Peru otřásá úplatkářská kauza. Kvůli masovým protestům se mění prezidenti

Úplatkářská aféra a nestabilita politických stran vyvolaly v Peru další fázi krize, tentokrát navíc provázenou pandemií koronaviru.

Peru v posledních dekádách charakterizuje permanentní politická krize, případně okořeněná ekonomickým kolapsem či různými, tu většími tu menšími, povstáními, blokádami a stávkami. Letošní rok však vybočuje i z obvyklého chaosu této andské země. Politické strany v Peru jsou mimořádně slabé. V jednotlivých stranách často ani nevědí, kolik členů strana má nebo kde se berou peníze na její financování. V podstatě jde o úzké skupiny okolo volebního lídra. Personalizace se projevuje například tím, že změnu na pozici předsedy strany přežily pouze tři „historické“ strany.

Všichni proti Fujimorimu

Tyto přeživší strany jsou specifické tím, že vznikly před tzv. érou fujimorismu, který razantně překopal stranický systém. Alberto Fujimori vyhrál prezidentské volby jako outsider v roce 1990, v době, kdy vrcholil teror guerillových organizací Světlá stezka a Revoluční hnutí Túpaka Amarua (MRTA). K tomu je třeba připočíst ekonomický kolaps státu a celkově katastrofální situaci v zemi. Fujimori však neměl většinu v parlamentu, a tak provedl „samopuč“, kdy za pomoci armády rozpustil parlament. Následovaly zmanipulované volby, vláda velmi tvrdé ruky, utlumení politického života a série drakonických neoliberálních reforem, které v podstatě rozprodaly stát a zprivatizovaly, co se dalo – podobně jako za éry Pinocheta v sousedním Chile.

Francisco Sagasti se stal čtvrtým prezidentem za poslední čtyři roky, a to přesto, že za uvedenou dobu neproběhly ani jedny prezidentské volby.

Na druhou stranu se Fujimoriho vládě podařilo potřít Světlou stezku i MRTA. Jeho vláda skončila v roce 2000 na základě odhalení masivní míry korupce, porušování lidských práv a jiných deliktů. Fujimori uprchl do Japonska, jehož je občanem, a následně byl v roce 2005 zatčen v Chile a odsouzen na 25 let vězení. Nicméně odkaz jeho vlády stále hýbal společností.

První výraznou „přeživší“ stranou je Partido Popular Cristian (PPC), což je obdoba křesťanských demokratů. PPC byla vždy spíše menší pravicovou stranou, která čerpala podporu především mezi městskými elitami. Po posledních volbách se však stala bezvýznamnou a v současnosti v parlamentu vůbec nezasedá. Druhá historická strana je levicová Partido Aprista Peruano (APRA), která prošla ideologickou proměnou z masové socialistické strany ve stranu středovou. APRA se znemožnila dvěma vládami Alana Garcíi (jednou před a druhou po období fujimorismu), přičemž první skončila ekonomickou katastrofou a výbuchem násilí a druhá se nesla v duchu neoliberalismu a srazila preference APRA na minimum. Třetí stranou s delší historií je Acción Popular (AP), která je spíše středopravá a její podpora jde napříč společností. Po sérii porážek letos na jaře vyhrála mimořádné parlamentní volby.

Jediná další strana, která stojí za zmínku, je Fuerza Popular, jež je pokračovatelkou fujimorismu. V posledních dvaceti letech byla jednou z nejúspěšnějších stran, dařilo se jí především v parlamentních volbách, nicméně nikdy nevyhrála volby prezidentské, protože ve druhém kole vždy zafungovalo pravidlo „všichni proti Fujimorimu“. Nicméně to vypadá, že níže zmíněná korupční kauza fujimorismu definitivně zlomí vaz. Straně aktuálně předsedá Keiko Fujimori, tedy dcera bývalého prezidenta. Letošní mimořádné volby jí však přinesly značnou porážku.

Na levici existuje v Peru řada menších stran, které především bojují mezi sebou. Občasné pokusy o sjednocení zatím vždy dopadly neúspěšně. Strany se „ohřejí“ v parlamentu většinou jediné volební období, maximálně dvě a pak zapadnou. Do stotřicetičlenného parlamentu se dostává mezi šesti až devíti stranami, které nebývají vázané na nějakou společenskou skupinu.

Úplatky pro všechny

Současná krize má počátky již v roce 2016, kdy vypukla kauza okolo brazilské stavební firmy Odebrecht. Tato firma měla v Peru uplácet široké spektrum politiků s cílem zajistit si nejrůznější stavební zakázky. Kauza je úzce spojená s úplatkářskou aférou okolo brazilské státní společnosti Petrobras, která stála za odvoláním brazilské prezidenty Dilmy Rousseffové. Od vypuknutí kauzy žije peruánská politika ve stínu tohoto skandálu. Obviněni či vyšetřováni jsou v kauze de facto všichni bývalí prezidenti Peru od roku 2001. Výjimkou je Alan García (APRA), který v roce 2019 spáchal sebevraždu dřív, než mohl být zatčen policií. Nejedná se však jen o vládní politiky, do skandálu je namočená i Keiko Fujimori, jejíž strana je od roku 2001 v opozici. I ona je podezřelá z braní úplatků a praní špinavých peněz od firmy Odebrecht.

Úplatkářská aféra nabrala na obrátkách v prosinci 2017, kdy začalo vyšetřování proti tehdejšímu prezidentovi Pedru Pablu Kuczynskému, jehož firmy byly podezřelé z praní špinavých peněz. Napoprvé hlasování o důvěře ustál, nicméně na jaře 2018 sám odstoupil, neboť vyšly najevo další skandály spojené se snahou korumpovat opoziční poslance. Prezidentem se stal tehdejší viceprezident Martín Vizcarra. Ten připravil dalekosáhlé změny, které měly například znovuvytvořit druhou komoru parlamentu nebo zrušit možnost znovuzvolení pro zákonodárce. Nemohl se však opřít o podporu kongresu, proto ho rozpustil a vypsal nové volby na začátek roku 2020. Nutno podotknout že tento krok byl vnímán jako velmi sporný a o jeho legálnosti rozhodl těsnou většinou až Ústavní soud.

Ani nově zvolený kongres však nebyl prezidentu nakloněn. Situace byla dokonce taková, že prezidentova strana neměla v kongresu žádné zastoupení, tudíž vláda byla bez jakékoli stabilní podpory zastupitelů. Letos na podzim byl prezident napodruhé odvolán a novou hlavou země se stal předseda kongresu Manuel Merino. Ten se však ve funkci moc dlouho neohřál, protože přesně po pěti dnech, 15. listopadu 2020, sám odstoupil. Byl k tomu dotlačen mohutnými protesty, kterých se v Limě účastnilo dle odhadů až 15 tisíc lidí. Protestující vnímali odvolání Martína Vizcarry jako neústavní a zároveň pojali tyto protesty jako odmítnutí politické kultury v zemi jako celku. Razantní a nepřiměřená reakce policie za sebou zanechala dva mrtvé. Novým prezidentem byl kongresem zvolen poslanec Francisco Sagasti, který se stal čtvrtým prezidentem za poslední čtyři roky, a to přesto, že za uvedenou dobu neproběhly ani jedny prezidentské volby. Ten přislíbil vyšetření policejního násilí a změny ústavy.

Jak celá situace dopadne, není možné zodpovědně předpovědět. Peru je charakteristické tím, že neustále překvapuje a permanentně dochází na politické scéně ke změnám, které jsou pro pozorovatele zvenčí velmi obtížně uchopitelné. Další proměnnou je pandemie covidu, kterou je země silně postižena. V souvislosti s pandemií se navíc rozjíždí vyšetřování policejních špiček, které měly být zapojeny do manipulace veřejných zakázek na dodávání ochranných pomůcek. Aby toho nebylo málo, poslední dny se nesou ve znamení protestů zemědělských dělníků na severu Peru, kteří reagují na prodloužení platnosti zákona, jenž umožňuje udržovat nízké mzdy a krátkodobé pracovní smlouvy v tomto sektoru, čímž staví dělníky do prekérní pozice. Na jaře příštího roku čekají Peru nové všeobecné volby, ovšem bez křišťálové koule je velmi nesnadné odhadovat výsledek.

Autor je absolvent FF UHK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies