Foto Catholic Church England and Wales (CC BY-NC-SA 2.0)
V dokumentárním filmu Francesco, který měl premiéru ve středu 21. října, papež František vyslovil podporu institutu registrovaného partnerství a s ním i stabilním vztahů lidí s jinou než heterosexuální orientací. Je to přelomová událost nejen z hlediska římskokatolické církve, ale i křesťanství. Navzdory různě angažovaným jednotlivcům i skupinám napříč konkrétními církvemi a společenstvími, které usilují o zdravější přístup církve k různosti sexualit a genderových identit, jsou LGBT+ lidé pro mnoho křesťanů a křesťanek stále buď něčím podivným, co je pro jistotu lepší nebrat na vědomí, anebo zlem, proti němuž je potřeba bojovat. Někteří křesťanští představitelé třeba neváhají tvrdit, že LGBT+ lidé a společnost, která je přijímá, mohou za nejrůznější přírodní katastrofy nebo pandemii koronaviru.
Jiný římský katolicismus
Římský katolicismus – spíš jako identita než jako spiritualita – ve spojení s nacionalismem a různými odstíny pravicových a ultrapravicových politik má LGBT+ lidi vysoko na seznamu nepřátel. Papež František připomíná, že existuje i jiný římský katolicismus: takový, který bere vážně bytostně křesťanské důrazy na lásku a otevřenost životu.
V porovnání s veřejnými projevy mnohých církevních představitelů v Polsku, na Slovensku, ale i v České republice působí slova papeže Františka jako z jiného vesmíru.
Právě otázka přístupu k LGBT+ lidem v současné době rozděluje nejen římskokatolickou církev, ale i celý křesťanský svět. Rozpad hrozí globálnímu anglikánskému společenství, v němž jsou některé členské církve jednoznačně progresivní jak v této otázce, tak například ve vztahu k ženám, zatímco jiné se naopak drží nekompromisně konzervativního přístupu. Ve Spojených státech je ze stejných důvodů ohrožena jednota největší tradiční protestantské církve, Evangelické církve metodistické. Římskokatolická církev není institucí, která by se z podstaty věci mohla rozpadnout, ale také v ní zuří kulturní války, jejichž dokladem může být i to, že v porovnání s veřejnými projevy mnohých církevních představitelů v Polsku, na Slovensku, ale i v České republice působí slova papeže Františka jako z jiného vesmíru.
Je to pořád kompromis
Je ale důležité nenechat se strhnout ani nadšením papežových přívrženců, ani pohoršením jeho odpůrců. Z hlediska fungování církve totiž pár slov v rozhovoru pro dokumentární film znamená poměrně málo. Už od začátku svého pontifikátu papež František pravidelně získává mediální pozornost výroky z rozhovorů v letadle a jakoby mimoděk utroušenými poznámkami, z nichž se dá s trochou fantazie mnoho vyvodit, ale které nemají praktické důsledky. (To ovšem neznamená, že by papež František neuměl být skutečně radikální v oblastech, jako je například vztah k životnímu prostředí!) Až papež podobná slova o registrovaném partnerství zopakuje například v oficiální encyklice, bude situace jiná.
Nelze nezmínit ani fakt, že registrované partnerství je přece jen kompromisní záležitost, která se do světového mainstreamu začala pozvolna dostávat přibližně před dvaceti lety. V České republice byla uzákoněna před čtrnácti. Pokud papež vyvolává otřes podporou tohoto institutu v době, kdy se s čím dál větší naléhavostí mluví o rovném manželství, je to na jednu stranu jednoznačně sympatické, na stranu druhou si je ale potřeba připomenout, že v mnoha zemích včetně té naší je podpora registrovaného partnerství (proti rovnému manželství) vlastně už čistokrevně konzervativní postoj. Vzhledem ke stavu velké části identitárního křesťanství ve velké části Evropy i ve světě je cenné jakékoli vyjádření výrazné křesťanské osobnosti, které LGBT+ lidem nepřeje nic zlého, nebo je dokonce bere na vědomí jako plnohodnotné lidské bytosti schopné lásky a rozvíjení vztahů. Cynik by řekl, že je to zoufale málo. V současné době ale v první řadě záleží především na tom, jak na svá slova naváže sám František, ale hlavně, co si z nich vezme katolická církev jako taková.
Autor je spolupracovník redakce.