Foto Alachua County, Creative Commons (CC0)
Manévry kolem Sputniku V, které v minulém týdnu připravily o křeslo českého ministra zdravotnictví, jsou ze strany Ruska i jeho spojenců na Pražském hradě, očividnou (geo)politickou operací. Ostatně Rusové to nikdy neskrývali a Sputniku V dali geopolitické konotace přímo do názvu. Vakcinační nacionalismus, který se v případě většiny západních zemích projevuje snahou zajistit v co nejkratším čase očkování co největší části vlastních občanů, se v případě Ruska paradoxně projevuje snahou vyvážet hrdě vakcíny v době, kdy jich pro vlastní obyvatele nemá dostatek. To by nás ale nemělo vést k závěru, že ostatní vakcíny, včetně těch „západních“, dnes již schválených Evropskou lékovou agenturou, v sobě žádnou politiku zakódovanou nemají. Něco napovědět může název (ještě trumpovské) operace Warp Speed, který nese stopy válečné rétoriky podobné té, jež doprovázela třeba „humanitární“ vojenské zásahy na Blízkém východě. Této operaci, v rámci níž americká vláda podpořila vývoj a testování většiny „západních“ vakcín částkou 18 miliard dolarů, ostatně šéfoval čtyřhvězdičkový generál Gustave F. Perna.
Vakcíny jsou výsledkem kolektivního úsilí, které propojuje časy a místa napříč planetou. Jejich patentová ochrana je hrubou redukcí a přerozdělením mnoha veřejných vkladů do několika korporátních rukou.
Američané, na rozdíl od Rusů a zřejmě i Číňanů, jasně upřednostňují naočkování vlastních obyvatel. Je to pochopitelné a svým způsobem obhajitelné i s ohledem na to, jak divoce koronavirus ve Spojených státech v průběhu roku 2020 řádil. Co však z hlediska planetárního veřejného zájmu obhajitelné není, je postoj Spojených států – a všech dalších západních zemí, včetně Evropské unie – k podmínkám nastaveným pro ochranu duševního vlastnictví, které dnes zásadně omezují objemy celosvětové výroby covidových vakcín. Majitelé patentů, především látek na bázi mRNA, drží dnes tyto produkty pevně v rukou a nezdá se, že by měli vůli na tom něco měnit. Dokonce i výroba vakcíny vyvinuté ve spolupráci Oxfordské univerzity a firmy AstraZeneca, kterou Oxford původně zamýšlel licencovat pro maximum výrobců za výhodných podmínek, skončila po vstupu firmy AstraZeneca do procesu v rukou několika málo producentů, především indického Serum Institutu. Ten má být zásadním dodavatelem pro globální iniciativu COVAX, která má zajistit očkování pro chudší země. Indický premiér Módí ovšem v současnosti blokuje prakticky jakýkoli vývoz vakcíny a upřednostňuje domácí aplikaci. V řadě zemí třetího světa tak nejsou očkováni ani zdravotníci v první linii.
Vakcíny jsou výsledek kolektivního úsilí
Západní země by přitom co nejširší možné očkování měly podporovat hned z několika důvodů. Některé jsou čistě sobecké. Pokud se nepodaří pandemii zvládnout globálně, budou nadále vznikat nové varianty koronaviru včetně těch potenciálně schopných prorazit očkováním navozenou imunitu. V důsledku budeme všichni vystaveni (byť v různé míře) přetrvávajícím omezením a nejistotám. Ekonomické zbídačení, které bude epidemie v chudých zemích prohlubovat, navíc vytvoří další tlak na globální migraci.
Bohaté země by ale měly vytvořit podmínky pro navýšení výroby vakcín především s ohledem na férovost, spravedlnost a lidskou důstojnost – tedy lidská práva a hodnoty, ke kterým se tak rády hlásí (třeba když kritizují „autoritativní státy“). Je dobré si v této souvislosti připomenout, že za „normálních časů“ je řada léčiv vyvíjených primárně pro západní svět testována v zemích třetího světa, kde je možné klinické studie snadněji a levněji uskutečnit. A nejde jen o země světa třetího světa. Skvělou, analyticky nuancovanou knihu o podobách a souvislostech offshoringu klinických studií do východní Evropy (konkrétně Polska) po roce 1990 napsala antropoložka Adryana Petryna. I účast na klinických studiích představuje „vklad“ do globálního farmaceutického snažení, který by měl vytvářet dlouhodobé morální závazky. A uvědomme si také to, že na vývoji covidových vakcín se v roli výzkumnic a výzkumníků podíleli lidé z různých částí světa – stačí zmínit turecký původ Uğurema Şahinema a Özlem Türeci, manželů, kteří stojí za společností BioNtech (a vakcínou Pfizer), nebo až filmově úchvatný příběh biochemičky Katalin Karikó, která zásadním způsobem přispěla k výzkumu mRNA technologie. Doktorát přitom Karikó studovala na univerzitě v maďarském Szegedu. Dnes existující vakcíny jsou výsledkem kolektivního úsilí, které propojuje časy a místa napříč planetou. Jejich patentová ochrana je hrubou redukcí a přerozdělením mnoha veřejných vkladů do několika korporátních rukou.
Politická ekonomie
Nikdo po farmaceutických firmách stojících za covidovými vakcínami nežádá, aby prodělávaly. To podle všeho opravdu nehrozí. Zároveň je však třeba jasně pojmenovat a vymáhat jejich společenskou odpovědnost – v době planetární pandemie je to odpovědnost planetární. Pokud věc domyslíme do drsných důsledků, tyto firmy jsou dnes asi jediný subjekt, který by mohl mít zájem na dlouhodobém trvání pandemie covidu, což by vyžadovalo opakovanou vakcinaci proti novým variantám koronaviru vznikajícím v různých částech světa. Nekončící vakcinační kampaně by přinášely trvalý zdroj zisku. Kdybychom nevěděli tolik o zcela cynickém postoji například ropných firem v kontextu klimatické krize, zdráhala bych se to uvádět. Nicméně, příběh klimaskeptických kampaní financovaných ropnými firmami navzdory tomu, jaké doklady o působení skleníkových plynů měly již od osmdesátých let minulého století, ukazuje, že cynismus soukromých zájmů a omezenou perspektivu vlastního zisku na straně korporací není radno podceňovat. O to jasnější a sjednocenější musí být společenský tlak.
S ohledem na všechny tyto souvislosti je třeba podpořit požadavek projednávaný Světovou obchodní organizací (WTO), aby byla pozastavena ochrana duševního vlastnictví covidových vakcín, což významně napomůže zvýšení jejich celosvětové produkce. Vlády Jižní Afriky, Indie a stovky dalších států z chudších částí světa v tom podporují nejen Lékaři bez hranic či Oxfam, ale třeba i držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joe Stiglitz. Kdy tato podpora v České republice zazní třeba od jeho kolegů z CERGE-EI, kteří jsou dnes jedni z mála zástupců společenskovědních hlasů v „mezioborových“ vládních a ministerských panelech?
Ochrana duševního vlastnictví je onen pověstný „slon v místnosti“ současné mnohaúrovňové tahanice o vakcíny. Bez posunu v této věci nás bude vakcinační nacionalismus – stejně jako jiné typy vakcinační sebestřednosti ze strany různých profesních a biosociálních skupin – pronásledovat nikoli pár měsíců, ale let. Veškeré očkování v čase pandemie je politika. Přerozděluje totiž zisky a ztráty, vytváří spojence a protivníky. Současný dramatický nedostatek vakcín není technickou ani ekonomickou nutností, ale výsledkem specifické politické ekonomie a kalibrace mezinárodního práva. Proto je potřebujeme v situaci dnešní globální nouze změnit a vyvodit důsledky i pro budoucí celoplanetární politiku nezbytnou k zvládání příštích pandemií a klimatických či ekologických otřesů. Osobně mi nedostatek vize a reflexe těchto širších souvislostí na straně české a evropské politické elity vadí mnohem více než neschopnost vlády strkat se úspěšně ve frontách na vakcíny.
Autorka je socioložka, působí na Sociologickém ústavu AV ČR.