Foto Dennis Bratland (CC BY-SA 3.0)
Málokterá veřejná debata posledních měsíců byla tak úmorná, jako ta týkající se manželství pro všechny. Konzervativní odpůrci návrhu, který v Poslanecké sněmovně na konci minulého týdne prošel prvním čtením, v ní byli v tak očividné argumentační nouzi, že se chytali těch nejtenčích stébel. Ve chvíli, kdy se na internetu objevila řada amatérských „slavistů“, kteří dokazovali, že ze staroslověnštiny jednoznačně plyne, že manželství jako takové může existovat výhradně mezi mužem a ženou, se už tak dost ideologizovaná diskuze dostala na úroveň karikatury scholastického sporu o reálie. Právě ve středověku byla etymologie oblíbenou disciplínou a právě evropský středověk je nakonec vlastně jediným a posledním útočištěm odpůrců manželství pro všechny.
Konzervativci by měli být rádi, že gayové a lesby o manželství jeví zájem, protože to znamená, že v něm stále ještě někdo vidí důležitou (tradiční) hodnotu.
Z něj totiž vycházejí argumenty o odvěkosti svazků mezi mužem a ženou a neobvyklosti stejnopohlavních partnerství. V podstatě lze říct, že stejnopohlavní manželství znala většina kultur v tisíciletých dějinách lidstva. Co se týče samotné evropské tradice, je dost nepravděpodobné, že by pouhým rozšířením stávající instituce mohla být nějak trvale poškozena. Nehledě k tomu, že je velmi nepravděpodobné, že by se homosexuální páry vyhnuly takovým tradičním, ba konstitutivním rysům manželství, jako jsou manželské hádky, manželské nevěry a rozvody.
Myš, síť, klávesnice
Není ani třeba obávat se pojmového zmatení. Když jsme se bez vážnějších následků vyrovnali s tím, že klávesnici nemusí mít jen klavír či cembalo, myš není jen drobný hlodavec, ale také počítačové příslušenství, a rovněž síť nemusí být jen pavoučí nebo rybářská, ale také počítačová, snadno zvládneme i drobnou korekci zákonného výměru manželství. Přežili jsme větší posuny v řadě pojmových vymezení našich institucí od republiky po společnost. Jazyk zkrátka podobné proměny snese, aniž se stane méně či hůře srozumitelným. Obava, že kdybychom náhle začali říkat kolům čtverce, přestanou se točit a naše civilizace zanikne, je jednoduše groteskní.
Ani blaho druhu spočívající v plození potomstva manželství pro všechny nijak nenaruší, jak se někteří konzervativci obávají. I když necháme stranou, že manželství může uzavřít i pár prokazatelně neplodný, pokud by bylo garantem plození, mohli bychom manželství rovnou zrušit. Trend stoupajícího počtu dětí přivedených na svět mimo manželství je poslední dekády jednoznačný – jestliže to v roce 1990 nebylo ani 10 procent, dnes je to téměř polovina a nic nenasvědčuje tomu, že by se tento vývoj měl zastavit. Manželství se zachováním druhu souvisí jen velmi volně, pokud vůbec nějak. Nepřátelství k manželství pro všechny se podobá někdejším obavám ze společenského rozvratu, jestliže se nemanželské děti postaví na roveň dětem manželským. Změny legislativy, které to umožnily, dnes považujeme za standardní součást hodnot demokracie a spravedlnosti a sotva by se našel někdo, kdo by trval na tom, nazývat nemanželské děti pancharty či bastardy.
Na obranu tradičních hodnot
Nemám osobně rád jazyk privilegií. Už proto, že je kontraproduktivní – místo aby spojoval, tvoří nové hranice. Kdo to bude mít v životě jednodušší: bílý heterosexuál, který pochází z regionu s dvacetiprocentní nezaměstnaností a který se narodil do rodiny, kde nejvyšší dosažené vzdělání je základní, nebo gay z měšťanské rodiny, v níž mají všichni vysokou školu a dobrou práci? Jisté však je, že na výtku privilegovanosti nebude pozitivně reagovat ani jeden z nich. Snad ten s lepším vzděláním bude mít pocit viny, jenž se ale může snadno zakuklit do resentimentu, jak ho ostatně známe od dobře situovaných liberálů, kteří nadávají na pro ně nepochopitelné politické preference „Česka B“.
Privilegium je zkrátka nezasloužená výsada, kterou bychom měli zrušit, cosi, co v demokratické společnosti, přinejmenším v oblasti občanských a lidských práv, nemá místo. Právě na manželství pro všechny se ovšem ukazuje, že pro rozšiřování práv je daleko přiléhavější jazyk rovnosti. Nikdo netouží po tom manželství zrušit či zakázat. Svým rozšířením ani nemá, jak utrpět – podobně jako zrušení podřadného postavení nemanželských dětí nepoškodilo děti manželské. Naopak jde o to, aby se z výhod tohoto svazku mohli těšit všichni.
Paradoxně by konzervativci ve skutečnosti měli být rádi, že gayové a lesby o manželství jeví zájem, protože to znamená, že navzdory tomu, že se v něm rodí čím dále méně dětí, v něm stále ještě někdo vidí důležitou (tradiční) hodnotu. A o zachování hodnot by konzervativcům snad mělo jít především. A nám všem zase o to, abychom odbourávali nerovnosti, zvláště pak ty, které jsou tak očividně zbytečné a hloupé.
Autor je redaktor A2.