Národní strategii očkování by měli převzít dealeři pervitinu

Zatímco většina Evropy se systematicky připravuje na očkování, v Česku to opět vzal do svých rukou Andrej Babiš. Spasit nás tak mohou snad jen očkovací akce organizované svépomocí.

V normalizačním seriálu Muž na radnici (1976) stojí národní výbor před úkolem zbořit část historického centra města a postavit místo něj „moderní“ čtvrť. Uvědomělý předseda národního výboru musí přesvědčit občany, aby stáli za ním. V patetickém závěru stojí obyvatelé v dojetí na rozblácené cestě a obdivují výsledné dílo: omšelé paneláky uprostřed ruin. V reálném světě těchto časů však lidé nekoukali se slzou v oku na své paneláky, ale na sousedy za západní hranicí.

Český stát funguje jen tehdy, když zajišťuje přísun peněz a dotací miliardářům a oligarchům nebo když donekonečna protahuje těžbu uhlí.

V roce 2020 stojíme kupodivu stále na rozblácené cestě uprostřed ruin a nevěřícně pozorujeme tytéž Němce, jak staví očkovací centra pro celou zemi. Němci mají státní aparát, který dokázal postavit města zbořená válkou, sjednotit zemi, ubytovat milion uprchlíků a nyní dokáže vymyslet, naplánovat a zrealizovat očkování pro osmdesát milionů obyvatel. Náš státní aparát se stará, jak ubránit dotace pro Agrofert před Bruselem.

Vládneme přes sociální sítě, nerušit

Občany o potřebě očkování přesvědčuje kancléřka Merkelová, které po patnácti letech v čele státu důvěřuje přes osmdesát procent obyvatel. Babišovi po třech letech u moci, navzdory vlastnictví médií, důvěřuje méně než čtyřicet procent lidí. Imitovat vládnutí na sociálních sítích je snadné, ale očkovací centra pomocí filtrů na Instagramu nevybudujete.

Zatímco sousedům vládne skutečný člověk a opravdová vláda, v čele naší země stojí atrapy, které jsou k nerozeznání od normalizační gerontokracie, mluvící jazykem, který nedává smysl. Jednotlivá slova neznamenají buď nic, nebo opak vyřčeného.

Stejně jako v sedmdesátých letech tak „všichni ví“, že když premiér řekne „na očkování jsme připraveni“, znamená to, že je situace zoufalá.

Ministerstvo zdravotnictví vydává nařízení, která nedávají smysl a jež je nutné hodinu po skončení tiskové konference dementovat a uvádět na pravou míru. Nikdo neví, jaká opatření který den platí a zda jsou vůbec míněna vážně.

Místo profesionální informační kampaně k očkování ministerstvo nejprve vytvořilo vlastní inzerát, který však svou podobou ze všeho nejvíc děsil. Následně vypsalo tendr na kampaň, kdy na zpracování nabídky za čtyřicet milionů poskytlo pouhé tři dny, přičemž chtělo komunikovat deset témat a kampaň spustit v lednu. Po kritice ministerstvo tendr stáhlo a oznámilo, že se domluvilo s Asociací public relations, že kampaň zrealizuje zdarma. Asociace tuto informaci dementoval a s tím, že se o své spolupráci s ministerstvem dozvěděla z Twitteru a o ničem dalším neví. Navržený rozpočet pak Asociace komunikačních agentur označila za neadekvátní a termín za nerealizovatelný.

Nikdo jiný než Babiš nezbyl

Ve filmu Trainspotting hlavní hrdina závislý na heroinu pronese, že by si klidně píchali i vitamin C, kdyby byl nelegální. Kdyby se propagace užívání heroinu ujala česká vláda, všem závislým by ho znechutila do druhého dne.

Když nezvládne ministerstvo za několik měsíců připravit ani komunikační kampaň a vše řeší na poslední chvíli pár dnů před Vánoci, pak asi nemůžeme být překvapeni tím, že nejsme připraveni na samotné očkování. Vždyť ve chvíli, kdy jinde dokončují očkovací centra, si my zadáváme studii, která má odpovědět na otázku, zda nás měsíce nečinnosti na očkování připravily. Je velké štěstí, že už v naší zemi máme vyřešeny rozvody elektřiny nebo pitné vody. Řešit to Babiš, tak si teprve zadáváme studii proveditelnosti, elektřinu vyrábíme každý sám a pro vodu chodíme s vědry k řece, zatímco se premiér každý den fotí s Schillerovou a Havlíčkem u jediné funkční studny v zemi.

Andrej Babiš má Marka Prchala, Husák a spol. měli normalizačního propagandistu Jaroslava Dietla. Ani jeden však nedokáže maskovat depresivní skutečnost. Dietl sice ve zmíněném seriálu nechá postavy deset dílů mluvit o krásném novém moderním městě, ale nakonec mu nezbude, než ve finále ukázat alespoň na chvíli realitu, kterou tvoří skrumáž depresivních paneláků uprostřed hlušiny. Babiš si může lepit na Facebook jednu vyleštěnou fotografii za druhou, ale nepřipravenost státu, natož deset tisíc mrtvých ničím nezakryje.

Hrdina Dietlova seriálu v jeden moment řídí radnici, bourání a stavbu města nového a do toho shání byt pro učitelku mateřské školky nebo organizuje silvestr. Všechno dělá sám, protože nikdo není tak dobrý a nikomu se nedá věřit. S tím kontrastuje jeho osobní život, kdy si doma není schopen k snídani ani namazat chleba a k večeři vytáhnout párek z lednice, protože takové dovednosti mají pouze manželky a dcery.

Zatímco fiktivní normalizační předseda národního výboru Bavor přece jen najde pár soudruhů, kterým může důvěřovat a svěřit jim část své agendy, náš ministerský předseda Babiš je na všechno sám – jako Jakeš v plotě. Nejspíš na Úřadu vlády mění sám i toner v kopírce, sám vybírá mycí houbičky do kuchyňky a řidičům radí, jak točit volantem.

A tak nepřekvapí, že se Andrej Babiš prohlásí za zmocněnce pro očkování, protože nikdo jiný už v této zemi nezbyl. Kádry došly, jako v roce 1988. Ve zmíněném normalizačním seriálu se stavba města v jinak dysfunkčním státě pohne tak, že skoro vše udělají obyvatelé sami a ve svém volnu. Domy tak nezboří buldozery, ale holýma rukama je rozebere parta pěti důchodců a ty nové postaví ti, kdo nemají kde bydlet.

DIY or DIE

O více než čtyřicet let později jsme v situaci, kdy jsme jarní vlnu zvládli díky domácí výrobě roušek a národní solidaritě. Jediné věrohodné predikce epidemie vytváří ve volném čase experti různých oborů, a jak zorganizovat antigenní testování ve velkém, demonstruje na brněnském výstavišti nezisková společnost Podané ruce, zatímco stát se měsíce utápí v debatách, jestli to má vůbec smysl. Není přitom ani jasné, zda zodpovědní „funkcionáři“ řešili epidemiologické otázky a veřejné zdraví, nebo spíše vlastní byznys.

Český stát funguje jen tehdy, když zajišťuje přísun peněz a dotací miliardářům a oligarchům nebo když donekonečna protahuje těžbu uhlí. Zbytek je na nás, v akci Z, stejně jako kdysi.

Očkování nakonec nějak dopadne. Ne díky státu, ale státu navzdory. Díky tomu, že se lékaři obětují, lidé zahrnou sociální sítě vlastními kampaněmi a české občany přesvědčí německá kancléřka nebo britská královna. Distribuci vakcíny můžou řešit třeba dealeři pervitinu, kteří se beztak těší větší důvěře obyvatel než státní aparát. Oč méně se fotí na sociální sítě, o to více reálně pracují a lze jim věřit, že jim na lidech přece jen záleží. Ostatně ve výrobě, distribuci a konzumaci této látky jsme skutečně nejlepší na světě.

Že náš stát nedokáže ani vytisknout smysluplný leták o očkování nebo vydat nařízení, která by nebyla plná omylů, nesmyslů a rozporů, která by byla dokonce zdůvodněná, nebo že na místa v administrativě nestojí fronta těch nejlepších, protože pracovat pro stát je prestižní záležitost, to všechno není nějaký omyl, chyba či nedorozumění. To je náš stát. Tenhle bizarní kabaret je naše země a tohle všechno se děje, protože na víc v tuto chvíli nemá.

Můžeme pouze doufat, že snad jednou nastane doba, kdy tuhle zemi nebudou řídit nemehla. Do té doby budeme přešlapovat dál v bahně pod vládou zmatených strejdů, jejichž řeči už nikdo nerozumí. Zbude po nich zhroucený stát, nedůvěra obyvatel v jeho instituce a vybrakovaný rozpočet. Jako v roce 1989. Jen ti Němci budou před námi ještě dál než tehdy.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies