Na českých životech záleží. Politici odmítají nést odpovědnost za pandemii

Česká vláda se nám snaží vsugerovat, že odteď jedeme každý na vlastní triko. Stát nám zmizel před očima ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebujeme.

Ředitelé nemocnic vyzývají vládu, ať nerozvolňuje. Vláda mluví o zavření několika dalších okresů kvůli nekontrolovanému šíření nové mutace viru covid-19. A ta samá vláda plánuje od příštího týdne uvolnění opatření, otevírání obchodů a návrat dětí do škol. Ministr zdravotnictví Blatný na tiskovce mluví o faktickém kolapsu nemocnic, které už nemají kapacity pro další covidové pacienty, a je proto potřeba zavádět systém „prioritizace jako při leteckém neštěstí“, což neznamená nic menšího než vybírat, koho nechají lékaři umřít. Na té samé tiskovce jen o pár minut později s nezměněným výrazem ale informuje, že co se týče protiepidemických opatření, jede odteď každý sám na sebe.

Tak trochu jiný pohled na naše (ne)zvládání pandemie v podcastu Vinohradská 12 nedávno představil antropolog Tomáš Samek, který zkoumal, jak o koronaviru informují německá a česká média. Nepřekvapivě ze srovnání vycházejí lépe ta německá, ale z trochu nečekaných důvodů. Nejenže se namísto šokujících zpráv a informací pokoušejí situaci spíš uklidňovat a racionalizovat, ale především se více zaměřují na globální kontext pandemie. Zatímco německá média věnují domácímu dění v souvislosti s pandemií 40 procent času, ta česká se na tuzemsko zaměřují z 68 procent. Není to jen žonglování s čísly. Globální perspektiva totiž koronavirové krizi dodává mnohem hlubší dimenzi. Přináší zajímavá srovnání, příklady odjinud a je důležitá pro promýšlení toho, co funguje a co naopak ne. Ale hlavně nám umožňuje vidět, že jinde v Evropě i ve světě řeší podobné problémy jako my a že se nejedná jen o problém Merkelové nebo Babiše.

Nikdo už se neptá, jestli úlohou státu není nemoc eliminovat a zabraňovat zbytečným úmrtím. Místo toho surfujeme na epidemické vlně a spoléháme na zdravotníky, že zajistí, aby lidí umíralo jen tak akorát – tedy několik tisíc měsíčně.

Při pohledu k západním sousedům ovšem překvapuje ještě jedna věc, a to politická odpovědnost, která z nezvládnutí pandemie a ztráty tisíců lidských životů v Německu plyne. Pokud by mělo Německo stejná čísla úmrtí jako Česko, spolková vláda by nejspíš už dávno odstoupila. U nás se ovšem otázka, jestli by náhodou Babiš neměl rezignovat, zatím skoro neprobírá. Přestože premiér s odpovědností za mrtvé rád operuje, a to ve chvílích, kdy se ji snaží hodit na opozici, svoji vlastní politickou odpovědnost zcela odmítá. Když teď členové vlády udivené veřejnosti oznamují, že jejich opatření zcela selhala a oni už s tím nehodlají nic dělat, nejspíš je ani nenapadne, že za tragickou situaci v Česku můžou i oni sami. Když i za tohoto stavu místo záchrany lidských životů hodlají „otevírat ekonomiku“, což znamená další tisíce zbytečných úmrtí, těžko z toho vyvodit něco jiného, než že jim na českých životech nezáleží a za jejich ztrátu je ani nenapadne cítit zodpovědnost.

Nic jako strategie

Úvaha vlády, která se rozhodla rozvolňovat, je postavená na tom, že nařízení se stejně nedodržují, a nedá se s tím už nic dělat. A tak vláda, pokorná k realitě, ani nic dělat nebude. Tvrzení vládních představitelů, že plošná nařízení budou nahrazena individuální odpovědností každého z nás, je jen zástěrkou pro smutnou pravdu, že vládní nařízení nebudou nahrazena vůbec ničím. Tedy kromě nic neznamenajícího apelu na to, že si máme dávat každý sám na sebe bacha. Jenže individuální řešení v případě boje proti pandemii nedávají smysl. Individuálně se pandemie porazit nedá. Izolovat se a zabarikádovat jako jednotlivec je k ničemu, pokud ostatní chodí do práce a na nákupy. Virus navíc přichází ve stále rychleji se šířících mutacích. Bez kolektivních, tedy plošných opatření pak nedává smysl ani vyzývání k individuální zodpovědnosti.

Koronavirus přitom musíme dostat pod kontrolu podobně jako další onemocnění, proti nimž se dnes pravidelně očkujeme a díky vakcinaci je máme částečně pod kontrolou. Jak ale z covidu-19 udělat něco jako spalničky, neštovice nebo žloutenku? Zatím se zdá, že v naší situaci už skutečně existuje jen jedna jediná efektivní strategie, a tou je takzvaný tvrdý lockdown nebo strategie zero covid. Tedy úplné uzavření ekonomického a společenského života země na přibližně tři týdny, během nichž se může pandemie zastavit a my můžeme opět začít s pravidelným testováním, trasováním, očkováním populace a přísnou karanténou pro všechny, kdo do Česka přijíždějí. To bychom ale museli mít vládu, která se pokusí obnovit důvěru lidí v to, že je v silách českého státu něco podobného zvládnout. A tato důvěra rozhodně nepřijde zničehonic, ale musí se na ní aktivně pracovat, a to včetně veřejné prezentace a komunikace. Je něčeho takového Babišova vláda ještě schopná? A pokud ne, mohl by ji někdo vůbec nahradit? A jak? Na tom závisí to, jestli se budeme dál bezcílně brodit současným bahnem, nebo nám opět začne záležet na českých životech.

Teprve za těchto podmínek se dá vůbec přemýšlet o smysluplném apelování na veřejnost. Ochota jednotlivce dodržovat opatření totiž roste s vidinou toho, že to dlouhodobě k něčemu bude. Vláda svým současným přístupem ale nenabízí nic, respektive nabízí postupné zhoršování současného marasmu, který vzniká střídavým zpřísňováním a rozvolňováním opatření. V momentě, kdy je tu potřeba koordinovaného a centralizovaného postupu, dává vláda od všeho ruce pryč. Teď jedeme každý na svoje triko. Jestliže jsme během pandemie uvažovali o tom, že náš stát je v rozkladu, teď zjišťujeme, že možná ani žádný stát nemáme. Zcela určitě ale nemáme politiky a státní zaměstnance, kteří jsou schopní funkce státu zajišťovat.

Havlíčkova ruční brzda

Často zmiňovaným „světlem na konci tunelu“ v podání české vlády nemá být konec pandemie, ale naopak její pokračování ve stále stejném režimu. Představitelé vlády se tím ani moc netají. „Pojďme si to na dobu čtrnácti dnů vyzkoušet, dodržovat všechna pravidla. Pokud uvidíme, že to zvládáme, tak můžeme jít na další oblasti služeb. Kdybychom viděli, že to nezvládáme, tak můžeme vždy zatáhnout za ruční brzdu,“ řekl ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček. Čtrnáct dní na tento pokus si bere v situaci, kdy nemocnice bijí na poplach a varují, že v celé republice docházejí lůžka na covidových odděleních. V tuto chvíli se ministr uklidňuje tím, že v nejhorším zatáhne za ruční brzdu. Nikdo už se ale neptá, jestli úlohou státu a jeho zdravotnického systému není spíš nemoc eliminovat a zabraňovat zbytečným úmrtím. Místo toho surfujeme na epidemické vlně a spoléháme na zdravotníky, že zajistí, aby lidí umíralo jen tak akorát (tedy několik tisíc měsíčně).

Havlíček zároveň říká, že vláda už na situaci nemá významnější vliv. „Přitvrzovali jsme, ale teď vidíme, že situace se i přesto nelepší,“ přiznává Havlíček. Tento názor není ve vládě zjevně ojedinělý. Náměstek ministra zdravotnictví Vladimír Černý tvrdí, že „nedodržování základních opatření je tak velké, že rozvolňování nebude mít na nemocnice zásadní vliv.“ Jeho resortní nadřízený ministr zdravotnictví Blatný ale novinářům samotné slovo „rozvolnění“ vyčítá a prosí, aby ho nepoužívali. Jako ministr zdravotnictví ví, že by se mohlo všechno ještě zhoršit, sám o tom mluví, ale doufá, že se lidi chytnou za nos, zatímco on sám v přímém přenosu rezignuje na to, že by za příští týdny nesla vláda odpovědnost. „Bude na nás na všech, aby to neznamenalo zhoršení situace, protože to si nemůžeme dovolit,“ říká alibisticky Blatný.

Pořád dokola

Už se ani skoro nedá spočítat, kolikrát vláda navzdory doporučení epidemiologů rozvolňovala, ať už ve jménu ekonomiky, nebo údajného přání většiny lidí. Současná situace je přesto nová v tom, že tentokrát se rozvolňuje ve chvíli, kdy se vývoj pandemie zhoršuje, křivky nakažených neklesají a kvůli šíření nových mutací je situace v nejbližších týdnech extrémně nejistá. Mluví se o otevírání škol a česká veřejnost má paradoxně důvěru v to, že bezpečný návrat do škol vláda zajistí, přestože ji nevěří skoro v žádném dalším aspektu zvládání pandemie. Pokud chceme udržet aspoň současnou epidemiologickou situaci, musíme za sto tisíc žáků poslat sto tisíc lidí na home office. Bez toho bude situace jen akcelerovat. Pokud chceme naočkovat pedagogy ve školách, musíme taky říct, že nedostanou vakcíny tisíce lidí v rizikových skupinách, protože právě na jejich úkor se bude očkovat. A tak dále.

Ale tam, kde není plán ani žádná strategie, jak situaci zvládat, není možné se o podobných věcech ani bavit. Babišovo rozvolňování bez očkování je v podstatě další variantou promořování, o němž by nám mohli určitě popovídat obyvatelé brazilského města Manaus. Na jaře se tam covidem nakazily tři čtvrtiny populace a tisíce lidí zemřely. Pět měsíců byl klid, ale po nich přišlo na podzim místo stádní imunity v podstatě opakování téhož – opět umíraly tisíce lidí a nemocnice praskají ve švech. Proč? Protože zde řádí brazilská mutace viru a imunita na tu předchozí je lidem v Manausu naprosto k ničemu. Není žádný důvod se domnívat, že to v Česku bude jinak. Čím větší je v populaci nálož viru, tím víc virus mutuje a kola epidemie se roztáčejí znovu a znovu.

Současná snaha české vlády dát od celé situace ruce pryč, případně cynicky využít nestabilní politickou atmosféru vyvolanou hlasováním o nouzovém stavu v Poslanecké sněmovně, je jen vyvrcholením naprosto chaotického, nekoordinovaného a totálně bezradného postupu týmu pod vedením Andreje Babiše a Karla Havlíčka. Místo toho, aby přiznali svou chybu, omluvili se a postupně se snažili restaurovat důvěru v to, že je v možnostech našeho státu pandemii nějak zvládnout, přichází totální rezignace. Jenomže rezignace neřeší vůbec nic. Virus nelze přetrpět, nechat ho projít celou společnosti a vrátit se zpátky do hospod a na sjezdovky. Je potřeba ho dostat pod kontrolu, tak jako jiná virová onemocnění. Nebo teď už budeme ignorovat i další virové epidemie? Jakmile se někde objeví epicentrum žloutenky, nebudeme se už ani snažit situaci řešit, ale virus prostě necháme projít společností a budeme dělat, že neexistuje? A proč se lidé vůbec kdy rozhodli proti nemocím bojovat? Nebude lepší se na to všechno vykašlat a radši dál pokorně umírat?

Autoři jsou redaktoři Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies