Foto Pixabay (CC0)
Vyrůstala jsem na malém městě v rodině dvou vysokoškoláků, v bytě plném knih, a nikdy neměla hlad. Doma jsem nezažívala žádné hádky, nanejvýš malé rozepře týkající se zpravidla politické situace. Dnes jsou spolu máma s tátou už 36 let. Čím dál tím lépe si uvědomuji, jakou vzácnost mi do života nadělili vzájemným vztahem plným úcty a lásky. Už od dětství mě ale i přesto provází stín. Dnes už jsem schopná pochopit, odkud přichází, i když na jeho konec nevidím. Domnívám se, že sahá mnohem dál, než kam dokážu dohlédnout. Ten stín se jmenuje transfobie. Jsem pravděpodobně jedním z prvních dětí, které se ještě v Československu narodilo do rodiny, kde je otcem, i když nebiologickým, trans-muž.
O tom, co to znamená být trans, mi táta pověděl, když mi bylo jedenáct let. Moc jsem tomu tehdy nerozuměla, ale plnou silou jsem si uvědomovala strach, který celý náš rozhovor provázel, navíc zesílený zákazem o tom s kýmkoli mluvit. Nikdo se to nesmí dozvědět, nebo se stane tragédie. Od té doby mě už strach o život mých rodičů i o můj vlastní nikdy neopustil.
Dlouho mi nedocházelo, že ta zrůda nejsem já, že ta zrůda je transfobie. Transfobie přenesená z rodičů na jejich děti mi nadlouho znemožnila věřit v existenci přátelství.
Na malém městečku, kde si lidé koukají přes plot do talířů jako na vsi, se toho zpravidla moc neděje, a když už se děje, nic se neutají. Táta by si jistě radši zvolil jiné, anonymnější místo pro život v roli, ke které měl mnohem komplikovanější cestu, než si většina lidí vůbec dokáže představit. Před revolucí ale moc možností na výběr neměl, a tak ani jeho tajemství, které mu zajišťovalo normální život, nebylo v bezpečí.
Ani to, že bude transčlověkem, si nezvolil sám. Být trans ani projít tranzicí není svobodnou volbou. Mnohem víc připomíná vykoupení z nekončícího pekla. Co je svobodného na tom být zakletý do role, která vám nepatří? Pokud nemáte jinou volbu než smrt, není na ní svobodného nic. „Kdybych nemohl jít na operaci, pravděpodobně bych tu už nebyl,“ svěřil se mi se slzami v očích. Můj táta je jedním z nejstatečnějších lidí, které znám. Tvrdě bojoval, aby mohl žít nejspokojenější život, na jaký jen mohl dosáhnout. Nezalekl se posměchu, odmítání ani odstrčení vlastní rodinou. To by si dobrovolně zvolil jen málokdo. Jen se schválně zkuste na chvilku zastavit a zeptat se sami sebe, kdy jste naposledy udělali něco s rizikem, že budete čelit posměchu? Spousta lidí něčeho takového není dobrovolně schopná ani v maličkostech, jako je hraní si s dětmi na slepou bábu.
Transfobie dokáže ničit lidské životy
Transfobii jsem pravděpodobně na vlastní kůži poznala mnohem dříve, než jsem vůbec tušila o existenci translidí. Nakukovala na mě zvědavě do kočárku, jak asi dítě z takové rodiny vypadá, provázela mě ve školce, kde se ke mně učitelky chovaly hrubě, i na hřišti mezi dětmi, kterým jejich rodiče našeptávali, že se mnou není něco v pořádku, protože jsem přece z „tamté“ rodiny. Provázela mě dál i ve školních třídách, kde mi leckteré učitelky házely klacky pod nohy, nebo na školních chodbách, kde jsem za sebou denně slýchala pořvávání „máš fotra mužatku“. Mnohem častěji ale měla mnohem rozpitější kontury a projevovala se obyčejnou šikanou. V očích stáda jsem byla prostě slabý kus, vhodný leda k trénování manipulace a zneužívání moci.
Ani moji rodiče se transfobii nevyhnuli, i když o tom se mnou příliš nemluvili. Nikdy mi nechtěli způsobit pocit, že je naše rodina v něčem jiná nebo že jsem jiná já. Při zpětném pohledu najednou ta jejich nekonečná, leckdy až paranoidní opatrnost, které jsem nerozuměla, dává smysl. Nedokázala jsem třeba pochopit, proč všichni moji spolužáci bývali po večerech pravidelně sami doma, kdežto já nikdy. Když jsem se na to otevřeně zeptala, naši odvětili, že je to kvůli sousedům, aby na nás nezavolali sociálku. Tehdy jsem nechápala, proč by měli. Dnes už rozumím tomu, proč se moji rodiče báli. Měli už s lidmi své zkušenosti.
I já je mám. Od jedenácti let se bojím, co se stane, až lidi přijdou na to, z jaké rodiny pocházím. Kdo zůstane a kdo zmizí, s kým se už nebudu chtít stýkat. Bojím se o svém původu mluvit, i o něm mlčet. Když nebudu svůj příběh vyprávět, nikdy se nic nezmění. Vzadu v hlavě mi i tak nejspíš navždycky bude znít: „To se ti to bojuje za spravedlnost ve svobodě… jen abys toho, že jsi byla statečná, jednoho dne nelitovala.“
Nezhojené rány
Příliš dlouho jsem sama sebe považovala za zrůdu, protože se ke mně většina lidí, se kterými jsem se v raných fázích života potkávala, chovala velmi krutě. Dlouho mi nedocházelo, že ta zrůda nejsem já, že ta zrůda je transfobie. Transfobie přenesená z rodičů na jejich děti mi nadlouho znemožnila věřit v existenci přátelství. Vysvobodila mě až drobounká dívenka s částečně asijským původem, která zase dennodenně zažívala, co to je rasismus.
Osvobodila jsem se až ve chvíli, kdy jsem byla schopná v terapii vyslovit slovo transfobie a přiřadit k němu opakované traumatizující zážitky z dětství. Moji rodiče mě celý život svým příkladem vedli k odvaze, vytrvalosti, odhodlání nezaleknout se překážek, po každém pádu si očistit kolena, neplakat nad odřeninou moc dlouho a jít dál. Obranou se mi stala neprostupná tvrdá slupka, pod kterou ale zůstávaly živé nezhojené rány. Rány, které se stále ozývají. Někdy tiše, jindy hlasitěji – podle toho, jestli zrovna slyším někoho odpírat jinému právo sám si zvolit rod, kterým si přeje být oslovován, nebo když slyším výroky podobné tomu z minulého týdne, které si nedokázal odpustit prezident Zeman.
Až příliš dobře vím, co to znamená, když si někdo o translidech myslí, že jsou odporní a jejich rodiny úchylné. Při pohledu do Maďarska se dusím úzkostí. Moje tělo mi dává za pravdu. Bát se o své nejbližší je na místě, transfobie je reálná zrůda, která má sílu ničit lidské životy.
Autorka je environmentální aktivistka, hudební publicistka a feministka. Z osobních důvodů si nepřála zveřejňovat své skutečné jméno. Její identita je však redakci Alarmu známá.