Nejisté vyhlídky, depresivní podzim a boj s vládou místo s covidem

Prodlužuje se období, kdy nevíme, co budeme dělat příští týden. To má zásadní dopady na psychiku mnoha lidí. Proti nekompetentní vládě je ale možné protestovat v nadcházejících volbách. 

„O víkendu bych měla jet na konferenci, i když kdo ví, co bude,“ píše mi kamarádka, aby mi o chvilku později napsala „Tak to padlo, konferenci právě zrušili.“ Stalo se to v pondělí, takže si mohla gratulovat, že to ví s pětidenním předstihem. Jiní takové štěstí neměli a událost, na kterou se připravovali, zajišťovali si hlídání dětí a kupovali si jízdenky, jim zrušili třeba jen dva dni před konáním. Jiná moje kamarádka organizuje příští víkend setkání, kterého se má účastnit asi dvacet lidí. Bude? Nebude? Neví. Všude kolem mě jsou lidé, kteří nevědí, co přinesou další dny, jaká budou opatření, co se bude v následujících dnech dít. Každé rozhodnutí stojí energii a lidé musí neustále přehodnocovat, zda akci zrušit či účast na ní odmítnout, anebo dostát svým závazkům. Stojí zde odpovědnost vůči zdraví proti odpovědnosti vůči těm, kterým jsme něco slíbili.

A aby toho nebylo málo, pořadatelé mnoha akcí je nemohou preventivně zrušit, neboť mají své donory a také podmínky, za kterých lze akci odříct. Kdyby je nedodrželi, přišli by o peníze, které často už investovali do přípravy. Takže jim také nezbývá než čekat, jestli zákaz přijde nějakým nařízením vlády. Nejistota, která nás provází už několik týdnů, je pro mnoho lidí deprimující. Je čím dál víc jasné, že po jarním úspěchu v boji s covidem vláda druhou vlnu prostě zaspalačeká nás těžké období.

Paradox prevence a dezinformační válka

Přispěla k tomu zřejmě i nechuť jít proti vůli lidu, který je už z opatření unavený. Mnoho lidí se kvůli jarní izolaci dostalo do finančních problémů, a snad už jen ti, kdo nesnášejí sociální interakci, sní o tom, že budeme zase zavřeni doma. I když pro některé z nás může být taková představa lepší než prodlužovaná nejistota.

Premiér se snaží, aby si před víkendovými volbami co nejméně naštval voliče. Snaží se stále ještě budit dojem, že se nic vážného neděje, protože ví, že jeho voliči nechtějí, aby se něco vážného dělo.

K odmítání přiznat si vážnost situace přispěly určitě i různé dezinformace, které se šíří jak mainstreamovými médii, tak obvyklými kanály, a s nimi související přesvědčení mnoha lidí, že tu žádný virus není nebo že celý problém je nafouknutá bublina. K tomu zřejmě přispělo i to, čemu se říká paradox prevence. Radikální jarní opatření způsobila, že se virus šířil opravdu jen velmi málo a mnoho lidí ani neznalo osobně někoho, kdo covidem onemocněl. Včasná a velmi důkladná prevence tak mohla u řady lidí vzbudit dojem, že se vlastně nic neděje. Základní fakta přitom zůstávají stejná. Pokud se kvůli příliš vysokému počtu nakažených přetíží zdravotní systém, budou zbytečně umírat lidé, ať už na covid, „s covidem“, nebo proto, že se jim nedostane jiné neodkladné péče. V tuto chvíli se zdá, že máme ke kolapsu solidně našlápnuto.

Nechuť k opatřením  ale nemají jen lidé, kteří raději uvěřili, že žádný problém není. Proti možnému omezování společných akcí se ozývají i ti, kdo mají pocit, že vláda nedělá, co má. To, že se koncem léta nezačala připravovat na druhou vlnu a v září se příliš dlouho tvářila, že žádná druhá vlna vlastně není, má celou řadu důsledků. Nekonzistentní a velmi mírná opatření nejsou doprovázena vysvětlováním a pro mnoho lidí je tak nejasné, co vláda vlastně zamýšlí. A už vůbec nikdo nepřemýšlí nad tím, jak mohou různá, byť nutná opatření zamíchat lidem životem. Nebo nad tím, jak nejhorším dopadům bránit a co dělat pro lidi, kteří se v důsledku opatření ocitnou v nouzi.

Selhali všichni, kdo mohli. Mezi lékaři a vědci je řada lidí, kteří se vyjadřují k věcem, jež nejsou předmětem jejich odbornosti. Uklidňují nás bláboly, které jsou zcela v rozporu s vědeckým konsensem. Lékařská obec nevydává žádná sjednocující stanoviska a spolu s tristním stavem médií, a to bohužel i těch hlavního proudu, která často dávají těmto narcistním hlasatelům bludů prostor, vzniká informační guláš, ve kterém je obtížné se vyznat. A to i pro vysokoškolsky vzdělané lidi zvyklé orientovat se ve vědeckém diskurzu. Když k tomu přičteme, že nám vládne populista, který si hlavně nechce naštvat lidi před volbami, můžeme jen konstatovat, že jsme v nezáviděníhodné situaci. Protože důsledky šíření viru se projeví vždy se zpožděním. Nakažení lidé onemocní až za několik dní a lidé, kteří mají komplikace, se do nemocnice dostávají ještě o něco později. Pokud jsou pak ale napojeni na plicní ventilaci, mohou na ní setrvávat i několik týdnů. Kapacita se tak může naplnit relativně rychle a nelze opomíjet ani to, že se nákaza šíří mezi zdravotníky, bez nichž se o pacienty nebude mít kdo starat.

Roušky, ruce, rozestupy

Při vzpomínce na jarní události je dobré si připomenout, že v mnoha jiných státech sice nebyla tak včasná izolace – takzvaný lockdown– ale zato tam později přijímali opatření, která u nás naštěstí neměla obdoby. Hodně lidí oprávněně kritizovalo povinnost nosit v Česku roušky všude, třeba i v lese, ale v mnoha zemích bylo zakázáno chodit normálně ven. Ve Španělsku se lidé například nesměli vzdálit víc než padesát metrů od svého bydliště, v dalších zemích, jako třeba ve Francii, kontrolovala policie lidi, zda si jdou koupit něco opravdu nutného. Míra represe a kontroly tak přesáhla míru, kterou si řada z nás dokáže představit. Britské video, kterým policie nabádala lidi, aby se nevydávali na procházku do liduprázdného přírodního parku u moře, protože sledovat západ slunce není prý podle policie nezbytně nutné, by mohlo být symbolem nesmyslnosti mnoha opatření v jiných zemích. Možnost vyrazit do přírody, o kterou jsme nikdy nepřišli, patřila k těm světlejším aspektům naší jarní izolace.

Oproti jaru máme nyní přeci jen o informaci víc. Týká se dlouhodobých, možná trvalých následků, jež vykazuje řada lidí, kteří onemocněním prošli. To staví do jiného světla slova o promořování, protože zatím nikdo neví, zda jsou tyto následky trvalé. Víme jen, že je mohou mít i lidé s relativně lehkým průběhem. Tato informace by nás měla vést k ještě větší opatrnosti – jenže se děje pravý opak. Držkování proti opatřením patří k dobrému tónu skoro ve všech bublinách, kam jsem schopna nahlédnout. Někteří lidé si nejspíš opravdu myslí, že porušováním nebo nedodržováním základních principů, kterými chráníme především rizikové skupiny obyvatel, bojují proti vládě. Ať už proto, že dělá těch opatření moc, nebo že jich dělá málo, nebo že je špatně vysvětluje. Andrej Babiš sice nakonec pod tlakem událostí národu sdělil, že je třeba dodržovat rozestupy, mýt si ruce a používat mezi lidmi roušky. V tom má jistě pravdu, ale jen těmito opatřeními se ze současné situace nedostaneme.

Čím déle se odkládalo třeba zavření středních škol, tím spíš se pak budou zavírat školy základní. Důsledek prvního opatření v porovnání s tím druhým je přitom pro rodiče diametrálně odlišný. Středoškolák se docela dobře může učit doma sám, se školákem na prvním stupni se musí učit rodiče, nebo aspoň být doma a pečovat o něj. A tím pádem nechodit do práce.

Boj proti vládě není boj proti viru

Vláda opravdu působí, jako by neměla plán. Lze jen spekulovat, jakápak asi dohoda je mezi novým ministrem zdravotnictví Romanem Prymulou a premiérem Andrejem Babišem. Co kdo komu slíbil a jaké tlaky mezi nimi působí a jaká je Prymulova vyjednávací pozice. Jakkoliv je tento člověk mnohým nesympatický, je zřejmé, že o šíření viru má lepší povědomí než premiér. V tuto chvíli víme, že bude nouzový stav a že se zřejmě zavřou střední školy. A že vláda omezí vnitřní aktivity maximálně na deset lidí, venkovní na dvacet osob, bez dalšího vysvětlování, které by bylo pro přijetí jakýchkoliv opatření tak důležité. Proč má třeba fotbal hrát zrovna deset lidí, už je předmětem kritiky na sociálních sítích. I na těch pár opatřeních, které vyhlásili, je vidět, že se nikdo moc dlouho nezabýval jejich dopady na běžný život. Přitom na přemýšlení, diskuse, vážení rizik, ale i na promýšlení komunikace s veřejností byl čas celé léto.

Je celkem jisté, že další opatření přijdou v pondělí po volbách. Vláda ani nemůže dobře vysvětlovat, co dělá, jaké jsou prognózy, proč je potřeba dělat to či ono. Pořád totiž vyčkává a premiér se snaží, aby si před víkendovými volbami co nejméně naštval voliče. Snaží se stále ještě budit dojem, že se nic vážného neděje, protože ví, že jeho voliči nechtějí, aby se něco vážného dělo. Tyto dny jsou zároveň klíčové a váhání může přinést mnohem tvrdší opatření v budoucnu. Přitom se veřejným prostorem šíří zprávy o tom, že nemocní lidé dál chodí do práce a že zaměstnavatelé vyzývají své zaměstnance, aby nechodili na testy, protože by to mohlo poškodit jejich firmy. Důvěru nám nemohou dodat ani zprávy o tom, jak hygiena nestíhá. Množí se zprávy o potenciálně nakažených, nebo dokonce nakažených, které nezkontaktovala buď vůbec, anebo s několikatýdenním zpožděním.

Novináři, kteří při vyhlašování nouzového stavu volají, že to určitě znamená, že nebudou volby a že je to možná opět konec demokracie, situaci taky příliš nepřispívají. Volby totiž zřejmě budou, neboť se jim podřídila politika posledních týdnů. Lidé, kteří podlehli pocitu, že není potřeba nic dodržovat, protože vláda je nekompetentní, zapomněli na to, že hlavním nepřítelem je virus. Že svým bojem proti vládě přispívají k jeho šíření a mohou tak ohrozit sebe, anebo jiné, zranitelnější lidi ve svém okolí. Ať už blízké, nebo neznámé. Za to přeci boj proti nekompetentní vládě nestojí. Svou nespokojenost lze vyjádřit tím nejlepším možným způsobem tento víkend. Budou volby, což je mnohem lepší způsob, jak dát najevo, že se mi na současné vládě něco nelíbí, než rebelovat záměrným nedodržováním těch pár pravidel, na něž se vláda zmohla.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies