozpadem Sovětského svazu tvořili většinu Ázerbájdžánci, vymizela s jejich odchodem většina obyvatelstva. Například z města Agdam, které mělo v roce 1989 bezmála třicet tisíc obyvatel, se za arménskou stranou čáry příměří stala hromada opuštěných rozvalin. Neuznaná arménská republika Náhorní Karabach a okupovaná území se svými celkem 150 tisíci obyvateli se tak v mnohém podobá českému pohraničí, odkud byli po roce 1945 vyhnáni sudetští Němci. Je to země po etnické čistce, plná nejistoty a chátrajících domů, jež tu zůstaly po lidech, kteří museli odejít.

Problém nacionalismu z širší historické perspektivy

Spor o Náhorní Karabach (nebo Arcach) je jen jednou částí širšího etnického konfliktu mezi Ázerbájdžánci a Armény. Z ruského sčítání lidu provedeného v roce 1897 lze vyvodit, že území dnešní Arménie a Ázerbájdžánu bylo do velké míry etnicky smíšené. Ázerbájdžánci tvořili 38 procent obyvatelstva Jerevanské gubernie, jejíž území se do velké míry překrývá s dnešní Arménií, Arméni zase 33 procent Jelizavetpolské gubernie, která dnes tvoří převážně západní část Ázerbájdžánu. Pak tu bylo i kosmopolitní Baku se silným zastoupením arménského obyvatelstva. Tato pestrá etnická mozaika prudce kontrastuje s dnešním etnickou hranicí mezi Armény a Ázerbájdžánci, která obě skupiny ostře rozděluje státními hranicemi na severu a linií příměří na jihu. Soužití skončilo v sérii etnických konfliktů v dobách politických zvratů mezi lety 1905–1907, 1918–1920 a 1988–1994, které byly součástí procesu utváření etnicky homogenních národních států. Nutno podotknout, že se jedná o nikdy nedokončený proces. Zvláště v Ázerbájdžánu stále žijí poměrně početné etnické menšiny, ale prakticky žádní Arméni.

Není mnoho etnických skupin, které by se do světa národních států hodily méně nežli Arméni na počátku 20. století. Žili rozeseti jako výrazná, avšak převážně menšinová populace na obrovském území osmanské východní Malé Asie a na ruském jižním Kavkazu. Dnes je arménské osídlení omezeno na malý a téměř plně etnicky jednolitý národní stát na jižním Kavkazu, zatímco ve východní Malé Asii bylo arménské obyvatelstvo vyhlazeno během první světové války v genocidě, kterou Turecko jako dědic Osmanské říše dodnes popírá.

Cesty z šílenství

Prioritou v současné chvíli musí být zastavení bojů a zamezení dalším ztrátám na lidských životech. K tomu také vyzývá většina světových politiků a mezinárodních organizací. Výjimku tvoří v poslední době stále agresivnější Turecko, které pevně stojí za maximálními požadavky Ázerbájdžánu a poskytuje mu vojenskou podporu. Jak již bylo naznačeno výše, Arméni a Ázerbájdžánci vedle sebe již tři desetiletí nežijí. Nejbrutálnější část vyřezávání národních států z multietnického jižního Kavkazu je snad již minulostí, přesto je i současná eskalace násilí velice nebezpečná a může vést například i ke konfrontaci mezi Tureckem a Ruskem.

Odcizení a absence téměř veškerého kontaktu zvláště mezi mladými Ázerbájdžánci a Armény dává prostor pro nenávist a nacionalistickou propagandu. Oba národy žijí ve svých (dez)informačních bublinách, kde je dáván velký prostor hříchům nepřítele a téměř žádný kritickému zhodnocení kroků podniknutých vlastní stranou. Diktatura Ilhama Alijeva se horečně podílí na popírání genocidy Arménů z roku 1915 a systematicky ostrakizuje ty Ázerbájdžánce, kteří se pokoušejí o dialog s Armény. U veřejnosti silně rezonuje touha po odplatě za prohranou válku s Armény, kteří jsou v ázerbájdžánském veřejném prostoru prezentováni jako lháři a agresoři.

Tento červenec demonstrovaly v Baku tisíce lidí za válku proti Arménii. Arménie je zvláště po revoluci z roku 2018 demokratičtější zemí. Vede ji však Nikol Pašinjan, který je zastáncem tvrdé linie vůči Ázerbájdžánu. V Arménii jsou turkičtí Ázerbájdžánci spojováni se stereotypem „Turka“ jako divocha a vraha, který je svou povahou rasistický. Jakkoli to lze částečně u společnosti traumatizované genocidou chápat, samotní Ázerbájdžánci neměli s genocidou roku 1915 prakticky nic společného a její příčiny byly založené na historických okolnostech a rozhodnutích konkrétních zločinců v Osmanské říši.

Ázerbájdžánská strana viní Armény z porušování územní celistvosti svrchovaného státu, arménská strana naopak označuje Ázerbájdžánce za agresory narušující právo na sebeurčení a historické nároky arménského národa. Tyto argumenty jsou však ve své absolutní podobě v etnických konfliktech využívány účelově. Kompromisní řešení bude vyžadovat skutečné a často nepopulární územní ústupky na obou stranách.

V současném chápání konfliktu u ázerbájdžánských a arménských nacionalistů žalostně chybí pochopení, že hlubší příčinou konfliktu je zde od konce 19. století trvající proces utváření národních hnutí a posléze i států založených na národnostním principu, který ze své podstaty vyvolává v etnicky smíšených oblastech spory o suverenitu. Z dějin 20. století můžeme jasně vidět, že rozpor mezi nárokem různých národních hnutí na vlastní stát a etnickou rozmanitostí předmoderních společností vyvolal bezpočet konfliktů, ve střední Evropě třeba mezi Čechy a Němci, Slováky a Maďary či Ukrajinci a Poláky. Vidět karabašský konflikt jako součást širšího problému spojeného s institucí moderního státu, a ne jako hrdinský boj dobra se zlem, může pomoci přinést nový náhled na problém, který by mohl otevřít dveře kompromisu. Ve vzájemném soužití dvou lidských společností lze činit kompromisy, vytvářet nové instituce a budovat důvěru. V boji dobra se zlem ale nic takového možné není.

Autor je historik. Je autorem knihy Arménská genocida: Příčiny, průběh a osobní svědectví událostí z let 1915–1922.