Foto Pxhere
Když jsem před lety četl knihu amerického lékaře Ricka Strassmanna, v níž popisuje zážitky dobrovolníků, jimž v rámci svého výzkumu podával vysoce psychoaktivní látku DMT, utkvěl mi v paměti výrok jednoho z dobrovolníků: „Ateistou můžete zůstat jen do dávky 0,4 miligramu.“ Vzpomněl jsem si na něj při četbě klimatické nonfiction Neobyvatelná země od amerického novináře Davida Wallace-Wellse a položil si otázku, do jakého stupně oteplení planety bude v podobném duchu ještě možné zůstat ateistou a kdy už nám nezbyde jiná možnost, než se začít modlit? Bude to hranice „bezpečné“ míry oteplení o 1,5 °C, k níž se překotným tempem blížíme, „nebezpečné“ 2 °C, nebo až ony čtyři stupně, považované za fatální pro existenci organizované lidské společnosti?
Je to špatné a ještě horší
Jak špatně se to vlastně s klimatem má? „Je to horší, mnohem horší, než si myslíte. Pomalost klimatické změny je zřejmě stejně zhoubná pohádka jako ta, podle níž vůbec k žádné změně nedochází, a dostává se k nám spolu s několika dalšími pohádkami v antologii uklidňujících bludů,“ odpovídá Wallace-Wells hned v první větě svého bestselleru. Kniha Neobyvatelná země s podtitulem Život po oteplení, která loni vyšla v českém překladu v nakladatelství Host, se ostatně bestsellerem stala vcelku nepřekvapivě poté, co autorův stejnojmenný esej na stránkách New York Magazine lámal rekordy ve čtenosti.
Klimatickou krizi můžeme společně s autorem chápat jako aktuálně probíhající celoplanetární thriller, jehož jsme smutnými aktéry.
Wallace-Wellsův esej a následnou knihu můžeme považovat za jedny z nejviditelnějších příkladů významné proměny v chápání změny klimatu a komunikační strategie, jíž je prezentována ve veřejné debatě. Zatímco během předchozích dekád klimatická hnutí i vědecká obec usilovaly spíše o mírnění katastrofického slovníku, odmítaly vyvolávání strachu a záměrně se vyhýbaly drastičtějším scénářům a předpovědím, během posledních let se z této umírněné opatrnosti rychle stalo otevřené bití na poplach. Tuto novou strategii můžeme skutečně označit jako „alarmismus“, a to nikoli snad z toho důvodu, že ji tak častují její ideologičtí protivníci, ale proto, že se skutečně jedná o strategii usilující o vyslání silného varovného signálu, jež má vést k „všeobecné klimatické mobilizaci“, k urychlené proměně civilizačního modelu nebo rovnou k nějaké revoluci. Důvod takového obratu je zřejmý: aktuální vědecká data ukazují, že jsme se dostali do tak pokročilé fáze klimatického rozvratu, že už zkrátka nelze dále čekat. Jakkoliv velikášsky a nepředstavitelně to může znít, příštích několik let rozhodne o budoucnosti lidstva i planety na velmi, velmi dlouhou dobu.
Jak málo stupňů stačí k neštěstí
Právě Wallace-Wellsův bestseller Neobyvatelná země se stal bezmála biblí zmíněného alarmismu. Jako publicista a novinář autor nesděluje světu jen suchá vědecká fakta, ale přetváří je do hrůzného příběhu o budoucnosti planety, jejíž klima se pro člověka stane extrémně nehostinným. Hlad, požáry, umírající oceány, ekonomický kolaps, klimatický konflikt – to jsou některé z katastrof, které ve své knize autor barvitě líčí. Nijak se přitom nebojí nařčení z hysterie, protože jak sám tvrdí, fakta samotná jsou hysterická. Svědomitě převádí suchý jazyk vědy do literární formy, aby si čtenář mohl živě představit, co znamená svět oteplený o dva, o tři nebo o čtyři stupně Celsia. S klimatem a lidskou civilizací se to má podobně jako s lidským tělem – dnes překračujeme hranici zvýšené teploty, brzy dostaneme horečku a po zvýšení teploty o dalších pár stupňů je s pacientem v hlubokém deliriu konec. Jak málo stupňů stačí k neštěstí!
Klimatickou krizi tak můžeme společně s autorem chápat jako aktuálně probíhající celoplanetární thriller, jehož jsme smutnými aktéry. Někteří v hlavních rolích, jiní ve vedlejších, další v zákulisí, jiní jako komparz. Všichni ale jsme volky nevolky součástí klimatického thrilleru, který se odvíjí před našima očima. Příběhu, nemá srovnání s ničím, co lidstvo doposud ve svých dějinách zakusilo. Rozsah, intenzita a dopady tohoto příběhu čím dál rychleji nabírají rozměru kataklyzmatu, které jako by nás vracelo znovu do mytických dob, kdy přírodní síly personifikované do podob bohů a bohyň představovaly vyšší, člověka přesahující mocnosti, jimž byl vydán napospas.
Destabilizací klimatu jsme probudili spícího obra. Klimatická a ekologická krize představuje Nemesis moderní vědecko-průmyslové civilizace, která propadla iluzi, že se může od přírody izolovat a zkrotit ji pro své potřeby tak, že už pro ni nebude představovat žádnou hrozbu. Tuto moderní pýchu panství člověka nad přírodou klimatická krize odhaluje jako iluzorní. Rozpoutali jsme síly, které nejenže nedokážeme zvládnout, ale svou obrovitostí přesahují i možnosti našeho chápání: snahy představit si rozsah celé věci nutně narážejí na hranice naší imaginace.
Rozvíjení katastrofické představivosti
Přesto je ale nezbytné, abychom „katastrofickou imaginaci“ rozvíjeli a dokázali si pod nenápadnými pojmy, jako je „globální oteplování“ nebo „změna klimatu“, něco reálného představit. A to alespoň do té doby, dokud se dopady změny klimatu nestanou předmětem naší vlastní zkušenosti – což už se ostatně částečně děje, a to i ve střední Evropě, kde se klimatický rozvrat prozatím manifestuje především v podobě vln veder a dlouholetých such s dopady na zemědělství i zásoby vody. Právě voda je ostatně jedním z klíčových pojmů klimatické krize. „Pokud se nám klimatickou otázku nepodaří vyřešit, budou naše děti vést válku o vodu a jídlo. O tom nemám žádné pochybnosti,“ prohlásil místopředseda Evropské komise Frans Timmermans, jemuž je nyní šedesát let, a oněmi dětmi tedy míní mnoho čtenářů a čtenářek tohoto textu.
Smyslem Wallace-Wellsovy knihy je rozvíjení alarmistického vědomí a katastrofické imaginace. Nejde v ní o nástin možných řešení, ba ani o hlubší analýzu příčin změn klimatu. Místo toho je zkrátka hlasitým poplachem, který čtenáři proniká až do morku kostí, aby v něm vyburcoval odhodlání k tomu, co je nezbytné udělat, a posunul jej za hranice doposud myslitelného. Nebo ještě jinak: autor usiluje o to, aby se čtenář na klimatickou krizi specificky naladil, aby alespoň na stránkách knihy následoval logiku klimatu, která je mimoběžná vůči všemu, co považujeme za důvěrně známé. Je to logika, která se nevejde do našich každodenních životů a navyklých způsobů uvažování a jednání. Je to setkání s jinakostí naprosto lhostejnou vůči člověku – a má-li odněkud pramenit skutečná snaha o jiný svět, pak právě z tohoto setkání.
Autor je filosof a aktivista Extinction Rebellion.