Foto Tomáš Chlouba, Wikimedia, CC BY-SA 3.0
V posledních dnech se média s až překvapivou intenzitou věnovala případu ukončení spolupráce Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy (dále KTF) s profesorem Tomášem Petráčkem. Zatímco fakulta personální změny vysvětluje finančními důvody a napjatým rozpočtem, objevují se i domněnky a spekulace, že je za odchodem profesora Petráčka tlak předních představitelů české katolické církve. Rozplétání důvodů Petráčkova odvolání však nebude předmětem tohoto textu. V něm se zaměřím na situaci studujících, především pak studujících v doktorských studijních programech, jichž se bezprostředně dotýká nejen Petráčkův odchod, ale také mediální pokrytí dění na KTF.
Petráčkovi doktorandi obdrželi e-mail od proděkana pro vědu docenta Jakuba Jinka, v němž je informoval o ukončení spolupráce KTF s jejich školitelem a předestřel jim dvě možnosti: změnu školitele, nebo zanechání studia. Stejným způsobem vedení fakulty postupovalo vůči doktorandům profesora Jaroslava Čechury, jemuž pracovní smlouva končí k 30. září. Případ Čechurových doktorandů mediálně zastiňuje „kauza Petráček“, pravda je však taková, že se obě skupiny doktorandů ocitly v nejistotě a že v obou případech postupovalo vedení KTF nestandardně. Jestliže zde hovořím o nestandardním postupu, opírám se nejen o zvyklosti akademického prostředí, ale především o univerzitní předpisy.
Neodpovídající postup KTF
Dle Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy, článku 10, odstavce 6: „Školitele a konzultanta pro daného studenta na návrh oborové rady jmenuje a odvolává děkan.“ Školitele, jak plyne z tohoto paragrafu, skutečně odvolává děkan, klíčové však je, že tak činí na návrh oborové rady. Role oborové rady je v doktorském studiu zcela určující: nejen, že její členky a členové navrhují školitele či školitelku disertační práce, posuzují také disertační projekt a jeho proveditelnost na příslušném pracovišti a dohlížejí na řádný průběh studia daného doktoranda či doktorandky. Navrhovat, kdo se stane školitelem, respektive který školitel bude odvolán, je v kompetenci oborové rady, a děkan dle platných předpisů školitele bez vědomí oborové rady odvolat nesmí.
Oborová rada Církevních a obecných dějin KTF však o odvolání prof. Petráčka a prof. Čechury nebyla ani předem informována, a dokonce se vůči počínání děkana prof. Vojtěcha Novotného ohradila, neboť jeho postup vnímá jako vměšování se do vlastní agendy a porušení Studijního a zkušebního řádu UK. Postup KTF ve věci informování studujících v doktorském programu o eventuální změně školitele označila za neodpovídající i rektorka Univerzity Karlovy prof. Milena Králíčková.
Ukončení pracovního poměru na příslušné instituci však automaticky neznamená odejmutí doktorandů. Školit lze i z pozice externisty.
Personální změny na univerzitách nejsou obecně vzato ničím výjimečným. Akademičky a akademici mohou pracoviště opustit z mnoha různých důvodů, např. proto, že získají mezinárodní grant, jehož řešení je neslučitelné s pravidelnou výukou, že uspějí ve výběrovém řízení na jiném pracovišti, případně se rozhodnou univerzitní prostředí opustit zcela. Školitelé a školitelky jsou lidé jako kdokoli jiný, a tudíž nelze vyloučit, že z původního pracoviště odchází z osobních důvodů, například kvůli sporům s kolegy či nadřízenými, případně že jsou z nějakého důvodu propuštěni nebo jim není prodloužena pracovní smlouva. Ukončení pracovního poměru na příslušné instituci však automaticky neznamená odejmutí doktorandů. Školit lze i z pozice externisty.
V principu může nastat situace, kdy se ukáže vhodnější přikročit i k ukončení spolupráce mezi doktorandem a školitelem, např. proto, že daný školitel předpokládá, že nebude mít nadále kapacitu se svým doktorandům dostatečně věnovat. I v tomto případě je však zvykem, že o této eventualitě informuje doktorandy sám školitel a že k výměně školitele dochází na návrh oborové rady. Pochopitelně dochází i k odvolání školitelů, opět z mnoha různých důvodů, ať již proto, že daný člověk neplní své povinnosti jako školitel, nebo proto, že se dopustil nějakého prohřešku vůči akademické integritě či etice, například plagiátorství nebo sexuálního obtěžování. V takových případech je odvolání školitele více než na místě a často jej doprovází i ukončení pracovního poměru. Důležité však je, aby bylo ve všech těchto případech postupováno v souladu s fakultními a univerzitními předpisy.
Proč diskreditovat studující?
Rektorka Králíčková v již zmíněném prohlášení dále apeluje, aby se vedení KTF pokusilo situaci uklidnit. K obnovení důvěry však vyjádření představitelů KTF příliš nepomáhají. Proděkan pro vědu doc. Jinek situaci okomentoval pro Echo 24. Namísto objasnění motivů, které vedení KTF vedly k výše popsanému návrhu na výměnu školitelů či zprostředkování právního rozkladu, který by tento postup označil za přípustný, se čtenáři dostává něčeho zcela jiného, a to dehonestace dotčených doktorandů. Na adresu doktorandů prof. Petráčka se vyjadřuje takto: „Potom měl sedm doktorandů, ale ti lidé jsou jeho blízcí lidé a jsou to notoričtí nepsavci. Ten nejmladší z nich je v šestém ročníku. To je dvakrát překročená standardní doba studia. Dva z nich jsou v osmém ročníku a jeden zcela nestandardně v devátém ročníku. To už není ze zákona možné. Je to sedm doktorandů, kteří fakultě nepřináší ani korunu a jsou pro fakultu neperspektivní.“
Lze pochopit, že mediální zájem o Petráčkův případ vedení KTF zaskočil. Přesto by se doc. Jinek nebo jakýkoli jiný přední představitel fakulty neměl uchýlit k vyjádřením, která vyznívají jako snaha o diskreditaci studujících, a to ani pod tlakem.
Sporné je již samo zveřejnění informací o ročníku jednotlivých doktorandů. V případě takto nízkého počtu studujících lze ročník studia snadno spárovat s konkrétním člověkem. Slova doc. Jinka nadto vyvolávají dojem, že se v případě doktorandů profesora Petráčka dělo něco nekalého. Jak jinak číst obrat „ti lidé jsou jeho blízcí lidé“ a konstatování, že být v devátém ročníku není ze zákona možné? Navíc zde vyvstává naléhavá otázka, jak je tomu s doktorandy profesora Čechury. To jsou také „jeho blízcí lidé“ a „notoričtí nepsavci“, kteří překročili standardní dobu studia? A ještě závažněji, má být překročení standardní doby studia důvodem ke zpochybňování perspektivnosti daných osob?
Nízká úspěšnost studujících doktorandů
Jde-li o maximální dobu studia, tu Univerzita Karlova stanovila na osm let. Do její délky však vstoupil tzv. pandemický zákon, který dobu od 1. března 2020 do 31. srpna 2020 vymezil jako „dobu narušeného studia“ ve smyslu zákona č. 188/2020 Sb. Tato doba se nezapočítává do standardní či maximální délky studia, což znamená, že se délka doktorského studia všem v té době aktivně studujícím prodloužila o půl roku. Namísto v osmém ročníku tak doktorand může disertaci předložit k obhajobě v ročníku devátém.
To, že je možnost obhajovat disertační práci v devátém ročníku na UK přípustná, neznamená, že se jedná o ideální stav. V České republice je úspěšnost studujících v doktorských studijních programech ve srovnání s jinými evropskými zeměmi výrazně nižší; ve standardní době studia navíc disertaci obhájí naprosté minimum studujících. Dle statistik ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy završí ve standardní době doktorské studium necelých deset procent studujících. Nízká úspěšnost má řadu konkrétních a strukturálních příčin.
Zásadním faktorem je výše doktorandského stipendia. Stát na stipendia přispívá částkou 11 250 Kč měsíčně, přičemž tuto částku fakulty rozdělují různým způsobem (více ke stipendiím zde). Univerzita Karlova stanovuje minimální výši doktorandského stipendia na 10 500 Kč měsíčně, což je částka, která náklady na život v Praze nepokryje. Nutnost hledat si nějaký další zdroj obživy pak znamená, že se doktorand nemůže naplno věnovat disertačnímu výzkumu, což se odráží právě v délce studia. Pokud bych měla na slovech proděkana Jinka najít něco pozitivního, lze jistě kvitovat, že ho trápí, že doktorandi KTF studium prodlužují. Namísto toho, aby z tohoto důvodu shazoval jejich kredibilitu, by však stálo za to se zaměřit na příčiny, proč ve standardní době studia nebyli schopni disertaci dokončit.
S velkým despektem
Vrátím-li se k samotnému vyjádření, je velmi obtížné si představit, že by nějaký doktorand či doktorandka na české univerzitě studoval v rozporu se zákonem. Průběh studia kontroluje oborová rada, která pravidelně schvaluje roční hodnocení doktoranda a rozhoduje rovněž o případném prodlužování jeho studia. Na Univerzitě Karlově je navíc maximální doba studia v doktorských programech zanesena do tzv. Studijního informačního systému, tj. elektronického systému, v němž se evidují studijní výsledky a vše, co se studia týká. Ten by neměl po jejím uplynutí obhajobu disertace umožnit. Jestliže má doc. Jinek pochybnosti o fungování oborových rad na KTF, případně má-li podezření, že v konkrétních případech pochybily, respektive, že informační systém nefunguje korektně, například z důvodu hackerského útoku, měl by tuto situaci řešit přímo na fakultě a s příslušnými odděleními fakulty a akademickými senáty a nikoli v médiích.
Nejvíce emocí pak vzbuzuje závěrečná věta, tj. že se jedná o sedm doktorandů, „kteří fakultě nepřináší ani korunu a jsou pro fakultu neperspektivní.“ Tato formulace umožňuje vícero čtení, všechna jsou ale problematická. Má doc. Jinek na mysli, že perspektivní jsou pouze ti doktorandi, kteří fakultě přinášejí finanční zisk? A o jakém zisku zde hovoříme? Jedná se o zisk, který mají fakulty z publikací svých doktorandů, státní příspěvek na studenta, který dostávají univerzity za realizaci výuky, nebo nějaký jiný, blíže nespecifikovaný, příjem? Má být státní příspěvek jedinou motivací fakult k přijímání studujících? Nebo chce proděkan vyjádřit, že tito doktorandi fakultě jednak nepřinášejí ani korunu, a nadto jsou ještě neperspektivní, jelikož překročili standardní dobu studia?
Lze perspektivu začínajícího vědce skutečně hodnotit pouze na základě délky jeho či jejího studia, tj. bez zohlednění další faktorů, jako je publikační činnost, účast na zahraničních konferencích nebo práce na grantech? A jak je tomu s těmi, kdo během doktorátu o někoho pečovali? Navíc, i v případě, že by doktorandi na KTF skutečně v odborných aktivitách zaostávali, disponuje fakulta nástroji, jak tuto situaci řešit. Zásadní úlohu zde hraje opět oborová rada, jejíž pravomocí je i rozhodnout o ukončení studia doktoranda v případě, že tento své povinnosti neplní.
Ačkoli promluva proděkana Jinka vyvolává řadu otázek a lze s ní věcně polemizovat, jak jsem ostatně provedla výše, za zásadní problém považuji to, že se k takovýmto slovům představitel veřejné vysoké školy vůbec uchýlil. Při čtení vyjádření pro Echo 24 se nelze zbavit dojmu, že se proděkan Jinek snažil zpochybnit průběh studia doktorandů prof. Petráčka a tím i jejich nárok si na postup ohledně výměny školitele stěžovat. O doktorandech prof. Čechury se – v tomto případě naštěstí – nedozvídáme nic.
Doc. Jinek v příslušném článku na Echo 24 vystupuje jako člen vedení KTF, z pozice proděkana pro vědu hovoří s despektem o doktorandech, kteří jsou v univerzitní hierarchii na mnohem nižší pozici. Domnívám se, že by měl člověk v takto vysoké funkci reflektovat i mocenský rozměr, který s sebou jeho postavení nese. I v případě, kdy se doktorandům nedaří plnit individuální studijní plán, mělo by se k nim přistupovat s respektem a v souladu s platnými univerzitními předpisy. Bylo by skvělé, kdyby proděkan Jinek s odstupem času svá slova korigoval a zvážil omluvu. Ona slova totiž nezasáhla pouze doktorandy prof. Petráčka, ale i ostatní doktorandky a doktorandy na KTF.
Autorka je předsedkyně České asociace doktorandek a doktorandů.