Žádný normál nás nečeká, spousta práce ovšem ano

Loni touto dobou jsme si vesměs mysleli, že covid a s ním spojená omezení potrvají jen chvilku. Ledaskdo hovořil o nové situaci jako o příležitosti zastavit se, zpomalit, strávit čas sám se sebou, s rodinou, srovnat si priority. Někteří lidé to snad tak i vnímali, dlouho tu byla tendence mluvit o „krizi jako příležitosti“. O čtvrt roku později se některé z nás optimisticky domnívaly, že situace ukázala význam a hodnotu ženské práce a klíčových profesí s ní spojených. Věřily jsme, že zdravotnictví a sociální služby kromě potlesku získají i peníze a respekt. Že si uvědomíme význam péče o rodinu pro společnost – nejen té individuální, domácí, ale i té institucionální, zajišťované školami, sociálními službami a řadou pomáhajících profesí. Leckde jinde už se situace normálu přiblížila, v České republice jsme ale právě teď vlivem špatných vládních řešení v tom nejhorším. Není už myslitelné, že bychom se vrátili do normálních časů. Zásahy do našich životů – soukromých, rodinných i pracovních – byly příliš velké a na vystavení závěrečného účtu je stále ještě příliš brzy.

Někdo více, někdo méně

Jak vychází například z výzkumu Rozděleni svobodou – dopady pandemie, tendence mluvit o „krizi jako příležitosti“ zde stále je. Ukazuje se ale, že se všichni (napříč pohlavími, věkovými a příjmovými skupinami) prostě jenom snažíme „co nejmíň ztratit“ a v běžné populaci není skoro nikdo, kdo by ze současné situace mohl něco získat. Lze samozřejmě identifikovat hodně zasažená odvětví, ale tragické následky pandemie se „rozpouštějí“ napříč sociálními třídami. Rčení „krize jako příležitost“ je klišé, které nám neumožňuje jasně mluvit o dopadech na společnost a hledat způsoby, jak je zmírnit. Nezamýšleným důsledkem zdůrazňování „příležitostí“ tak může být další, ještě hlubší polarizace společnosti – představa, že na současné krizi lze nějak vydělat, akorát prohlubuje naštvání těch, kterým se život objektivně zhoršuje a nemohou s tím nic dělat (a takových je nás většina).

Rčení „krize jako příležitost“ je klišé, které nám neumožňuje jasně mluvit o dopadech na společnost a hledat způsoby, jak je zmírnit.

Pochopitelně je ale třeba říct, že současná krize sice dopadá na všechny, ne ale rovnoměrně. Nikdo nevyhrává, ale pro někoho jsou dopady citelnější, protože má víc co ztratit; obrovskou roli hraje i to, jakou má kdo záchrannou síť a sociální zázemí. Některé dobré duše si mohou dovolit posílat nám sluníčkové pozdravy z exotických dovolených, na které se loni nemohl dostat v zásadě nikdo. Nepochybujeme o tom, že i tyto lidi (nebo aspoň část z nich) současná situace trápí a že vnímali a vnímají osobní dopady a omezení, ale pokud bychom tyto dopady srovnali např. v ekonomické rovině nebo v míře existenčního ohrožení, nerovnosti vystoupí na povrch jako plastická mapa českého pohraničí.

Mezinárodní krize žen

O pandemii se mluví už skoro celý rok jako o „ženské“ krizi, a to rozhodně nejen u nás. Není divu, o tom, v jakých ohledech dopadá citelněji na ženy než na muže, již máme poměrně hodně dat a nemálo toho bylo napsáno, případně řečeno na telekonferencích a v podcastech. Při vytváření evropských programů obnovy se na toto genderové zabarvení dopadů pandemie při přijímání opatření myslí. Naše vrcholná politická reprezentace však tuto skutečnost (na rozdíl od nezbytnosti zajistit stabilní dodavatelsko-odběratelské vztahy v oblasti gumiček do stěračů) až na osamocené výjimky setrvale ignoruje. Neděláme si iluzi, že se to po zveřejnění tohoto textu změní. Pojďme si to ale přeci jen zrekapitulovat.

• Už v dubnu loňského roku ženy uváděly o 5 procent vyšší obavy ze ztráty zaměstnání a o 3,5 až 4 procenta větší obavy ze snížení příjmu.
• Podle výběrového šetření pracovních sil čerstvě propuštěné ženy častěji než muži uváděly, že nebudou mít možnost nastoupit zpět ke svému zaměstnavateli (11 procent propuštěných žen oproti 6 procentům mužů); propuštěné ženy také měly častěji pocit, že nemají šanci nebo pro ně bude obtížné najít nové místo v oboru (14 procent oproti 9,5 procenta mužů).
• Obory postižené omezeními a uzávěrami, jako je například cestovní ruch, gastroprůmysl a řada jiných služeb, jsou velmi feminizované, o práci už tak přišla řada žen.
• Jsou to obvykle ženy, které zůstávají doma s dětmi, když jsou zavřené školy a školky. Ne všechny přitom mohou z domova pracovat a po několika měsících na ošetřovačce se už často nebudou mít kam vrátit.

Řada těchto faktorů je zatím ve stavu rizik, protože celková nezaměstnanost ještě příliš nevzrostla, a na konstatování finálních dopadů je ještě brzy. Ve chvíli, kdy skončí podpůrná opatření a programy, jako je právě krizové ošetřovné nebo třeba program Antivirus, můžeme teprve začít počítat oběti situace. A není důvod se domnívat, že ženy a jejich zaměstnání budou ochráněny. Naopak. V každé dřívější krizi se společnost postavila k ženské práci utilitárně a intenzifikovala svou tendenci ženy vykazovat k podřadně hodnoceným profesím nebo „k plotně“ a tyto tendence budou přítomny nepochybně i teď. Koneckonců, řadě žen nic jiného než ona plotna nezbývá ani teď.

Zranitelné tady a teď

Zvláště zranitelným skupinám se kruté dopady pandemie nevyhnuly už od prvních týdnů. Domácnosti sólo rodičů, z nichž naprostá většina jsou ženy, představovaly ohroženou skupinu vždy – v roce 2019 bylo 31 procent těchto domácností ohroženo chudobou. Od prvního uzavření škol a školek se tyto domácnosti ocitly nad propastí: pokud musí jeden dospělý ekonomicky zajistit rodinu a pečovat o děti, může se nyní dostat do neřešitelné situace, kdy děti nemá kdo hlídat, a rodina tak přijde o jediný příjem, který pouze částečně nahradí ošetřovné. Podle dostupných dat jsou navíc sólo matky statisticky významně častěji zaměstnané tzv. prekérní formou práce (smlouva na dobu určitou, DPP, DPČ) – celkem 16,1 procenta z nich oproti 11,5 procenta u domácností s oběma rodiči. Často navíc pracovaly v zaměstnáních, kterých se rychle dotkly uzávěry – např. v obchodu a službách. Po roce už velká část těchto rodin nemá ani poslední zbytky úspor, o stavu psychických a fyzických sil ani nemluvě. Premiér v nedávném rozhovoru uvedl, že na ekonomicky ohrožené samoživitelky myslí a ve spolupráci s Potravinovou bankou pro ně pomoc chystá. Slovy klasika se nelze nezeptat: „A není to málo, Antone Pavloviči?“ A stejně urgentně se ptejme: proč probůh až teď?

Covid ukazuje na obrovskou společenskou důležitost a extrémní ekonomické podcenění péče. Péče není vnímaná jako „hodnotná práce“ a pracují v ní marginalizované skupiny – na tom nejzranitelnějším konci jsou ženy migrantky, které pracují v ČR jako pečovatelky. Sice nám krize ukázala, že bez nich to nejde, ale pro většinu z nás jsou stále neviditelné – jejich situace se legislativně ani mediálně neřeší, zkrátka není vnímána jako problém. Jak upozorňuje socioložka Markéta Švarcová ze Sociologického ústavu Akademie věd, migrantky pracující v této oblasti mají často svůj migrační status navázaný na příjem z podnikání: „Omezením činnosti tak neupadají pouze do finanční pasti, ale jejich pobyt na území ČR se může stát ilegálním. Vládní opatření na podnikající migrantky nepamatují a covid situaci v tomto směru obnažil.“ Otázkou je, zda se touto situací někdo bude po skončení pandemie zabývat a zda to povede ke změně vízové legislativy a podmínek pro pracující migranty a migrantky.

Za škrty tupé a tupější

Pokud se současná situace srovnává s globální ekonomickou krizí z let 2007 až 2009, zmiňují se především odlišnosti. Ty vyplývají z odlišných bezprostředních dopadů a rovněž z poznání toho, které veřejné služby jsou pro chod společnosti nezbytné. To vede i taková jména, jako je Mario Draghi, bývalý president Evropské centrální banky, nebo instituce typu MMF k dnešnímu odmítání politiky austerity, která byla v minulé krizi tak populární. I u nás silně rezonovala a důsledky „strašení Řeckem“ si – bohužel velmi citelně – neseme dodnes.

Ačkoli o nezbytnosti dále privatizovat například zdravotnictví si dnes snad ani u nás už nikdo nedovolí hovořit, není pravda, že bychom si nezbytnost robustních veřejných služeb uvědomovali tak zřetelně jako řada jiných evropských států a institucí. V korigovaných výrocích předsedy Senátu Miloše Vystrčila o úřednících sedících za 100 procent platu na home officu, kteří by měli dopady pandemie nést solidárně s živnostníky, je touha po politice austerity jasně znát.

Jenže ten mytický úředník na home officu, který pandemii v podstatě nezaznamenal, je s pravděpodobností 75 procent žena. Na úřadech pracuje nemálo samoživitelek s malými dětmi, nemálo žen sendvičové generace s pečovatelskými povinnostmi k celé rodině a nemálo žen, jejichž věk je samotné řadí do rizikové skupiny, co se onemocnění týče. Dopadají na ně všechna rizika, o kterých píšeme výše. To není nějaká speciální skupina osob existující mimo prostor a čas, jak si snad pan předseda představuje.

Jak upozorňuje socioložka Alena Křížková, v dobách ekonomické krize se v první chvíli výrazně projeví propady v odvětvích, kde převažují muži (průmysl, výroba) a tyto obory se také skrze státní podporu nejčastěji zachraňují. Dlouhodobé dopady, které se začnou projevovat ve chvíli, kdy už je krize rozjetá a státu docházejí peníze, ale pak postihují třeba úřady, a státní správu obecně, a tam už je zase převaha žen – a v rozpočtu už pak nebývají prostředky na jejich podporu. Naopak, jak už víme, na těchto lidech se nejsnáze šetří.

Nový normál?

Mohly bychom toho napsat ještě hodně. O tom, jak krize dopadá na děti a zasahuje celé rodiny. Jak je kruté být zavřená v domácnosti sužované domácím násilím. Jak ženám ani za rok nenarostlo šest dalších končetin a druhá hlava, ačkoli by to ke zvládnutí svých nových rolí potřebovaly. A jak koneckonců ani ten mytický home office není taková legrace, jak se před rokem mohlo zdát.

Tento text by neměl konce. A ve skutečnosti ani konce nemá – jako jej zatím nemá ani špatnými řešeními protrahovaná epidemická situace u nás. Jedno je ale jisté. Žádný návrat do dřívějších časů, jak je pamatujeme, nás vesměs nečeká. A jelikož pandemie je genderově zabarvená, a naše politická a mocenská reprezentace je vesměs genderově barvoslepá, není důvod se ani na „nový normál“ příliš těšit. Nenechejme si to líbit!

Marie Heřmanová je sociální antropoložka.
Šárka Homfray je právnička a odborářka.