Sobectví jako politický program. Co kdyby se EU chovala jako Babiš?

Občas všichni potřebujeme pomoc. Jen ji nechtějte od České republiky.

Na jaře se na summitu evropských zemí Andrej Babiš zajímal především o to, aby Česká republika nemusela nic platit zemím nejhůře zasaženým koronavirem. Tvářil se při tom jako zodpovědný státník, který nehodlá doplácet na chyby rozmazlených dětí a má na zřeteli české národní zájmy. „Bylo by nespravedlivé, kdybychom kvůli tomu, že jsme byli úspěšní, byli penalizováni,“ řekl tehdy premiér. Včasné zadržení epidemie v Česku přitom nebylo nějak specificky naší, natožpak premiérovou zásluhou. Bylo způsobené především tím, že Česko leží přeci jen spíš na periferii globalizace a virus z Číny se tu v první vlně rozšířil pomaleji, což dalo vládě čas zavést opatření. Itálie nebo Španělsko takové štěstí neměly, ale náš premiér se ze všeho nejvíc bál, abychom jim nemuseli náhodou skrze Evropskou unii pomáhat.

Opravdu si Babiš myslí, že znovu někoho přesvědčí o svých manažerských superschopnostech, když přiznává, že v časech krize stát funguje tak, že premiér objednává postele do nemocnic?

Předminulý týden na Twitteru musel Babiš poděkovat předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyen: „Děkuju za solidaritu a velmi rychlou reakci. Moc si té pomoci vážíme“. A solidaritou se zaklínal i včera po jednání s bavorským premiérem Markusem Söderem: „Chtěl bych poděkovat za rezervaci těchto sta lůžek, když to budeme potřebovat. Doufejme, že to zvládneme. Tento projev solidarity je pro nás moc důležitý.“

Selský manažerismus

Babišova sobecká politika tak byla v tomto případě v zásadě úspěšná – my vám nepomůžeme, vy nám ano. Jenže takovéto krátkodobé uvažování se projevuje i v dalších aspektech jeho vládnutí, a ne všude to vychází. V chování premiéra, který se zavázal řídit stát jako firmu a sledovat státní zájmy v duchu „dobrých manažerských rozhodnutí“, není nesolidarní reakce při první vlně koronavirové krize na úrovni Evropské unie žádnou výjimkou. Dnešní manažeři ostatně většinou sledují krátkodobé cíle a rychlé zisky. Od roku 2017, kdy se stal Andrej Babiš premiérem, bojuje společně se zeměmi Visegrádu proti přijímání uprchlíků a udělal z toho vlajkovou loď své evropské politiky. Tato politika byla nesolidární především k samotným lidem prchajícím často z válečných oblastí, kde jim jde o život, ale také k evropským partnerům, kteří chtěli po České republice, aby jim pomohla nést břemeno migrační krize. Babiš se svým selským rozumem ale viděl dál a věděl, že pomáhat se má na zasažených místech. Naše republika sice neplní ani svoje vlastní závazky v této oblasti a Babiš rozhodně neudělal nic pro to, aby to změnil, ale to nevadí, premiér má na starosti důležitější věci.

Češi nechtějí končit s uhlím, protože se nám to prý nevyplatí. Jeden rok zapršelo, a Babiš je ohledně sucha opět klidný. Když se mluví o evropském zeleném plánu, Babiš s Havlíčkem (za povinného souhlasu ministra životního prostředí Richarda Brabce) se především bojí o výrobu aut a rádi mluví o zápaďáckých zelených nesmyslech. Babiš svoji politiku rád zaštiťuje úslovím o „našich lidech“, pro které ji prý dělá. Případná mezinárodní solidarita by pak mohla ublížit právě jejich zájmům. Jenže, jak se opakovaně ukazuje, nakonec může dopadnout právě na ně, tedy na nás na všechny. Což Babišovi v klidných letech nemusí zase tolik vadit – koronavirová, klimatická nebo uprchlická nesolidarita je sice pro Českou republiku dlouhodobě tragická, když si ničíme vlastní budoucnost a ještě vypadáme před části Evropy jako blbci, ale krátkodobě Babišovi přináší zisky v podobě politické podpory. Babiš má dost velký mediální vliv na to, aby nasměroval rámování veřejné debaty o klimatické krizi k vyprávění o boji za udržení pracovních míst – a z této debaty potom vychází jako vítěz.

Hrdina s telefonem

Nezodpovědnost zaměřená na krátkodobé zisky je poznávacím znamením Babišova jednání. V politice se projevuje ochotou říkat cokoliv, pokud za tím cítí růst preferencí. Na evropské úrovni se jeho jednání řídí obdobnou logikou. Babiš sleduje vždy jediný krátkodobý zájem a nedívá se dál. To se vyjevuje v plné míře dnes, když lidé můžou dávat na sociální sítě jeho jen pár měsíců staré výroky, které jsou přitom v přímém kontrastu s tím, co říká teď. Jeho snaha vyřešit všechno osobně a akčně má nejen komické momenty, ale ukazuje také neschopnost seřadit si priority, což by mělo být jednou z kompetencí politika.

Udělat z nepřijímání uprchlíků oslavovaný výsledek vlastní evropské politiky bylo tragické. Babiš přesvědčující se na vlastní oči v akčním videu pár dní před jarním lockdownem o tom, jestli je ve skladech hypermarketů dost jídla, dávalo smysl jen z marketingového hlediska. Když se pak nedávno Babiš kasal, že osobně volal majiteli firmy Linet, a to rovnou do postele, aby objednal lůžka do vojenské polní nemocnice v Letňanech, ukázalo se, že se ze svých předchozích trapasů vůbec nepoučil. Zase chce všechno zařídit sám a do televize nebo na kameru pořadu Čau lidi se pak tvářit, že přispěchal v poslední chvíli a jako hrdina s telefonem zachránil situaci. Opravdu si myslí, že znovu někoho přesvědčí o svých manažerských superschopnostech, když přiznává, že v časech krize stát funguje tak, že premiér objednává postele do nemocnic? A když svůj talent pro zahraniční politiku prezentuje s ústy plnými solidarity, proti které před pár měsíci srdnatě bojoval?

Autor je redaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies