Foto Michal Novák
Sochař Pavel Karous napsal článek o ostravské soše Komunisté (Památník budování socialismu) od Miloše Axmana a o avizovaném záměru vedení obvodu Ostrava-Jih prodat pozemek i se sochou developerovi. Karous se v článku podrobně věnuje Axmanovu osudu do roku 1945. Je dobré tuto část Axmanova života připomenout, protože být komunistou za války bylo velice riskantní – řada jich padla v boji za naši svobodu. Bohužel ale úplně vynechal Axmanovo působení po okupaci Československa v roce 1968. Tuto jeho zásadní životní etapu odbývá jednou větou.
Axman patřil k vítězům normalizace
Takto ale s historickými fakty podle mne pracovat nelze. Je potřeba uvést celý kontext – Axman totiž nebyl nějaký řadový komunista nebo naivní komunistický utopista, byl pohlavárem v čele univerzity, ale především působil za nejtužší normalizace ve Federálním shromáždění. Několik let spolurozhodoval o režimu, který neumožňoval statisícům lidí rozvíjet se a zavíral je do vězení za jejich názory. Na univerzitu řada lidí nemohla jít kvůli kádrovému profilu, neměla šanci svobodně tvořit, zatímco Axman získal za normalizace většinu svých sochařských zakázek. Nejen na univerzitě rozhodoval o osudu jiných umělců – byl také předsedou Kulturního výboru Federálního shromáždění a členem předsednictva Ústředního výboru Svazu československých výtvarných umělců. Zatímco Axman díky tomu, že byl pohlavárem a prominentem režimu, mohl realizovat četná sochařská díla ve veřejném prostoru a žil v blahobytu, řada umělců živořila nebo marnila své talenty v nucených dělnických profesích.
Vyhrocená politická tvrzení o „další kulturní válce“ a zamlčování podstatných, byť pro Axmanovu „image“ nepříjemných faktů, diskusi na dané téma neprospívají.
Díky svým postojům a aktivní spolupráci s totalitním režimem dostal v sedmdesátých letech mimo jiné velkou zakázku právě na ostravský Pomník budování socialismu, a to ve chvíli, kdy veřejná soutěž byla z politických důvodů zrušena a dokonce bylo požadováno odvolání „nepohodlného“ sochaře Jiřího Myszaka. Zakázku pak realizoval v době, kdy jeho straničtí kolegové čistě z ideologických důvodů ničili sochy z legendárních ostravských sympozií prostorových forem, které měly evropskou úroveň. Umělci, jejichž díla byla za normalizace zničena, nemohli v Ostravě realizovat žádné další artefakty a na rehabilitaci své tvorby čekali více než dvacet let.
Traumatické zážitky a právo na emoce
Tato fakta v článku Pavla Karouse nezazněla, respektive jen velmi okrajově, což považuji za neseriózní. Není rovněž možné bagatelizovat kritický názor, že dílo bylo vytvořeno komunistickým pohlavárem jakožto oslava komunismu v době vrcholné normalizace. Toto dobové pozadí nelze od díla odpárat, stejně jako nelze marginalizovat emoce, které diskuse logicky přináší. Emoce budou její součástí, ať už se jedná o polemiky na sociálních sítích či jinde, a je to přirozené. Řada lidí byla za normalizace tvrdě postižena, šlo o statisíce občanů, kteří na nelidský režim doplatili osobně (a často též jejich rodiny či příbuzní) a mají plné právo na emoce.
Když jsem v klubu Fiducia začala dělat debaty o poválečném odsunu Němců, několik žijících pamětníků druhé světové války mi tuto iniciativu vytklo s tím, že podporuji nacisty, a přestalo do Fiducie chodit. Byť mě to velmi mrzelo a považuji tento postoj za nespravedlivý, nelze nad ním jednoduše mávnout rukou nebo nad dotyčnými osobami zlomit hůl. Tito lidé čelili teroru a mají na své pocity právo, naše generace asi jen těžko může pochopit, co zažili. Obdobně komunistický režim po roce 1948 a během normalizace tvrdě trestal své občany a ničil jejich životy pouze proto, že měli jiný názor než vládnoucí státostrana. Nemůžeme chtít, aby se diskuse na sociálních sítích i jinde vedla bez emocí, to není reálné. Měli bychom se naopak snažit tyto emoce chápat, ne je bagatelizovat či odsuzovat. Pléduje-li Karous pro to, aby byla historická paměť zachována (aby, jak píše a varuje, potlačená traumatická minulost nevyhřezla v nějakých sociálně patologických jevech), je nutné brát vážně a s respektem i tyto emoce a privátními osudy motivované názory a postoje.
Naším velkým společným úkolem je pak diskusi posunout dopředu, snažit se o poctivé pojmenování problému a nalezení jeho řešení. Takového, které bude vedeno upřímnou a poctivou rozvahou bez vymazávání nám nepohodlných či protikladných náhledů. Domnívám se, že v tomto konkrétním případě je naším aktuálním úkolem pojmenovat kvality sochy a daného území celkově. U samotného artefaktu to učinit co nejpodrobněji a co nejpřesněji, abychom byli schopni v případě, že se rozhodneme pro jeho zachování, předložit své argumenty těm, kteří danou sochu vnímají jako adoraci totalitního režimu a jejichž (byť i převážně citové) postoje nelze jednoduše bagatelizovat nebo je ostrakizovat.
Vyřešit dilema, zda dílo i přes výše zmíněné problematické aspekty zachovat, by měla podle mě především jeho samotná kvalita, ale také jeho urbanistické začlenění a dobový kontext. V ostravském případě považuji za velmi nešťastné, že zastupitelé připravují materiál k prodeji pozemku ve chvíli, kdy není vyřešena zásadní věc – co na daném pozemku chtějí občané, co je tam pro ně potřebné? V minulosti se již mnohokrát ukázalo, že nekoncepční práce s veřejným prostorem následně vytváří komplikace a složitosti, které je pak těžké zpětně odstranit. Na druhou stranu nelze jednoznačně tvrdit, že „privatizace veřejného prostranství“, jak záměr prodeje pozemku nazývá Pavel Karous, nutně musí znamenat poškození prostředí. Je potřeba říct, že přestože máme i v Ostravě v tomto směru řadu negativních zkušeností, ne každý developer veřejné prostranství nutně ničí, naopak i u nás máme pozitivní případy, kdy soukromý investor veřejnému prostoru dodá větší kvalitu, než měl, když jej spravovalo město – a ještě se o něj příkladně stará.
Jako příklad může sloužit třeba Tieto a jeho okolí (v navazujícím podchodu dokonce díky dané společnosti vzniklo kvalitní moderní umělecké dílo) nebo prostor před hotelem Park Inn. V tomto bodě vidím jako naprosto klíčovou spolupráci obvodu Ostrava-Jih s odbornými institucemi města, například formou odborné dílny vedené Městským ateliérem prostorového plánování a architektury (MAPPA). Taková dílna by se měla uskutečnit ještě před rozhodnutím zastupitelstva, které by nyní mělo materiál navrhující prodej pozemku stáhnout z programu jednání právě proto, že evidentně neproběhla dostatečná diskuse o celém záměru i lokalitě. Zcela zásadní pro smysluplné řešení daného území je pojmenování jeho kvalit (včetně určení kvality samotné sochy a jejího začlenění do urbanismu této části), stejně jako pojmenování toho, co od daného území obvod a občané očekávají. Z diskuse mohou vyplynout i jiná řešení než prodej pozemku, například jeho zachování a rozvinutí v kvalitní veřejné prostranství. Každopádně jde o důležité území před samotnou radnicí, a již proto je nezbytné vše řešit koncepčně a uvážlivě.
Relevantní argumenty
V diskusích se rovněž objevuje legitimní otázka, zda je dílo Komunisté (Památník budování socialismu) podprůměrné, průměrné, nebo nadprůměrné, a i tato otázka musí být zodpovězena ještě před rozhodnutím o tom, co se s daným územím stane. Zodpovězena musí být odborníky, tedy historiky umění zaměřenými na sochařskou tvorbu daného období, rovněž v dostatečném předstihu před finálním verdiktem o osudu sochy. Na výše navrhované dílně by se tak mělo hovořit o celkovém záměru s danou lokalitou i o samotné soše – už proto, že pokud má dílo zůstat zachováno, bude to i s podstavcem stát přes milion, či spíše dva miliony korun. Je zde tedy fundamentální otázka, zda je daný artefakt natolik kvalitní či zásadní pro zachování kontextu, aby se takové finance do opravy investovaly. Zde navíc hovoříme o díle, které nese politické téma, a vzhledem k tomu, jak se komunistický totalitní režim choval k řadě svých občanů i k nekonformním umělcům, je potřeba chápat negativní reakce, jež budou s případným záměrem opravy spojené. Jen seriózní argumenty tak mohou akceptovat ti, kteří eventuálně zapochybují, proč se do opravy ideologicky zaměřeného díla investuje tak vysoká částka. K tomu je podle mého názoru nezbytně nutné mít dostatečně přesvědčivé posudky historiků umění, kteří se zabývají sochařskou tvorbou druhé poloviny 20. století nebo celkově urbanismem oné dekády.
Vyhrocená politická tvrzení o „další kulturní válce“ a zamlčování podstatných, byť pro Axmanovu „image“ nepříjemných faktů, diskusi na dané téma neprospívají. Musíme poctivě položit na stůl relevantní argumenty. Mimo jiné i ten, že soch s tematikou komunismu vzniklých za normalizace máme v Ostravě velké množství – jen ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století jich jsou stovky, řada z nich s obdobným ideovým vyzněním jako u Axmanova díla. Všechny budou časem chátrat a opět se objeví polemika, zda je zachovat, či ne… Budeme u každé z nich opakovat argument o ztrátě paměti, dojde-li na úvahu, co s ní učinit kvůli jejímu špatnému stavu? Domnívám se, že pokaždé budeme muset především vyřešit otázku kvality konkrétního díla a jeho širšího kontextu. Diskuse tak s jednou Axmanovou sochou neskončí, naopak u ní spíše začíná.
Autorka je majitelka antikvariátu a klubu s galerií Fiducia v Ostravě.