Foto Jiří Sedláček (CC BY-SA 4.0)
Vyřazení Rosatomu z tendru na dostavbu Dukovan znovu zamíchalo karty ve složité jaderné hře. Společnost v důsledku napojení na Ruskou federaci představovala potenciálně velké bezpečnostní a geopolitické riziko a můžeme si oddechnout, že už je mimo hru. Faktem ale zůstává, že Rosatom v oboru patří mezi světovou špičku. Bude vůbec možné nechat reaktory dostavět jinou firmu?
Zároveň se musíme obávat možného návratu Rosatomu, jelikož jaderný tendr bude vyhlášen nejspíš až další vládou, a není vyloučeno ani to, že ho vyhlásí teprve ta přespříští. Snad nebude naše paměť příliš krátká a Vrbětice neupadnou v zapomnění. Není totiž žádoucí, aby se Rosatom do tendru v jakékoli formě vrátil. Varovným signálem by přitom mohl být fakt, že vyřazena byla zatím pouze jedna jeho dceřiná firma.
Místo Ruska USA, ale za dlouho
To, jak je tendr teď nastaven, by po vyřazení Číny a Ruska znamenalo nejspíš jediného možného vítěze. Reálně může zadání splnit pouze jedna firma, a sice americký (a částečně také kanadský) Westinghouse. Povolení v rámci územního řízení je totiž na reaktory o maximálním výkonu do 1200 megawattů. Francouzský reaktor EPR se svými 1650 MW a korejský reaktor APR-1400 s 1400 MW tak nesplňují požadavky. Reaktory od těchto firem se sníženým výkonem nejsou jinde v provozu, a tudíž by se jednalo o ne plně testovanou technologii, což by v tendru podstatně snižovalo šanci úspěchu. Pokud by se nezměnily podmínky, Westinghouse s reaktorem AP1000 a výkonem 1117 MW by byl jediný, kdo by splňoval požadavky dané stavebním povolením.
Chybějící nové jaderné bloky by mohly vést k odložení konce uhlí a strategii založené na rozšíření používání zemního plynu, který je výrazně znečišťujícím fosilním zdrojem.
Westinghouse sice nepředstavuje geopolitické riziko, ovšem roku 2017 firma prošla bankrotem a následně ji vykoupil kanadský investiční fond. Bankrot přitom souvisel právě s projekty s reaktorem AP1000. Vzhledem k předchozím výrazným prodloužením a prodražením projektů této firmy existují přirozené obavy ohledně její schopnosti reaktor vybudovat. Otázkou není ani tak, zda se stavba prodraží a prodlouží oproti plánu. Otázkou je, o kolik miliard a o kolik let, jelikož scénář prodloužení a prodražení je téměř jistý. To přirozeně vyvolává otázku, zda má cenu v projektu dostavby Dukovan vůbec pokračovat. Ovšem důvodů, proč jaderný reaktor dostavět, je mnoho.
Problém první: peníze
Jádro je nízkoemisní zdroj, který může plnit roli základního zatížení při produkci elektřiny v situaci, kdy nejsou technologicky a ekonomicky dostupné baterie. Jaderná energetika patří mezi nejbezpečnější energetické zdroje, pokud bychom přepočítávali vyprodukovanou elektřinu na lidská úmrtí. Plynou z ní sice i nevýhody, jako například problém s jaderným odpadem, ovšem změna klimatu má mnohem větší dopad na nesrovnatelně víc lidí. Bez jádra hrozí německý scénář, kdy obnovitelné zdroje budou vyvažovány elektřinou z uhlí a emisní zátěž bude pořád vysoká (například v porovnání se silně jadernou Francií).
Dnešní debata o nevýhodách jaderné energie se často točí kolem obrovských nákladů a délky projektu. I z environmentálních kruhů je čím dál víc slyšet kritika projektu dostavby jaderných bloků, založená převážně na tom, že je to drahé. Taková kritika ale může být krátkozraká. Investice nutné k tomu, abychom se stali uhlíkově neutrální společností, budou stejně obrovské. Pokud chceme plnit potřebné klimatické cíle, něco to zkrátka stát bude. Obnovitelné zdroje, zejména solární elektřina, se sice rychle stávají jedněmi z nejlevnějších v historii lidstva, avšak transformace energetické soustavy tak, aby hrály primární roli, by rovněž vyžadovala výrazné investice. Měli bychom se k nim odhodlat. Podobně to ale lze vnímat i u jaderné energetiky, díky níž jsme se vyhnuli výrazné historické emisní zátěži a která je důležitá i pro celkové snížení emisí v budoucnu.
Obnovitelné zdroje v hlavní roli?
Na nutnosti razantního snížení emisí a silné podpory obnovitelných zdrojů mezi politickými elitami bohužel v naší uhelné kotlině shoda není. Naopak jaderná energetika má výraznou podporu. I konec uhlí v České republice bohužel rozhodující aktéři spojují právě s dostavbou jaderných bloků. V případě kompletního zrušení projektu tak lze jednoznačně čekat snahu dále odložit již tak příliš pomalý konec uhlí. Dovedli bychom se této snaze ubránit? Pokud věříme, že ano, Dukovany dostavět nemusíme. Pokud jsme ale skeptičtí, mohou být Dukovany menší zlo.
Optimistický scénář by byl takový, že nízkoemisní jaderný projekt na svá bedra vezme stát a poskytne silnou podporu obnovitelným zdrojům elektřiny, aby je privátní sektor, městské samosprávy, komunity či jednotlivci mohli budovat ve velkém. Jedním z rizik ovšem je, že vysoké náklady na dostavbu Dukovan by mohly ještě více snížit ochotu politiků dostatečně podpořit obnovitelné zdroje. Tuto smutnou realitu bohužel vidíme již dnes například na směšné malé podpoře pro solární energii v navrhované novele zákona o podporovaných zdrojích energie. Vůle podpořit obnovitelné zdroje je mezi českou politickou a energetickou elitou mizivá. Otázkou je, jak rychle se to změní.
Jisté je, že jaderný průmysl se nezmění přes noc. S nejvyšší pravděpodobností by se tedy dostavba Dukovan výrazně prodloužila a prodražila. Je otázkou, zda nám tato rizika za to stojí. Vzhledem k dlouhodobému časovému horizontu můžeme u obnovitelných zdrojů najet na vlnu optimismu, že v příštích deseti či dvaceti letech nastane výrazný technologický pokrok, jenž by umožnil obnovitelným zdrojům hrát opravdu primární roli v energetickém mixu. Pokud by se výrazně zlepšily technologické, ekonomické a zejména politické podmínky pro obnovitelné zdroje, investice do jádra by skutečně mohla znamenat vyhozené peníze, které by namísto toho mohly jít do obnovitelných zdrojů.
Gazprom místo Rosatomu?
Pokud by ale technologický pokrok nebyl tak rychlý, a hlavně pokud by se výrazně nezměnilo myšlení českých politických elit, chybějící nové jaderné bloky by mohly vést k odložení konce uhlí a strategii založené na rozšíření používání zemního plynu, který je výrazně znečišťujícím fosilním zdrojem. Právě pohled na zemní plyn jako na přechodové palivo představuje jedno z největších nebezpečí, které aktuálně hrozí. Vidíme to na projektu Nordstream 2, který má dostat více ruského plynu do Německa. Radost z nerozšíření Dukovan by tak mohlo mít protijaderné křídlo environmentálního hnutí, ale zároveň i uhlobaroni. Nakonec bychom také mohli vyměnit Rosatom za Gazprom.
Můžeme tak hlasitě volat po tom, aby stovky miliard, co by jinak skončily v jaderném projektu, šly do obnovitelných zdrojů. Ovšem existuje výrazné riziko, že se tak nestane kvůli absenci politické vůle a finance budou směřovat do plynu. Připomeňme, že kdyby se roku 2002 nepostavil Temelín, emisní zátěž české energetiky by jednoznačně byla vyšší jak historicky, tak v současnosti. Chceme riskovat, že by tento scénář nastal v případě nerozšíření Dukovan?
Autor je environmentalista a studuje energetickou bezpečnost.