Europoslankyně Gregorová: Z uživatelů internetu se dělají idioti, jejich emancipace je důležitá

Pirátka Markéta Gregorová je v europarlamentu členkou výboru pro dezinformace, který se zabývá vlivem dezinformací na demokracii, sociálními sítěmi a jejich regulací.

Dlouhodobě se zabýváte bezpečností na internetu. Jak hodnotíte bezprecedentní vymazání účtu Donalda Trumpa a následné mazání desítek tisíc účtů jeho podporovatelů? Je toto cesta?

Před závorku je třeba vytknout, že soukromé společnosti mohou činit libovolná (legální) obchodní rozhodnutí, na tom snad panuje shoda. Na druhé straně tady ale máme fakt, že trh je ovládán oligopolem několika největších firem, jež se mohou rozhodnout jinou firmu či uživatele vymazat. Ba co víc, jejich síla je už tak velká, že pokud by se například Facebookem chtěl zabývat český antimonopolní úřad, Facebook se mu vysměje.

V úvahu beru dvě řešení. Zaprvé, tyto společnosti by měly transparentně a spravedlivě – všem stejnou měrou – vymáhat svá pravidla užívání. Pak by se vidělo, jak dlouho je lidé budou ještě používat, než přejdou na svobodnější platformy. Druhé řešení je realističtější: online a offline prostor bychom neměli tak radikálně oddělovat. Existují zákony o podněcování k nenávisti či násilným činům? Ano. Proč by tedy o tom, zdali Trump či kdokoli jiný tyto zákony porušuje, měl namísto nezávislého soudního systému rozhodovat Twitter? Děje se to jen proto, že tyto společnosti fungují v právním vakuu – a samotným jim to mnohdy vyhovuje. Zbavit je toho vakua je nicméně v zájmu všech.

Můžou takto korporace postupovat dlouhodobě? Co to podle vás bude znamenat pro vývoj sociálních sítí?

Odpovědnost za jakýkoliv obsah nelze donekonečna klást na poskytovatele. Poskytovatel nemá žádnou demokratickou legitimitu sám určovat, co je kriminální či nějak závadný obsah.  Nějaká forma spolupráce vlád a online gigantů je nutností. A taková spolupráce nutně změní pravidla hry – sociální sítě se buďto hravě přizpůsobí, anebo nás čeká revoluce na trhu. V Austrálii teď vláda chtěla po Googlu, aby se přizpůsobil určitým podmínkám, a ten ze strachu o precedens hrozí opuštěním australského trhu. Kolik takových „trhů“ bude potřeba, abychom oligopoly rozbili, ukáže čas.

Dřív na Facebooku byla možnost naklikat si, jestli chci na svojí zdi vidět příspěvky podle relevance, nebo času přidání. Tuto možnost už několik let nemáme. To je jen jeden příklad toho, jak se uživatelům bere možnost ovlivnit, co vidí.

Měl by být boj proti dezinformacím vůbec úkolem státu? V podobných případech vždy hrozí minimálně podezření ze zneužití jeho pozice…

Svou roli v tom stát bezpochyby má, ale nejen stát. Pokud bychom totiž dali odpovědnost pouze státu, pak hrozí, že přijde nějaké ministerstvo pravdy a státní cenzura, což určitě nechceme. Ale pokud bychom nechali odpovědnost pouze na korporacích, tak máme jiný problém. Korporacím jde o vydělávání peněz pro akcionáře, ne o dobro celé společnosti. Čili za mě je ideálem kontrola na základě trojúhelníku na bázi vlád, korporací a občanské společnosti. Pod občanskou společnost v tomto případě spadá hlavně watchdogové a factcheckingové organizace, ale patří sem i komunikace s uživatelem. V současnosti se z uživatele internetu dělá idiot, který nemá kontrolu nad svými daty. Nikdo neví, proč se mu co zobrazuje, nemůže to ovlivnit a dokonce ani zjistit, proč to tak je. Emancipace uživatele je důležitou součástí boje proti dezinformacím.

Jak by takováto emancipace uživatelů měla vypadat?

Není to tak dávno, kdy na Facebooku ještě byla možnost naklikat si, jestli chci na svojí zdi vidět příspěvky podle relevance, nebo podle času přidání. Tuto možnost už několik let nemáme. To je jen jeden příklad toho, jak se uživatelům bere možnost ovlivnit, co vidí. Nevíme, jak Facebook vyhodnocuje, co je pro nás relevantní, a jakou informační bublinu kolem nás vytváří. Vedle toho stojí také otázka transparentnosti algoritmů. To už samozřejmě není pro každého, ale je to důležité například právě pro watchdog organizace. Algoritmy dnes známé nejsou, a přitom je to možnost, jak uživateli dát možnost se bránit. Dnes se korporace chovají k uživateli jako k dítěti ve školce.

Vy se zabýváte také hybridními hrozbami – patří dezinformace podle vás mezi velká rizika pro demokracii?

Dezinformace jsou dnes nepochybně součástí hybridních hrozeb. Zabývám se také takzvanou budoucností války – i když bych tomu raději osobně říkala světový mír – a kromě dronů nebo automatických zbraňových systémů tam spadají i dezinformace a informační válka vůbec. Jde o velmi aktuální téma, zvlášť s přihlédnutím k novým technologiím a jejich vývoji.

Co se týče sociálních sítí, je to právě Evropská unie, která je dost velká a má možnost vyjednávat s velkými korporacemi…

Byť v tuto chvíli neexistuje ještě žádná evropská legislativa, existuje už Kód praxe (Code of practice), který vydala Evropská komise a a kjeho dobrovolnému dodržování se zavázaly velké korporace včetně třeba TikToku, což je poměrně překvapivé s ohledem na jeho původ a na způsob, jakým tato sociální síť pracuje s daty. Tento dokument vyzývá korporace k větší transparenci ohledně toho, jak pracují s informacemi, co oni sami cenzurují nebo jak potírají dezinfromace. Ideální to není ani vzdáleně, ale vzhledem k tomu, že ještě nemáme příslušné zákony, jde o krok správným směrem. Korporace sice na jednu stranu nechtějí být kontrolovány, ale zároveň nechtějí nést odpovědnost. Raději všechno cenzurují a zakazují, aby se vyhnuly žalobám. Proto i korporace mají zájem na nějakých pravidlech. V USA nechávají všechno na korporacích, evropský model se snaží s korporacemi komunikovat, vyjednat si pravidla a zapojit do toho i uživatele. Je důležité, aby to nebylo jen unilaterální nebo bilaterální, státy a Evropská unie by měly nastavit pravidla a korporace by se měly přizpůsobit a vrátit uživatelům jejich moc a možnosti ovlivňovat, co se jim vygeneruje za obsah.

Má stát cílit na producenty dezinformací?

Na producenty ano, ale ne cestou cenzurování webu nebo něco podobného. Ideální cesta je přes rozkývání financování. Sledovat, kam a odkud tečou peníze, může být nejúčelnější, protože dezinformace jsou byznys jako všechno ostatní. Naopak cenzura webu může strašně snadno sklouznout k omezení svobody slova. Dezinformační weby samy o sobě nemají zdaleka takový dosah, pokud nejsou amplifikovány skrze sociální sítě nebo dokonce přes placenou reklamu na sociálních sítích. To je další otázka, jestli má být svoboda dosahu chráněná stejně jako svoboda obsahu. Svoboda obsahu a svoboda slova je samozřejmě nedotknutelná, ale opravdu má mít ten člověk právo šířit to za peníze? To je hodně citlivé a je například podstatné určit, co je ještě třeba politická reklama. Co třeba ropná společnost, která bude mít reklamu proti Zelené dohodě pro Evropu, má se toto regulovat? Není to politická strana a už to začíná být citlivé a nejasné. Z dvaceti sedmí zemí Evropské unie má deset zakázáno financování politické reklamy ze zahraničí, deset z nich to reguluje a sedm tomu nechává volný průběh. Dají se tak regulovat třeba peníze z Ruska, ale nejde jen o Rusko, byť o něm se v této souvislosti nejčastěji mluví. V zemích, kde se to reguluje, můžete tyto peníze přijímat, ale může to být spojené s povinností ukázat, od koho je berete, kolik jste dostali a na co je používáte.

Jaký je rozdíl mezi propagandou a dezinformacemi? Propagandu může stát těžko zakazovat, aniž by nepřípustně omezil svobodu slova.

Propaganda se nás snaží přesvědčit, abychom něčemu uvěřili, a velice ráda řekne, kdo je původce té propagandy – vůdce, strana, nebo jiný spasitel. Dezinformace je naopak sofistikovaná snaha nás zmást a zastřít původ. Zatímco propaganda se odhaluje sama, bez zastření, dezinformace se snaží svého původce skrýt. Každý, kdo proti nim bojuje, se tak může snadno stát jejím cílem a jeho snaha může být otočena proti němu. Jakýkoliv fakt se dá použít proti tomu, kdo proti dezinformacím bojuje – stačí zpochybnit, zda skutečně vystupuje proti dezinformacím, nebo jde jen o snahu cenzurovat. Jakákoliv snaha omezit dezinformace tak může přispět k ještě větší nejistotě. Což je koneckonců účel dezinformací – zmást nás v tom, co je realita a co ne.

Když se mluví o dezinformacích, obvykle je řeč o státech a hybridních hrozbách, ale vy jste zmínila i korporátní dezinformování, například ze strany fosilního průmyslu. Dělá Evropská unie něco i v této oblasti?

Bohužel musím říct, že o tomto se na evropské úrovní debata příliš nevede. I když v nedávno založeném výboru pro dezinformace, jehož jsem členkou a kam si zveme různé odborníky, nám ze studií vyplývá, že to je problém. Většina zemí a politiků se obává především vměšování do voleb a hrozeb ze strany státních aktérů. To je dominantní problém a je také nejvíc vidět. Pokud dezinformační kampaně vytvářejí korporace, většinou cílí na konkrétní téma, které ohrožuje jejich byznys, takže nejde o obecné ovlivňování voleb. Nicméně je to problém, a je to opět o transparentnosti financování a debatě nad reklamou. Když to zase vztáhneme na Zelenou dohodu a fosilní průmysl, korporace bude mít vždycky víc prostředků než aktivisté nebo libovolná nezisková organizace. A je to potom neférový boj. Když budete vědět, kdo platí za reklamu, může se to diskutovat i na mediální úrovni. I když proti vám stojí stát nebo velká korporace a provádí nekalé praktiky, medializace jejich financování vám může pomoci vyhrát, i když jste malá organizace nebo jednotlivec. Proto je důležitá transparentnost okolo financování kampaní.

Odkud se bere poptávka po dezinformacích?

Nevím, jestli je přímo něco jako poptávka po dezinformacích, ale určitě existuje nedůvěra v instituce či rozmělnění důvěry v instituce. Dezinformaci o tom, že virus HIV vypustili do světa Američané, vyprodukovaly tajné služby Sovětského svazu. Nicméně pro mě je na tom zarážející spíš to, že obyvatelé Spojených států byli ochotni uvěřit, že jejich vlastní vláda proti nim vyrobila biologickou zbraň. Na jaké úrovni je demokracie v takové zemi? Měli tam přece demokraticky zvolenou vládu. V tom vidím hlavní problém – naše demokracie začínají být oslabené. Demokratické systémy stojí na institucích. Čili naše instituce jsou slabé. Naše vláda a její chování během koronavirové krize je bohužel krásným příkladem toho, jak a proč lidé můžou cítit nedůvěru k demokratickým institucím. Nařízení jsou skutečně vydávána nekoncepčně a je těžké v ně věřit. Kdyby se důvěřovalo vládě a našim institucím, že to mají pod kontrolou a jednají v dobré vůli, pak tolik lidí na demonstrace proti vládním opatřením nepřijde. Takto tam chodí i lidé legitimně vyčerpaní z vládních zmatků. A s tím dál pracují dezinformátoři, kteří vše okolo covidu dále rozmělňují. Instituce musí pracovat na obnovení důvěry – o tom se samozřejmě dobře mluví, ale je těžké to realizovat.

Nemůže válka proti dezinformacím dopadnout podobně neslavně jako válka proti drogám? Určitě je žádoucí, aby lidé nebrali drogy, ale těžko proti tomu bojovat bez odstranění nejkřiklavější chudoby a nerovnosti a dalších problémů, které jsou živnou půdou pro závislosti, podobně jako pro dezinformace…

Nemyslím si, že toto hrozí. Válka proti drogám vytváří černý trh a všechno špatné, co se s tím táhne. Závislost, ať už se do ní člověk dostal jakkoli, pak člověka tlačí do ilegality. Černý trh může člověka dostat do své moci a na cestu kriminality. Naopak válka proti dezinformacím chce skryté vztahy vytahovat na světlo a chce ukázat, kdo a jak dezinformace prodává. Neříkám, že nechápu tu paralelu, ale myslím si, že to funguje jinak. Samozřejmě jde o to dobře nastavit regulaci dezinformací. Pokud se to nepodaří, uděláme z jejich šiřitelů utlačované hrdiny. Ve skutečnosti jsou to jenom prodavači lživých informací.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies