Keir Starmer. Foto Rwendland, Creative Commons (CC BY-SA 4.0)
Květnové regionální volby v Británii upevnily pozici Borise Johnsona a konzervativců v Anglii. Posílily ale také skotský boj za nezávislost a pozici premiérky Nicoly Sturgeon a její Skotské národní strany. Špatně naopak dopadla Labouristická strana pod vedením nového předsedy Keira Starmera. Labouristé přišli i o tradiční bašty na severu Anglie, včetně ikonického Hartlepoolu, v němž strana neprohrála už několik desetiletí. Velmi dobře naopak dopadli labouristé ve Walesu, kde vládnout v podstatě už sto let. Jediným skutečným překvapením voleb tak byly velmi dobré výsledky Zelených, a to především ve Skotsku, kde pomalu nahrazují labouristy na pozici nejsilnější levicové strany. Jak tyto výsledky interpretovat? A jaké hlubší a dlouhodobější trendy se v nich ukazují? Má britská levice šanci v blízké době uspět? O těchto tématech jsme si povídali se skotským novinářem Adamem Ramsayem, hlavním editorem serveru OpenDemocracy a externím spolupracovníkem britského deníku The Guardian.
Překvapilo vás na květnových regionálních volbách v Anglii, Walesu a Skotsku něco?
To opravdu ne, volby ve všech částech Velké Británie proběhly v podstatě tak, jak se očekávalo. Kdybych to měl vzít po pořádku, tak Wales volil Labour Party v podstatě ve všech významnějších volbách od roku 1922. Příští rok to tedy bude už sto let, co zde labouristé vyhráli každé opravdu důležité volby. A velšští labouristé mají dlouhodobě svou vlastní politickou strategii. Distancují se od Labour Party ve zbytku Británie, dělají mnohem levicovější politiku a výborně jim to funguje. Velšská Labour Party si teď v květnu vedla stejně dobře jako ve volbách předtím a má většinu v Seneddu, velšském parlamentu.
Většina lidí pod třicet pět let teď volí Zelené nebo nevolí vůbec. Trochu se zvedl počet voličů Zelených, ale hlavně se zvětšil počet nevoličů, protože lidé nemají motivaci k volbám jít.
Je potřeba si uvědomit, že to byla vládnoucí síla za covidové krize, a to jim určitě také pomohlo. Velšská Labour Party navíc docela programově reprezentuje Wales a jeho národní identitu. To je velký rozdíl oproti skotské Labour Party, která se vymezuje proti skotskému boji za nezávislost. Skotská Labour Party je v podstatě strana reprezentující unionismus a myšlenku Velké Británie, což jí docela škodí.
Jak tedy hodnotíte výsledky skotských voleb?
Ještě před oznámením výsledků jsem napsal článek o tom, že to byly asi ty nejnudnější a zároveň nejdůležitější volby v moderní skotské historii. Všichni věděli, co se stane, a věděli to velmi dlouho. Jediná strana, která měla docela významné a překvapivé zisky, byli Zelení. Kromě mnoha jiných věcí teď Zelení v podstatě reprezentují levici bojující za nezávislost. Ani u nich to ale nebyla žádná revoluční změna, mají jen dva nové zastupitele a byli kousíček od zisku dalších dvou. Nejdůležitější je samozřejmě fakt, že Skotská národní strana (SNP) opět vyhrála a že vyhrála každé volby do skotského parlamentu od roku 2007. Když vyhráli poprvé, byl premiérem ještě Tony Blair a SNP se prezentovala jako strana vymezující se proti Labour Party zleva. Boj za nezávislost tehdy nebyl tak důležitý. To se ale nyní změnilo a SNP vyhrává volby hlavně z tohoto důvodu.
A Anglie?
Zajímavá je jedna věc. Labour Party si v roce 2017 vedla docela dobře i v souboji s konzervativci. Hodně mladých lidí, kteří ji tehdy volili, ale tentokrát buď nevolili vůbec, nebo volili Zelené. Zatímco „krajně pravicové“ hlasy, které byly v poslední dekádě rozdělené mezi UKIP, British National Party a podobně, tentokrát volily komplet konzervativce. Není tedy překvapivé, že si Johnsonovi konzervativci vedli opravdu dobře a labouristé opravdu špatně. Spousta lidí si myslela, že je možné se vrátit do roku 1996 a že s lídrem typu Keira Starmera, který bude tak trochu připomínat Blaira, přijdou i výborné výsledky z roku 1997. Tito lidé pak byli překvapení, že takhle dějiny nefungují. Já jsem překvapený nebyl.
Říkal jste, že velšská Labour Party se dlouhodobě distancuje od politiky britské Labouristické strany a jde si svou vlastní cestou. Jak se to projevuje?
Wales má svůj vlastní parlament a je potřeba říct, že v něm vždy vládli labouristé – ať už sami nebo v koalici. A to jim umožnilo si vytvořit svoji vlastní agendu a skutečně něco udělat pro lidi. Takové postavení Labouristická strana v Anglii ani ve Skotsku nemá. Je ale těžké u nich najít nějaké skutečně radikální politické intervence. Lidé však chápou, že velšský parlament má trochu menší kompetence než třeba ten skotský a že není v jeho silách prosadit skutečně velké politické změny. Nemůže ovlivňovat makroekonomická rozhodnutí, ovlivňovat strukturu daní a tak dále. Změny nicméně proběhly třeba ve vzdělávacím systému. A velkou část úspěchu labouristů tvoří také rétorika, to jak o věcech mluví, jak je rámují. Různé části Británie se vypořádávají s pandemií odlišně a i to bylo určitě velmi důležité téma letošních voleb. Boris Johnson vytvořil velmi autentický dojem, že je mu úplně jedno, jestli budou lidé umírat nebo ne. Velšská i skotská vláda naopak zvládly pandemii velmi dobře a vzbudily v lidech pocit, že se o ně skutečně starají. A nebylo to jen cynické, vypočítavé, ale skutečně se to zakládalo na pravdě.
Zatím jsme moc nemluvili o Anglii. Jaký budou mít dopad výsledky voleb na Keira Starmera a Labour Party? Existuje možnost, že by mohl své předsednictví zachránit?
Keir Starmer je velmi zajímavá postava. Poprvé se na britské veřejnosti více ukázal v devadesátých letech, kdy zastupoval aktivisty protestující proti řetězci McDonald’s. Tato kauza vešla později ve známost jako „případ McLibel“ a je to nejdéle trvající soudní spor v britské historii. Zastupoval tehdy poměrně radikální aktivisty a tomu odpovídala i jeho pověst. Pak se stal ředitelem státního zastupitelství za éry Tonyho Blaira. Byl to velmi vysoce postavený právník a zástupce generace „nové Labour“. V roce 2015 byl zvolen poslancem a díky své minulosti byl schopný oslovit různé proudy uvnitř Labouristické strany. Měl ostruhy z radikální scény za zastupování radikálních aktivistů a protestujících, ale oslovoval také blairovce a fanoušky nových labouristů, protože zastával vysokou právnickou pozici za časů Tonyho Blaira.
Momentálně to ale nevypadá, že by ho radikální křídlo strany podporovalo…
Když byl poprvé zvolen do parlamentu, jejich podporu skutečně měl. Jenomže tohle všechno pohřbil. Když byl Starmer zvolen předsedou labouristů, bylo jeho hlavním krédem udržet politiku Corbynova manifestu (soubor levicových reforem, s nimiž šel Jeremy Corbyn do parlamentních voleb v roce 2019 – pozn. red.), protože bylo velmi populární, ale zároveň lidem představit bezproblémového, příjemného lídra, který tuto politiku lidem prodá. Obrovskou část této agendy ovšem od té doby evidentně pohřbil a posunul se opravdu hodně doprava.
Nebyla to po celou dobu vlastně jeho strategie?
Nemyslím si, že to měl takto promyšlené. Zároveň ale není úplně překvapivé, jak to dopadlo. Labouristická strana je velmi rozštěpená mezi levicové a pravicové křídlo a on se obklopil lidmi a poradci z pravicového křídla. A tak není překvapivé, že dělají to, co chtěli dělat vždy – posunují stranu doprava. A není taky překvapivé, že následky tohoto počínání byly v květnových lokálních volbách katastrofální. Tito lidé se politiku učili v pozdních devadesátých letech. Jsou přesvědčení, že chyby, které Corbyn udělal v roce 2019, jsou stejné jako ty, co udělal Neil Kinnock v roce 1992, a že mezitím se v dějinách vlastně nic nestalo. Vůbec se nedívají, co se děje ve zbytku západního světa. Jsou přesvědčení, že vítězství ve volbách jim přinese jen nový Tony Blair. To samozřejmě není pravda a nemá cenu se tímto argumentem ani intelektuálně zabývat. Možná má smysl se bavit o nějaké britské obdobě politického centrismu, jak ho reprezentují Macron nebo Trudeau. Ani o to ale neusilují. Oni se chtějí prostě jen vrátit do roku 1995.
Může pravicové křídlo labouristů tuto epizodu přežít? Co se s ním stane v budoucnosti?
Můžou se stát tři věci. Podle všeho si to teď vyhodnotili tak, že Corbynova politika byla ještě více zničující, než si mysleli, a že všechno je jeho chyba. Jenomže v posledních volbách šli labouristé dolů ještě více než za Corbyna. Starmer má v průzkumech horší výsledky v prvních měsících ve funkci než jakýkoliv jiný předseda Labouristické strany před ním. Jsou horší než za Corbyna.
Jak to vypadá, když porovnáme Corbynovy a Starmerovy výsledky v místních volbách?
Nejvýznamnější je prohra v Hartlepoolu a tam byly Starmerovy výsledky opravdu neporovnatelně horší. Byl jsem v Hartlepoolu před parlamentními volbami v roce 2019, které Corbyn prohrál, a tehdy bylo jasné, že v tomto městě Corbyn docela pohodlně vyhraje. Labour Party tu vyhrávala po několik desetiletí a to, že o osmnáct měsíců později o toto město přišla, je opravdu významná změna. Je to další porážka. A podobné je to i na jiných místech. Kdybychom se vrátili do roku 2015 krátce před to, než byl Corbyn zvolen předsedou, byl tu opravdu významný odliv voličů směrem k Zeleným. Asi 10 až 15 procent levicových voličů bylo Labouristickou stranou úplně znechucených a Corbynovi se podařilo jejich odliv zastavit. Hodně voličů ale ztratil zase v roce 2019 kvůli brexitu, protože nebylo jednoduché tuto koalici udržet. Ale se Starmerem se Labour jakoby vrací do roku 2015 a pokračuje proces rozpadu, o němž jsem mluvil.
Takže velká část levicových voličů se od labouristů odklání…
Většina lidí pod třicet pět let teď volí Zelené nebo nevolí vůbec. Trochu se zvedl počet voličů Zelených, ale hlavně se zvětšil počet nevoličů, protože lidé nemají motivaci k volbám jít.
Máte nějakou odpověď na to, co by mohla Labour Party změnit, aby svůj rozklad zastavila?
Ta odpověď leží v politicko-ekonomických otázkách dneška. Starostou chorvatského Záhřebu se teď stal Tomislav Tomašević ze zelené levicové strany Můžeme!. Budapešť má zeleného primátora, v Praze vládne Pirátská strana. A je zajímavé sledovat, co se v těchto místech děje s trhem s bydlením. Británie je v tomto ohledu velmi podobná většině středoevropských zemí. Na jedné straně tady máme starší voliče, kteří mají vlastní nemovitosti, z oblastí, kde byli tradičně silní socialisté. Nyní žijeme v ekonomice, kde jsou nejvýnosnějším artiklem spekulace s nemovitostmi. V Praze by těmto starším voličům odpovídali třeba lidé, kteří žijí v panelácích a zároveň ty byty vlastní. Takových voličů je třeba v Hartlepoolu většina. Více než padesát procent obyvatel Hartlepoolu vlastní nemovitost, v níž žijí, což je na britské poměry nadprůměrné číslo. Žije zde starší populace, hodně seniorů, většina mladých lidí se stěhuje pryč. A nejedná se o nějaké krásné středostavovské domy. Jsou to zcela průměrné domy pro pracující třídu, ale ti lidé je prostě vlastní. Před dvaceti lety byla hlavním ekonomickým aktivem těchto lidí jejich pracovní síla a dnes je to fakt, že jsou vlastníci nemovitostí. Jsou to bývalí dělníci, z nichž se stali vlastníci domů. To bylo v podstatě celé jádro thatcherismu: přeměnit working class populaci ve voliče konzervativců tím, že z nich uděláme vlastníky nemovitostí. A to se evidentně vyplatilo.
A kdo je na druhé straně?
To jsou lidé, kteří si vlastní bydlení nemohou dovolit. A důvodem, proč Bristol i Budapešť volí významně zelené nebo levicové strany je to, že je tady hromada mladých lidí, kteří si nemohou koupit vlastní bydlení a jsou kvůli tomu naštvaní na ekonomický systém, který nefunguje. A to je fenomén, který pozorujeme po celém západním světě. Je tady velká bublina na trhu s nemovitostmi a voliči, kteří ji chtějí udržovat, volí konzervativní strany, kdežto lidé, kteří nedrží žádný majetek, ji chtějí zničit a volí proti nim. Tak trochu se nám převrací i politická geografie. Lidé, kteří žijí v multikulturních centrech a velkých městech, mají univerzitní vzdělání a doktoráty, zároveň často pracují ve špatně placených pracích ve službách a nemohou si koupit vlastní byt. A na druhé straně máte lidi, kteří mají kulturní znaky pracující třídy, ale vlastní byty v ekonomice, která je postavená na spekulaci s bydlením.
To je zajímavé. Často se totiž mluví o tom, že k levici nyní tíhnou mladí kosmopolitní lidé, kteří řeší takzvaná kulturní témata. Vy ale tvrdíte, že hlavním kritériem je bydlení…
To se ale nevylučuje. Je pravda, že politika je postavená na hájení třídních zájmů, ale i to, že všechny politické spory jsou kulturní. Vaše kulturní postoje vycházejí z toho, jak se díváte na svět. Lidé z větších měst žijí s migranty na jednom místě a nemají s nimi problém, jsou to jejich přátelé. Tito lidé mají tendenci zasazovat se obecně o progresivnější politiku než lidé z venkova a periferií. Zde jsou lidé naopak konzervativnější a není v tom žádný rozpor.
Co s touto proměnou může dělat levicová politika typu Labouristické strany?
Zaprvé, tradiční hranice britské politiky se začaly překreslovat. Vidíme to v současných volbách a viděli jsme to i ve volbách roku 2017. Celá řada oblastí na jihu Anglie volila labouristy, a to v místech, kde se to nikdy nestávalo – třeba v Canterbury. Je to město plné studentů v hrabství Kent, které je tradiční baštou konzervativců. Přestěhovala se sem spousta lidí z Londýna. V hrabství Cambridgeshire také vyhrála Labour Party, i když se jedná o srdce Konzervativní strany. Bylo to překvapivé vítězství, protože odporuje příběhu o lidech ze severní Anglie jako o pracující třídě a o lidech z jihu jako o střední třídě. Ten příběh ale už není pravdivý, pokud někdy vůbec byl. Lidé, kteří žijí uprostřed krize bydlení na jihovýchodě Anglie, nemohou si najít vlastní bydlení a často pracují v příšerných zaměstnáních ve službách, se nyní nepřekvapivě přiklánějí k levici. Zatímco tradiční levicoví voliči na severu žijí v relativně stabilním bydlení a volí dnes úplně jinak než před dvaceti lety.
Takže labouristům navrhujete, aby přestali plakat nad ztrátou „červené zdi“ (oblast na severu Anglie, která byla tradičně voličskou baštou Labouristické strany – pozn. red.) a adaptovali se na novou politickou geografii Velké Británie?
Ano, to je jedna věc. A ta druhá se opět týká víceméně celé Evropy. Sledujeme velkou nedůvěru k veřejným institucím a politice. Je tady představa, že politika nefunguje, že jsou to jenom kecy, že politici myslí jen na sebe. Velkou část života jsem trávil na cestách po Británii a po středoevropských zemích, kde jsme diskutovali o geopolitice, a toto bylo něco, co se všude opakovalo. Každá britská politická strana, která v posledních dvou dekádách významně uspěla, na tento problém nějak odpovídala. Je to případ skotské SNP, která byla vždy vnímána jako nezkorumpovaná a stojící trochu mimo westminsterský systém, a to ještě před tím, než začali více bojovat za skotskou nezávislost. Jistým způsobem takto fungoval i UKIP Nigela Farage. Labour Party v posledních letech svým voličům říká, že jim zajistí spoustu úžasných věcí. Ale problém je v tom, že lidé politikům nevěří, že jim ty věci skutečně zajistí. Není to tak, že by je program labouristů nezajímal, ale prostě jim nevěřili. Když nám politici neustále lžou, proč bychom jim měli věřit? Boris Johnson vyhrál se sloganem „Pojďme dotáhnout brexit“ a pokračování toho sloganu znělo: „Abyste mohli jít na vánoční nákupy.“ Hlavní zpráva zněla: „Do háje s politikou, je to všechno neskutečná nuda. Nechci, abyste mi věřili, jen mě nechejte dotáhnout tuhle epizodu do konce.“ A díky tomu vyhrál. Labouristická strana nemůže lidem neustále nabízet pěkné věci. Musí zabojovat o voliče, kteří nevěří v politický systém jako takový.
Co si ale pod tím máme konkrétně představit?
Odpovědí SNP je boj za nezávislost a snaha vymanit se z westminsterského systému. UKIP zase ze všeho obviňoval Evropskou unii. Labouristé na tuto otázku nikdy neodpovídali. Pokud nabídnou zásadní reformu britského politického systému, budou nadále upadat. Podle mě to ale nemohou nabídnout sami a bude to vyžadovat vytvoření nějaké progresivní aliance politických stran. Lidé mají pocit, že je systém britské politiky porouchaný, a mají pravdu. Prostě mu nevěří.
Kdybychom teď chvíli mluvili pro změnu o konzervativcích – existuje nějaká šance, že jejich vláda skončí dřív než za deset let?
Moderní podoba Konzervativní strany vzniká v roce 1934 a od té doby vládne v Británii takřka neustále. Labouristé vládli jen ve třech nebo čtyřech krátkých úsecích. Vláda Labouristické strany je v Británii velmi výjimečný jev, takže nebude úplně překvapivé, když budou konzervativci vládnout dalších deset let. Tak prostě britská politika funguje, protože konzervativci jsou defaultní strana. Pokud by tady nebyli konzervativci, byla by tady jiná defaultní strana. Občas samozřejmě vládne někdo jiný. Pro ty z nás, kdo vyrostli v časech Blaira a Browna, je obtížné si uvědomit, že vláda Labour Party je naprostá výjimka a že normou v Británii je konzervativní vláda.
Zároveň to ale působí dojmem, že Boris Johnson dokáže jít proti pravicovým dogmatům, a to především v nakládání s rozpočtem. Může to být součást jeho úspěchu?
Boris Johnson vyhrál volby v roce 2019 tím, čím konzervativci vyhrávají volby pokaždé. Opírají se o důvěru lidí v tradiční elity a tržní systém na úkor demokracie. Říkají, že oni jsou tou tradiční elitou a chtějí ostatním vládnout, což je přesvědčení ležící v jádru anglického nacionalismu. Je to zkrátka strana britského imperialismu a anglického nacionalismu, která nevyhrává volby ve Skotsku ani ve Walesu. A je to také hlavní důvod toho, proč Johnson vyhrál volby i tentokrát. David Cameron v roce 2015 vyhrál díky kampani zaměřené proti Skotsku. Tvrdil, že Ed Miliband je příliš slabý politik a bude ho řídit Nicola Sturgeon, což povede k vyhlášení skotské nezávislosti. Když konzervativci vyhráli volby v roce 1983, krátce před tím Margaret Thatcher vojensky uhájila Falklandy a mávala vlajkou Unie. Není to tedy nic nového – konzervativci vládnou v Británii z toho důvodu, že je to strana anglického protibritského nacionalismu. Brexit hrál takové politice do karet a Konzervativci toho velmi účinně využili.
To ale asi není vše, co by Johnsonův úspěch vysvětlovalo?
Elektorát konzervativců na druhou stranu pomalu mizí. Jsou to stále starší voliči, a to nebude pokračovat donekonečna. Už je to přece jen nějaký čas, co začal konec britského impéria. Zároveň vidíme zvyšující se šance boje za skotskou nezávislost, za nezávislost Severního Irska. Generace anglických voličů, která zažila realitu pozdního britského impéria a je pro ně tato politika zajímavá, je nyní v důchodu nebo pomalu vymírá. Británie byla v moderním smyslu znovuvynalezena po druhé světové válce, a to pro určitou generaci. Jsou to lidé generace mých rodičů a starší. Otázkou dalších dvaceti až třiceti let tedy je, jestli se Konzervativní strana dokáže vynalézt ještě jednou. Minimálně dalších deset let ale bude její pozice víceméně stejná jako dnes.
Hodně se mluví o úspěších britské levice v Prestonu, Manchesteru nebo Bristolu. Mají něco společného?
Města, kde se Labouristické straně v Anglii daří, řídí levicovější frakce této strany, v podstatě corbynisté, kteří dělají na lokální úrovni skutečně zajímavé věci. Naslouchají obyvatelům měst a řeší jejich problémy skrze nástroje, které jim lokální samospráva nabízí. Není to klasická manažerská třída, která se pokouší vše outsourcovat do vlastních kapes. Hodně se mluví o Prestonském modelu, kde fungují různé kooperativy a město se pokouší svou ekonomiku socializovat, navrátit služby zpět do rukou města a zastavit jejich privatizaci. Labour Party se tedy může poučit z těch geografických změn, o nichž už jsem mluvil. Ale může se také spolehnout na některé oblasti, kde má strana dobrou reputaci. Většinou se ale jedná o místa, kde vládnou lidi z levicovějšího křídla této strany.
Jak to s levicovější politikou vypadá ve Skotsku a jinde?
Skotská levice stojí za rostoucí podporou skotské nezávislosti a sílí. Ve Walesu vládne Labouristická strana, levice je silná i v Severním Irsku a labouristé vyhráli opět i v Londýně, takže hlavní problém britské politiky je prostě Anglie bez Londýna. To je oblast, která momentálně velmi intenzivně bojuje o svou identitu. Ale i tady jsou určitě místa, kde je možné se inspirovat. Metropolitní území se zcela jistě nepřiklánějí k pravici.
A Zelení v Anglii, Walesu a Skotsku? Jedná se spíš o liberální strany zaměřené na vyšší třídy, jako to vidíme po Evropě, nebo jde o sociálně progresivnější politické subjekty?
Pokud bych měl všechny britské zelené strany umístit na politickém spektru, zařadil bych všechny tři velmi jasně nalevo. Ve všech třech najdete na nejvyšších příčkách stranické hierarchie lidi, kteří o sobě mluví jako o socialistech. A další by asi neměli problémy s tím, kdybych je za socialisty označil. Najdete je zde po boku levicových liberálů. Zelení se za posledních deset let vypracovali z jedné z mnoha malých levicových stran v druhou největší levicovou stranu po Labouristické straně. Roste i jejich členská základna. Jsou to zkrátka moderní ekosocialistické strany. Rozhodně se nejedná o německý model zelené strany, kde najdete opravdu hodně lidí, kteří by v Británii spadali spíš mezi liberální demokraty.
Může se tedy ze Zelených stát skutečná hrozba pro Labour Party? Mohou ohrozit její pozici nejsilnější levicové strany v Británii?
Ve Skotsku už tento proces probíhá. Zelení mají osm až deset procent hlasů. Labour Party má nyní asi sedmnáct až osmnáct procent. A je to navíc tak, že starší levicoví voliči hlasují pro labouristy a mladší pro Zelené. Ten trend je celkem jasný. V Anglii je to komplikovanější a nemyslím si, že v blízké budoucnosti budou Zelení vládnoucí stranou. Momentálně mají jednu poslankyni. Ale zároveň byli třeba druzí v regionálních volbách v Bristolu, což je opravdu významné anglické město. A také se jim podařilo vyhrát hned na několika místech v „červené zdi“, kde v roce 2019 vyhráli konzervativci. Zelení tak dokázali získat bývalé voliče labouristů, speciálně v místech, kde se strana silně organizovala. Záleželo to na několika významných aktivistech, ale v podstatě se jednalo o místa, kde dokázal vyhrát Corbyn v roce 2017.