Foto pxhere.com
Před necelými dvěma lety výzkum Rozděleni svobodou rozvířil domácí debatu o nerovnosti a i kvůli možnosti zveřejnit „svou“ třídu na sociálních sítích se stal malou senzací. Díky spolupráci s Českým rozhlasem se týmu sociologů a socioložek podařilo dodat do často velmi vágní domácí debaty o „rozdělené společnosti“ konkrétní data o tom, jak si česká společnost z tohoto hlediska skutečně stojí.
Rozřazení do celkem šesti identifikovaných sociálních tříd přitom poukázalo na celou řadu znepokojivých trendů a sociologický tým v rozhovorech neváhal vysvětlovat strukturální příčiny neutěšené situace nižších tříd. Pozici pomyslných vítězů českého kapitalismu zaujala tzv. zajištěná střední třída, do které spadlo celých 22 procent Čechů a Češek. Leckoho, kdo se zařadil na pomyslný český vrchol, mohla skutečnost, že výš už podle sociologů nikdo není, překvapit. K příslušnosti k české nejvyšší vrstvě totiž bohatě stačí vlastní byt, auto, chata a práce zhruba odpovídající vysokoškolskému vzdělání. Opravdové elity ani skutečně majetnou vyšší střední třídu se výzkumníkům změřit nepodařilo. Podle autorů výzkumu Daniela Prokopa a dalších je takových lidí v Česku zkrátka příliš málo, navíc jsou sociologicky heterogenní, a tedy i ve větším vzorku nezachytitelní.
Neúplný obraz společnosti
Popis rozvrstvení společnosti, kde chybí ti opravdu nahoře, ale může mít vliv na to, jak chápeme příčiny nerovnosti ve společnosti. Pokud totiž vedle sebe stojí inženýr ze zajištěné střední třídy, který umí dva světové jazyky, a prodavačka z ohrožené třídy, která neumí ani jeden, může to působit dojmem, že nerovnost se rodí jednoduše ve škole a krom schopnosti zajistit potomkům srovnatelné vzdělání při sociální reprodukci žádné další příčiny nemá. Nárůst bohatství superbohatých v takovém měření jednoduše není vidět – a společnost tak vypadá jako prostor, ve kterém se pohybují jen lidé s různě vysokými kompetencemi, na jejichž základě se potom řadí do jednotlivých tříd. Kritika této nerovnosti pak končí u popisu strukturálního znevýhodnění způsobeného špatně nastavenými státními politikami v oblastech jako školství, zdravotnictví nebo dopravní infrastruktura. Domácím specifikem je jen extrémní množství exekucí, které likviduje nejnižší deprivovanou třídu. Majetková nerovnost v tomto případě končí – byť obrovsky podstatným – vlastnictvím bydlení oproti životu v nájmu.
Zatímco pro zaměstnance může klimaticky příznivější ekonomika znamenat třeba také méně práce a stresu, zisky jeho zaměstnavatele jsou často na levné práci i energii závislé.
Globálně, a tedy i v České republice, má přitom na podobu ekonomiky a tedy i společnosti zásadní vliv úzká vrstva superbohatých, ve východoevropském kontextu nelichotivě (ale spravedlivě) nazývaná oligarchie. Nemusíme ani zabrušovat do vlastnické struktury českých médií, přes něž si naši oligarchové hlídají, co se v Česku řeší za témata. Stačí se podívat třeba na vlastnictví bytů. Kolik hornických vdov by nemuselo patřit do ohrožené vrstvy, pokud by Zdeněk Bakala v nultých letech splnil svůj slib a někdejší byty OKD, které za podezřelých okolností zprivatizoval, výhodně odprodal lidem, kteří v nich celý život bydleli? Současný ekonomický systém se bez vlivu superbohatých analyzovat nedá. Pohádkové zisky jedné vrstvy totiž často přímo souvisí s mizérií jiné. Kapitalismus je většinou hra s nulovým součtem.
Klima pro 99 procent
I když autoři výzkumu absenci nejbohatších v rozhovorech a dalších textech sami zmiňují, podoba výstupů z výzkumu a výsledný obraz o společnosti je tím zásadně ovlivněn. Teď se navíc přenáší do mediálního rámování navazujícího výzkumu Rozděleni klimatem o postojích české společnosti ke změnám klimatu. Sociologický pohled na klimatickou krizi umožňuje ukázat, jak se obavy a strachy z této krize, ale i aspirace s ní spojené, prolínají se sociálním statusem a jak jsou touto pozicí determinované. Když sociolog a autor výzkumu Daniel Prokop navrhuje snížení daní z příjmu pro nejchudší, jedná se v tomto případě nejen o sociální, ale také o klimatické opatření, protože úleva nižším třídám může například umožnit zavádění některých ekologických daní. V tomto je hodnota výzkumu nezpochybnitelná.
Jenže ve chvíli, kdy se mluví o změně spotřebních návyků a vynechává se energeticky extrémně náročná spotřeba nejbohatšího jednoho procenta, souvislost mezi rozložením společnosti a klimatickou stopou začne být výrazně zkreslená. I lidé ze zajištěné střední třídy v Česku většinou vlastní (a vytápějí) jeden dům nebo byt, ve kterém žijí, používají jedno nebo dvě auta, což spolu s jednou leteckou dovolenou za rok přibližně tvoří většinu jejich individuální klimatické stopy. I z výzkumu vyplývá, že rozdíly ve spotřebě mezi nejchudší strádající třídou a nejbohatší zajištěnou střední třídou činí, vyčísleno v kilogramech oxidu uhličitého, něco přes 20 procent. S životem a spotřebou superbohatých je to nesrovnatelné. Soukromé tryskáče umožňující permanentní pohyb po planetě, několik obrovských sídel v atraktivních lokalitách, jachty a luxusní rekreační resorty sice drtivá většina lidí na planetě zná jen z obrázků, přesto se na klimatické stopě lidstva výrazněji než spotřeba většiny globálně chudých dohromady. Tuto skutečnost nemůžeme ignorovat ani z malé a relativně bohaté České republiky.
Konečný horizont
Klimatická krize není jen jedním z mnoha rizik, kterým čelíme. Heslo klimatického hnutí „Na mrtvé planetě nebudou žádná pracovní místa“ sice můžeme variovat s tím, že na mrtvé planetě nejspíš nebudou ani exekuce nebo fašisti, ale závažnosti krize tím neunikneme. „Mrtvá planeta“ je konečným horizontem, dystopií v pozadí, sdělením upozorňujícím, že opravdu nejde jen o životní styl a jeho drobné obměny. I když drtivá většina Čechů a Češek odpověděla, že nepochybuje o vlivu člověka na klimatické změny, zároveň si jen o něco víc než třetina připouští, že se jich krize konkrétně dotkne, a ještě míň lidí si všímá dopadů krize na swvůj region či obec. Podle dalšího z autorů výzkumu, sociologa Petra Buchtíka, je jednou z možných příčin i to, že většina lidí může vnímat klimatické změny jako něco abstraktního, co se dotýká například amazonského deštného pralesa, ale s domácími fenomény, jako je sucho, si ji už spojuje málokdo. Yvonna Gaillyová ze sdružení Veronica v této souvislosti připomněla, že čeští politici, na rozdíl třeba od německých, nemají ve zvyku klimatickou krizi zmiňovat při zdůvodňování jakýchkoliv opatření či kroků.
V případě multimiliardářů samozřejmě nejde zdaleka jen o jejich extrémní individuální spotřebu, ale především o vliv na podobu ekonomiky a světa. O tom, že individuální spotřeba běžných lidí na naší konečné klimatické stopě zas tak moc nezmění, koneckonců opakovaně mluví i autoři výzkumu. Podstatnější je podoba ekonomiky a její energetická struktura, do níž jsme všichni zapojení a která je zodpovědná za většinu emisí. Tuto skutečnost výzkumníci neignorují a uvádějí možnost snížit klimatickou stopu na polovinu právě transformací české energetiky. Souvislost s individuální spotřebou je pak především v tom, že lidé, kteří se chovají klimaticky zodpovědně, o podobné změny usilují i systémově. Jenže z podoby naší ekonomiky a jejího energetického nastavení mají různé třídy rozdílný prospěch, a ti s největším prospěchem ho budou také intenzivně bránit. Dobře to ilustrovala pandemie koronaviru. Čeští majitelé továren, kteří opravdu nepatří pouze do „zajištěné střední třídy“, nebyli ochotni zavřít provozy ani na jediný den a dali přednost ziskům před ochranou zdraví.
Rétoricky sice menší i větší oligarchové – v tomto případě majitelé průmyslových podniků – můžou spojovat svoje zájmy například se zaměstnanci, kterým „dávají práci“ a kteří by v případě propadu zisků mohli přijít o práci, jejich pozice i jejich zájmy jsou ale zcela odlišné. Zatímco pro zaměstnance může klimaticky příznivější ekonomika znamenat třeba také méně práce a stresu, zisky jeho zaměstnavatele jsou často na levné práci i energii závislé. Klimatická krize nejde oddělit od ekonomiky a s ní spojenými nerovnostmi. Titulky jako „Uhlíkovou stopu bohatých navyšuje cestování, chudých vytápění“ ale vytvářejí dojem, že problém je výhradně v životním stylu středních a nižších tříd – a přitom je mnohem spíš v tom, že právě pouze nad svým životním stylem mají střední a nižší třídy aspoň nějakou kontrolu. Ve chvíli, kdy je sociologický obraz české společnosti redukován o (jakkoliv nepočetnou) elitu, rámce pro diskusi o řešení klimatické krize jsou zásadně omezené.
Autor je redaktor Alarmu.