Na rovný přístup ke zdravotní péči zapomeňte. V Česku vítězí ti, kdo mají sociální kapitál

V pátek Českem zahýbala další covidová kauza – nově spuštěný registrační systém pro očkování. Systém se zasekl, PINy se neposílaly a celkově se k termínu očkování dostalo jen na dva tisíce osob. Nejen internetovým prostorem létaly povzdechy, výkřiky i nadávky. „Mámu jsem snad (zaregistrovat) stihl, ale při termínu už se to zaseklo,“ píše kamarád. „Systém mě nenechal tatínka ani zaregistrovat,“ píše další žena na Facebooku, „jako zdravotníkovi mi to bylo fakt líto. Čekala jsem hodinu před statickou obrazovkou s chybovou hláškou, a když to konečně naskočilo, systém ohlásil, že kapacita termínů je vyčerpaná. To mně fakt naštvalo…“ Podobné komentáře zaznívaly odevšad. Lidé jsou rozčilení, zklamaní, frustrovaní, a ve světle informací o rozdělování vakcín mezi příbuzné úředníků Státního zdravotnického ústavu se není čemu divit. Média přinášejí vyjádření opozice o nekompetentnosti vlády a neúctě k seniorům. Naštvaní jsme evidentně všichni.

Vláda asociálnosti

To, že systém pro registraci k očkování, na které svět čeká v touze vrátit se do normálního života, při spuštění spadne, není zas takové překvapení. Zájem byl enormní, rezervační systémy při náporu zkrátka tu a tam padají, stane se. Dalo se to zvládnout lépe? Nepochybně ano. Technické problémy se ovšem dají vyladit, a již se tak děje. Že bylo vakcín, a tím pádem i termínů na očkování málo? To je jiná věc a diskuze o tom, proč tomu tak je a zda to mohlo být jinak, už se vede. Mnohem podstatnější je ovšem jiná otázka: Proč se senioři, které chceme ochránit, musí pro očkování registrovat pomocí systému, jejž často nemají šanci sami zvládnout? Drtivá většina rozčilených komentářů totiž pochází od dětí, případně vnoučat, které se snažily své příbuzné do systému zapsat. Kolik seniorů nad osmdesát let se asi zvládlo zaregistrovat samo?

Pokud bude vláda pokračovat ve svém alibistickém stylu vedení země, můžeme na sociální systém rovnou rezignovat. A jednoduše si říci, že se mají postarat přátelé a příbuzní. Bude to přehlednější a zdánlivě i levnější.

Pomiňme fakt, že se termínu dostalo skutečně mizivému počtu lidí z registrovaných čtyřiceti tisíc; na očkování se dostali ti se sociálním kapitálem (rodina, přátelé je zaregistrovali), příslušnými dovednostmi (zvládnou online registraci sami), ti kdo mají smartphone či počítač. Kolik seniorů se asi k registraci vůbec nedostalo, protože nemají nic z výše uvedeného?  Dalo by se to přejít jako ne úplně domyšlená akce (a že jich tedy v poslední době bylo), kdyby to ovšem neukazovalo na hlubší problém v přístupu vlády k řešení krize. A tím je obrovská míra asociálnosti, která se bohužel během koronakrize projevila naplno.

Pomozte si sami

Svou neschopností, neefektivitou a snad i neochotou problémy spojené s Covidem skutečně řešit přehazuje vláda odpovědnost na nás, na občany. Ti si pak pomáhají, jak umí, což v důsledku znamená, že i v těžké situaci, která nás postihuje všechny bez výjimky, se mají lépe ti, kteří se měli lépe už předtím. Ti, kteří mají dostatečnou síť přátel a příbuzných, kteří jim pomohou našít roušky, učit děti, zařídit vyzvedávání ze školy, obstarat notebooky, finančně podpořit v prekérní situaci, a nyní si i zařídit očkování. Mnozí z těch, kteří toto nemají, jsou na tom v současnosti leckdy opravdu bídně.

Řeklo by se, že takto přeci bylo vždy a je správné, že kdo si dokáže vybudovat rodinné zázemí, může na něj pak spoléhat. Pokud může, je to dobře. Pro ty ostatní, méně šťastné, tu ale má být stát, jehož úlohou je pomáhat nerovnosti vyrovnávat, stát, který přeci garantuje rovný přístup ke vzdělání a zdravotní péči. Náš současný stát se tak ovšem jenom tváří, nebo spíš na tento svůj úkol už v podstatě rezignoval. Podniká akce, které jako by se snažily této společenské smlouvě dostát, ve skutečnosti ale vinou své neefektivity zoufale selhávají. Je trochu s podivem, že vláda, o jejímž premiérovi je všeobecně známo, že své kroky velmi často řídí veřejným míněním, tak málo vnímá skutečné potřeby občanů, kterým má sloužit.

Chceme-li očkováním ochránit primárně seniory, je potřeba podnikat kroky, které míří přímo k nim a přístup k očkování jim co nejvíce zjednoduší. A takovým krokem není online systém ani jedna telefonní linka. Je jím informační kampaň šitá na míru, komunikace praktických lékařů, k nimž mají senioři stran informací nejblíž, a mnohé další. Detaily provedení by bylo možné dlouze rozebírat.

Rezignace na sociální odpovědnost je nebezpečná

Chceme-li vzdělávat všechny děti, nemůžeme jim zkrátka oznámit, že se mají přihlásit online, když některé z nich doma nemají ani počítač ani vlastní pokoj. Stanovíme-li si jako úkol chránit jakožto rizikovou skupinu seniory, nemůžeme je zavřít v domovech důchodců a personálu nedat ani základní ochranné pomůcky, jako se to stalo na jaře. Je-li naším úkolem postarat se o sociálně slabé, nemůžeme stopnout terénní sociální služby ve chvíli, kdy je nejvíc potřebují. Chceme-li zastavit šíření nemoci, nemůžeme všem nařídit nošení roušek a nechat jen na občanech, ať si je obstarají ber kde ber.

Zdálo by se, že je o banální postřehy. Faktem ale zůstává, že se značná část společnosti byla donedávna stále ochotná se systémem „poraď si sám“ smířit, většinou se jí totiž netýkal přímo. Teprve v dnešní situaci, kdy negativní dopady takového přístupu pocítily masy lidí ze střední třídy, se zdá, že se stane předmětem celospolečenské debaty. Doufejme, že jen tak neutichne. Pokud náš stát (přesněji vláda, která ho řídí, byť se nemusíme v kritice omezovat na tu aktuální) bude pokračovat ve svém alibistickém stylu vedení země, můžeme na sociální systém rovnou rezignovat. A jednoduše si říci, že se mají postarat přátelé a příbuzní. Bude to v mnohém přehlednější, pro některé i snazší a zdánlivě i celkově levnější. Ovšem jen krátkodobě.

Nůžky sociální nerovnosti se totiž budou dál rozevírat. Vyspělé demokracie s kvalitním sociálním systémem vědí, že podstatné pro budoucnost společnosti je to, jak se mají ti, kteří jsou na tom nejhůř. Jak se může vyvinout situace ve státech, které na své sociální povinnosti rezignují, ukázaly nejlépe nedávné události ve Spojených státech. Na to, jak špatně se mají ti nejslabší z nás, totiž v důsledku vždycky dojedeme všichni.

Autorka je na volné noze, žije střídavě v Praze a Londýně.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies