Foto Česká pirátská strana
Koalice Pirátů a STAN včera představila lídry pro volby do Poslanecké sněmovny. Nedávno je oznámila i koalice SPOLU. Začíná předvolební kampaň, ve které opozice razantně (a naprosto pochopitelně) svolává ke spojení všech proti vládě a zejména proti premiérovi a jeho hnutí. Volby jsou pochopitelně rámovány (jako obvykle) jako zásadní, jedny z nejvýznamnějších v historii České republiky. Při prezentaci svých volebních lídrů pak dvě nejvýznamnější opoziční koalice představily (také jako obvykle) sestavu, která pokud by byla živým obrazem, mohla by nést jediný název – generické maskulinum.
Jak lze věřit politickému uskupení, které v tak důležitý okamžik nevygeneruje nic originálnějšího než sestavu šedomodrých yuppíků?
Generické maskulinum je známý a často diskutovaný jazykový jev – použití slova v mužském rodu pro skupinu osob, ve které ale nejsou zastoupeni jen muži. Říká se o něm, že je tradiční a že je každému snad jasné, že takový pojem zahrnuje všechny, nejen muže. V zásadě totéž by se dalo říct o české politice, zejména na té nejvyšší úrovni, která prý reprezentuje celou společnost.
Ženám se nechce
Není mým úkolem odpovídat politickým stranám na otázku, jak to asi měly udělat, když se „ženám nechce“. Každý politický subjekt si totiž musí svoje vlastní překážky identifikovat a odstranit sám. Předsedům těch aktuálně diskutovaných politických stran (Markétu Pekarovou Adamovou toto generické maskulinum jistě neurazí) ale nabídnu dvě doporučení. Možná by bylo dobré se za své kolegyně postavit mnohem důrazněji v okamžiku, kdy jsou terčem sprostých a sexistických urážek a vyhrožování. A pokud někdo teď bude tvrdit, že v jeho straně žádné překážky nejsou a že schopným ženám nic v postupu nebrání, ať si uvědomí, že všem svým kolegyním vzkazuje, že jsou neschopné.
Nebudu po bůhvíkolikáté opakovat, že ženy tvoří polovinu společnosti a zaslouží si být důstojně reprezentovány, ani nebudu opakovat výčet výhod, které by vyrovnanější zastoupení přineslo celé společnosti. O tom už toho bylo odborníky a odbornicemi napsáno dost. Stejně tak nebudu rozebírat program jednotlivých koalic, na to jsou tu povolanější a není to ani účelem tohoto textu. Nicméně v naší současné situaci mi v této souvislosti několik bodů přijde opravdu důležitých.
Nejde jen o symbol
Řada výzkumů ukazuje, že pandemie covidu-19 v mnoha ohledech zasáhla tvrději ženy než muže. U nás pak vlivem nekompetentních a často genderově vysloveně slepých zásahů a opatření (nebo naopak jejich v důsledku jejich absence) ženy ponesou tyto dopady hůře a déle, než by bylo nezbytně nutné. Pokud se chce politický subjekt vůči nezvládnutí pandemie vymezit, dodalo by jeho tvrzením na uvěřitelnosti, když by je prezentovalo více osob z nejvíce postiženého okruhu.
Budoucnost, na kterou se jedna z koalic odvolává, nám přinese skutečně náročné výzvy. Podle různých zahraničních studií a odhadů lze očekávat, že probíhající megatrendy, včetně demografického vývoje nebo čtvrté průmyslové revoluce, připraví situace, na které – podobně jako na zvládnutí aktuální pandemie – nejspíše nebudou tradiční politická řešení stačit. Jak lze ale věřit politickému uskupení, že bude schopné na nové výzvy reagovat pružně a s dostatečnou dávkou invence, když v tak důležitý okamžik nevygeneruje nic originálnějšího než sestavu šedomodrých yuppíků?
Druhá koalice se pak odvolává na západní hodnoty, nicméně chtěla bych vidět, která západoevropská země by představila volební lídry a lídryně v poměru 13:1. Nevypovídá to totiž o ničem jiném, než že o západních hodnotách, na něž se odvolává, nemá tato koalice vlastně ani ponětí. Na jaký Západ tedy vlastně patříme? Na Divoký západ spaghetti westernů, ve kterých jsou ženy hlavně krásné?
Na koho míříte?
V situaci, jako je tato, předpokládám, že politické strany a jejich koalice usilují o každý hlas. Opravdu se nehraje o málo, pretendentů na vládní funkce je mnoho, povolební vyjednávání budou náročná a každý mandát bude hrát roli. O to méně rozumím potom tomu, proč riskují, že se necitlivou prezentací o některé voličky i voliče připraví. Od řady subjektů se v tomto ohledu už dávno nic neočekává. Od některých ano a právě u nich je pak zklamání o to citelnější – antibabišovský postoj nestačí a na virtue signalling (‚mávání ctností‘) opravdu nikdo zvědavý není.
Nechci slyšet nic o tom, že teď na takové nesmysly není čas a že je potřeba především porazit Babiše. Jednak se to nevylučuje, jednak je to jalový argument, který zaznívá v podstatě před každými volbami od dob, kdy ženy získaly pasivní volební právo. Ony totiž čekají na to, než budou konečně důležité, více než sto let.
Autorka je právnička a publicistka.