foto: Miloslav Hamřík, pixabay.com
Má cenu brát Babišovu knížku Sdílejte, než to zakážou vážně? Určitě ne doslova. Není to program hnutí ANO a Andrej Babiš už v minulosti ukázal, že se tím, co se psalo v jeho předchozí knize O čem sním, když náhodou spím, necítí nijak vázaný. Jeho nová publikace ale dobře ukazuje, jak se ANO ideologicky posunulo, respektive kam až je Babiš se svým markeťáckým týmem ochotný zajít v boji o moc a jak se mění jazyk současné korporátní moci reprezentované jeho hnutím. Mluvit o marketingové moci nicméně už nejde – marketing už s ničím výrazným nepřichází, ANO jen používá staré dobré vyvolávání strachů z vnitřních i vnějších rozvracečů a nepřátel a vymýšlí si katastrofické scénáře dekadence a rozkladu Evropy, které markeťáci trendově doplňují o smajlíky a hlášky jako z Facebooku.
Stylisticky si Babiš stále drží lehký, trochu infantilní styl, sem tam doplněný sebeironií a prokládaný moudrostmi o vztahu k půdě a dalšími pravdami o světě pro filozofičtější povahy mezi čtenáři. Nečekaným bonusem na závěr je pak spisovatelská, meditativní část na začátku poslední kapitoly Co znamená být Čechem, kdy autor v tichu u otevřených oken Strakovy akademie přemýšlí se sklenicí portského v ruce… Obsahově a politicky nicméně Babiš přitvrdil.
Budovatelství, xenofobie, nuda
Předvolební kniha podepsaná jménem českého premiéra má 450 stran. Většina z toho jsou markeťácké kecy, některé kapitoly jsou jakási Babišova autobiografie, ovšem nejvíce pozornosti poutají pasáže zavánějící fašismem. To je jednoznačně největší novinka – byť ani ne tak u samotného Andreje Babiše, který už dávno zdvihl kartu „ani jeden uprchlík“, jako z hlediska jazyka jeho ghostwritterů. Vyvolávání xenofobního strachu je zde vypočítáno s marketingovým nadhledem, nikoli s fašistickou vášní pro věc bílé Evropy. Přitom i tentokrát velkou část textu zabírají různé Babišovy „super nápady“ – opět s výrazným rukopisem Marka Prchala, fanouška Applu s rozhledem nadšeného návštěvníka TEDexu. Markeťácký, infantilní slovník Marka Prchala a jeho lidí sám Babiš už dříve obohatil o budovatelství ve stylu normalizačních sedmdesátých a osmdesátých let, které se hodí i při budování kapitalismu. Tuto markeťácko-budovatelskou směs nyní tým doplnil ještě o tvrdý nacionalismus a maďarskou inspiraci. Největším úspěchem je podle této sebeprezentace Babišovo hrdinské zabránění přijetí kvót na přerozdělování uprchlíků a největším důvodem pro volbu Babiše má být i do budoucna jistota, že všechno cizí – a problémy okolního světa vůbec – zůstane daleko za českými hranicemi.
Vyvolávání xenofobního strachu je zde vypočítáno s marketingovým nadhledem, nikoli s fašistickou vášní pro věc bílé Evropy.
Ozvuky fašismu v Babišově pokusu přiblížit svou politiku svému „příteli Viktorovi“ vyznívají vedle zmínek o šatnách postavených pro venkovská sportoviště, „suprových“ domcích vyrobených 3D tiskem a microhousingu coby bydlení pro chudé nebo historek o diplomatických úspěších Moniky Babišové při setkáních se světovými státníky poněkud mimózně, ale témata se protnou, když v kapitole Jsem venkovan Babiš záměrně scestně blábolí o mladé ekologicky uvědomělejší generaci. „Myslí si třeba, že svět zachráníme tím, že přestaneme jezdit autem a místo toho se budeme přepravovat na elektrokoloběžkách vyráběných v Číně. Nebo že přestaneme jíst maso a místo toho si budeme dávat tofu z Brazílie s kuskusem z Itálie,“ medituje Babiš. Autoři přitom dobře vědí, že nikdo takový neexistuje, že jde o vymyšlenou figuru nepřítele v internetových kulturních válkách, ale právě tím vystihují novou Babišovu politiku, která více sází na pocit ohrožení než na kvalitu řízení země.
Babišův marketing se snaží přispět k vítězství oligarchy tím, že přetavil internetové hoaxy do plynulé řeči evokující zmateného uživatele Facebooku. Tento Babišův hlas je zároveň nejautentičtější, což ale ukazuje i na slabiny současného obrazu premiéra, který už si (podle svých vlastních markeťáků) netroufá konkurovat politickým soupeřům ve věcné debatě. Na kulturu hoaxu ostatně odkazuje už samotný název knihy Sdílejte, než to zakážou, který sice ironicky, ale přesto jednoznačně vybízí k paranoidnímu myšlení internetových konspiračních teoretiků.
Přátelství ve zbrani
„Měli bychom se Maďarskem inspirovat“ a „můj dobrý přítel Viktor“, to jsou opakující se motivy prvních desítek stran Babišova textu. Sám Orbán, který do knihy přispěl zdravicí, dokonce mluví o „opravdovém přátelství ve zbrani“ s naším premiérem. Uprchlíci, národ, armáda, děti… Tato témata se začala objevovat v projevech Andreje Babiše v posledních měsících ještě více poté, co se rozhodl sundat Piráty a ukrást některé voliče Trikoloře, KSČM a SPD. Přes všechny dobré Viktorovy nápady, kterými se Babiš v knížce zaklíná, zůstává motivace Orbánových, respektive Babišových kroků čistě nacionalistická – a především pouze symbolická. Jako příklad zmiňme třeba fakt, že Maďarsko má oproti České republice dlouhodobě výrazně nižší počet dětí na jednu ženu (ČR 1,7, Maďarsko 1,55 dítěte), přestože svou propopulační politiku rozjela Orbánova vláda už před několika lety. Z Maďarska také každý rok odchází daleko více lidí než z Česka. O tuto informaci se ale autoři knihy se čtenáři nepodělí. A nakonec na tom ani nezáleží. V samotném Maďarsku, kde vláda nechala vyvěsit billboardy „Rodině přátelské Maďarsko“, jde především o nacionalistický motiv namířený proti uprchlíkům a nově i proti lidem s jinou než „tou správnou“ sexuální orientací a o součást rétoriky o přežití národa.
Až grafomansky působí ty části knihy, kde se dlouze vypisují Babišovy úspěchy při dostavbě silnic, dálnic a dalších staveb. Jsou to jediné chvíle, kdy čtenář může Babiše takřka cítit vedle sebe a představit si ho, jak řve na nebohé pisálky, co tam musí všechno být. Nekonečné výčty Babišových úspěchů z video blogu Čau lidi se tak dočkaly papírové verze. Z manažerské neurózy se fiktivní Babiš vypíše až po několika desítkách stran různě rozptýlených v knize. Naopak v pasážích o koronaviru je Babiš mnohem spíše náboženský než faktický. Jeho tým se vyhýbá zbytečné věcnosti a místo toho se opakují fráze o „těžké zkoušce“, „nejtěžším roku života“ a „výzvě“, které našeho premiéra poslední koronavirový rok sužovaly. Babiš ovšem ve všech zkouškách – navzdory počtům zemřelých – ve svých vlastních očích obstál, a to je nakonec nejdůležitější. Jako blbec se nakonec podle Babiše choval jen Petr Fiala, který chtěl v klíčových okamžicích rozvolňovat snad ještě víc než Babiš před krajskými volbami.
Sedřený národ
Nejvíce se na sociálních sítích (alespoň v mé sociální bublině) sdílí pasáž z poslední kapitoly Co znamená být Čech. Češi jsou zde vyobrazeni jako národ dříčů, kteří si moc nestěžují, protože už na to nemají sílu. V obrazotvornosti marketérů pracují Češi totiž pořád a jinak to ani nechtějí. „Ráno vstávají, aby odvedli děti do školy, pak jedou klidně 40 kilometrů do práce, kterou dělají svědomitě a nikdy nechyběli. Když jsou nemocní, tak si radši vezmou dovolenou (…) Pak vyzvednout děti, odvézt je na kroužek. Pak domů, pracovat na domku, na který splácí hypotéku. A večer na jedno do místní hospody. Každý z nich má své názory a přesvědčení. Nechce mít děti jednoho z 58 nebo kolika genderů a nehodlá řešit rasismus ve Spojených státech nebo nějaké nesmyslné věci, které nejsou pro Česko důležité.“ Svět, ve kterém se nedá žít bez několika prací a hypotéky je marketingem povýšen na prožívanou utopii. Nikoho z týmu zřejmě nenapadlo, že si lidi dovolenou místo nemocenské berou proto, že pro řadu z nich je šedesátiprocentní nemocenská moc nízká a nemohou si ji finančně dovolit. I markeťácká láska k pracujícímu lidu má svoje třídní limity. Každopádně toto je svět, který se Babišovi možná i vnitřně zamlouvá – svět zadlužených dříčů bez politických názorů, kteří stejně jako jejich šéf vytrvale „makaj“.
Žádné „aby tu chtěly žít i naše děti“ už se nekoná. Motivem pro volbu Babiše je nyní strach o samotné děti a o existenci národa, pokud nebude dětí dost. Snaha vytvářet dojem, že ANO přinese moderní zemi pro všechny, výrazně ustoupila snaze opřít se o voliče, kteří nenávidí Piráty, migranty a ekology a rádi si o tom všem čtou na Facebooku a konspiračních a ultrapravicových webech. Postavit si na tom politickou kariéru zkoušelo a zkouší v Česku stále hodně politiků i rádoby politiků. Teď se k nim přidal i Babiš a nechal si do svého předvolebního katalogu s románovými prvky připsat pasáže o tom, jak nenávidí všechno, co nenávidí oni.
Síla Babišova marketingu nespočívá v genialitě, ale v penězích. Jeho propaganda operuje v prostoru, kde má na své straně velkou část médií přímo vlastněných Babišovými firmami. Dojímat se nad její marketingovou genialitou znamená nevidět povahu současného kapitalismu a boj o moc v zastupitelské demokracii. Knížka samozřejmě není určená ke čtení, spíš se počítá se sdílením pasáží na sociálních sítích a zaplněním mediálního prostoru. Babišův marketing dokáže vyvíjet nátlak na několika frontách zároveň a má dostatečně velký tým, aby šéfovu investici proměnil ve smysluplné věty. Tato kniha není geniální marketing, tato kniha je tlustá a má tři sta tisíc výtisků.
Autor je redaktor Alarmu.