„Naši mi vždycky říkali, že jíst a pít se bude furt. Já jsem i chtěla na jinou školu, na střední, na něco s maturitou, ale oni pořád jen – jíst a pít se bude furt. A tak jsem se vyučila číšnicí,“ říká v malé a skromně zařízené kuchyni pětatřicetiletá servírka Jana. Ve tváří se jí zračí lehce ironický úsměv – samoživitelka s třemi dětmi totiž momentálně žádnou práci nemá. Přišla o ni během koronavirové pandemie. „Nejhorší je, že znám jen kuchaře a číšníky a servírky, takže mi ani nemá kdo pomoct,“ pokračuje Jana a mimoděk tak popíše jeden ze základních problémů, se kterými se lidé v jejím postavení potýkají – absenci sociálního kapitálu. Jana má tři děti, celý život tvrdě pracovala, poslední mateřskou dovolenou si nemohla dovolit a do baru se tak vrátila ve chvíli, kdy byly jejímu nejmladšímu synovi necelé dva měsíce. Od té doby se nezastavila. „Dřív jsme žili normálně, mohli jsme třeba i jednou měsíčně na výletě zajít do restaurace. Na smažák, na hranolky, točenou limonádu. To je dnes nepředstavitelné,“ vzpomíná.
Přiznat legitimitu těm, kteří se dnes mají hůř, případně se hůř cítí, se nesluší a je to vnímáno jako svého druhu rouhání.
S úderem pandemie přišla o všechno, nová práce skladnice jí nepokryje náklady na domácnost, a pomalu se tak začíná propadat do dluhové pasti. Na úřadu práce Janě řekli, ať si najde sponzora. „Přestala jsem tomu rozumět. Celý život se o nás starám sama, jak nejlíp umím. Jednou potřebuju pomoct a najednou jako by žádný stát ani nebyl,“ uzavírá smutně žena. O tom, jak na ni její sociální situace dopadá z hlediska duševního zdraví, už ani mluvit nechce – jen kroutí hlavou a ruce se jí třesou. Ví, že o bydlení může přijít každým dnem – majitele, kteří skoupili pár domů na investice nezná, a tak se s nimi v kritické situaci nemůže domluvit ani na odkladu nájemného. „Snažím se dlužit jen jeden nájem, výpověď přichází až s nezaplacením druhého. Ale nevím, jak dlouho to ještě zvládnu.“ Pocit, že od určitého momentu už Jana není správkyní svého osudu, prostupuje celý náš rozhovor. Neplyne z toho jen bezmoc, ale i vztek a hluboký pocit nespravedlnosti.
Místo budoucnosti tu máme setrvačnost
Příběhů podobných tomu, co během pandemie prožívala paní Jana, je celá řada. A zdaleka nemají souvislost jen s koronavirem. „My jsme se tu báli i těhotenství, stáří se tu budeme bát ještě víc,“ popisuje mladý pár ve Šluknovském výběžku, kde se už po léta potýkají s absencí základní zdravotnické péče. Malá oblast v severních Čechách je tak nějak celkově odříznutá od zbytku světa. V posledních letech tu lidé bojují i o to, aby sem dál jezdil dostatek vlaků. Úpadek, tak dokonale ilustrovaný na rozpadající se rumburské nemocnici, ve které nejsou lékaři, místní trápí. „Tady to bylo úplně skvělé – spousta práce, hezká příroda a klid. Ale dnes? Chcíp tady pes. Nic nefunguje,“ vysvětluje seniorka Marcela na zahradě svého domečku. „Ještěže ho mám. S důchodem bych nájem neuplatila,“ dodává. Pak zvládne obligátně zanadávat na poměry: zmíní Romy, i když dodá, že není rasistka, zmíní vládu, která se podle o problémy lidí nezajímá a myslí jen na vlastní kšefty, nakonec šmahem odsoudí všechny politiky. Podobné „hlášky“, ve kterých se mísí zklamání s polistopadovým vývojem s latentní či otevřenou xenofobií a nedůvěrou v instituce, jsou nejen ve Šluknovském výběžku všudypřítomné. V jejich zkoumání je však nutné jít hlouběji.
Právě o to se pokusil nejnovější výzkum STEM, Masarykovy demokratické akademie a české pobočky nadace Friedrich-Ebert-Stiftung (FES) s názvem Jedna společnost – různé světy. Kvalitativní dotazování tří různých skupin, následně označených jako „pozitivní“, „váhaví“ a „kritičtí“, se zaměřuje na podobné případy rozpadu a fragmentarizace, které jsou odlišné od všeobecně přijímaného narativu o jakési „rozdělené společnosti“. Konečně tak do českého prostředí přináší další data zaměřená na stávající krizi demokracie i to, jak socioekonomický status, pocity jistoty, bezpečí a stability ovlivňují chápání svobody a jak se zhoršující každodennost vepisuje do našeho vztahu k demokracii.
V předmluvě k výzkumu bývalý premiér Vladimír Špidla uvádí, že se konečně daří bourat mýtus „polarizované“ společnosti, a upozorňuje na základní problém, který se k fragmentarizaci váže: „Zatímco se totiž v polarizované společnosti vede ostrý názorový střet, jehož cílem je získat různými prostředky jednoznačně dominantní postavení, problém fragmentarizované společnosti je ten, že není schopna konat a dosahovat změny. Roztříštěnost názorových proudů společně s neochotou dobrat se konsenzu způsobuje paralýzu, zejména jde-li o dlouhodobější strategické směřování.“
Jenom špetku paternalismu
Jak uvádí jeden z výzkumníků, sociolog Martin Buchtík, výzkum částečně rozvíjí jiný projekt Rozděleni svobodou, který čeřil české vody před dvěma lety (a mimochodem znovu vrátil termín „třídy“ nejen do publicistických slovníků). Jedna společnost – různé světy se na bázi kvalitativního bádání soustřeďuje na hlavní linie stávajících společenských sporů. A přináší celou řadu zásadních poznatků, o kterých se sice – minimálně v levicových kruzích – už několik let mluví, dosud jsme k nim však neměli relevantní podklady.
Základní poznatky studie by se daly shrnout asi takto: výzkum neměl za cíl pouze zjistit, jak si Češi stojí ve vztahu k polarizujícím tématům, ale také se alespoň rámcově pokouší navrhnout řešení. Skupina, která je podle výzkumu k současnému systému nejkritičtější, má přes svou do velké míry oprávněnou sociální kritiku výrazné sklony k rasismu a xenofobii (byť to není její definiční vlastnost). Samotné štěpení české společnosti je dle výsledků studie komplikovanější a zdaleka neprobíhá jen na několika málo jasných osách. „Studie Jedna společnost – různé světy i další výzkumy ukazují, že utkvělá a stále opakovaná představa o polarizované společnosti je jedním z největších mýtů posledních let,“ říká o výzkumu ředitel společnosti STEM Martin Buchtík.
Termín „rozdělené“ či „polarizované“ společnosti přitom nejčastěji používají ti, kteří by se na základě studie dali označit jako „pozitivní“ – zjednodušeně řečeno se většinou jedná o vítěze polistopadového režimu. To mimoděk svědčí o tom, jak málo dnes ti, kteří jsou saturovaní, rozumí těm, kteří nejsou. I na to výzkum upozorňuje. V rozhovoru pro podcast Kolaps, kde Buchtík společně s politoložkou Kateřinou Smejkalovou z FES vysvětlují nejen pozadí celého výzkumu, ale i různé roviny jeho interpretace, se moment absence empatie a pochopení ze strany „pozitivních“ často objevuje. Jak uvádí Smejkalová, tato skupina je často v zajetí představy, že „kritické“ stačí jen dovzdělat, dát jim vhodné informace a oni pak kritickými být přestanou. Právě tento paternalistický přístup je ale „kritickým“ cizí. Pro mnohé možná překvapivě, ale dle výzkumu reálně mnohem lépe chápou, jak „pozitivní“ přemýšlí a jednají a nemají tendenci je jakkoli poučovat. Výzkumná zpráva navíc v tomto ohledu skepticky konstatuje, že ani řada mediálních projektů zaměřujících se na téma chudoby nezměnila pohled úspěšných na ty dole. Možná je na čase přehodnotit, kdo by si v Česku měl sáhnout do svědomí.
Nesdílet vlastní dějiny
„Dřív to tady fungovalo tak nějak líp – když měl člověk práci, tak žil v klidu. Dneska jenom, abychom se báli, co na nás zase vymyslí,“ mává rozhořčeně rukama jeden z několika stovek protestujících hutníků před Liberty Ostrava. Ostravské hutě, bývalá chlouba kraje, se už léta zmítají v chaosu. „Liberty, to je rodina, vždyť my se tu máme rádi, že si i děcka pohlídáme. Tady jsem kolegovi zrovna nedávno šel za kmotra tomu nejmladšímu,“ vysvětluje jeden ze zaměstnanců Liberty. „Děláme tu vedle sebe už třicet let. To si vy ani neumíte představit.“
Vstup zahraničního kapitálu, který by se na první pohled mohl zdát logický a pochopitelný, vyvolává dlouhodobě mezi zaměstnanci hutí hlubokou nedůvěru – vzdáleným a těžko pochopitelným machinacím na trzích lze totiž jen velmi těžko rozumět. Jejich dopady však hutníci pociťují prakticky každodenně: ve zhoršujících se pracovních smlouvách, snahách vedení destabilizovat odbory, v nejistotě, která z dříve prestižního zaměstnání dělá zbytečnou práci. Sever Moravy navíc kromě ekologických otázek decimuje i bytová krize, je tu nejvíce příjemců dávek na bydlení a bydlení je tu drahé – mimo jiné i proto, že tady působí největší majitel nájemních bytů, švédský Heimstaden. Ten dnes spravuje bývalé byty OKD, vystavěné pro horníky a jejich rodiny a vládne bytové politice.
„Už sem ani nikdo nejezdí – jen občas Okamura, vykládá nám o tom, jaký to byl zločin privatizovat OKD,“ vysvětluje jedna z hutnic. „Ve všem s ním nesouhlasím, ale aspoň se tady jednou za čas ukáže,“ říká její kolegyně. Pak se v davu rozezní Nohavicova píseň Ostravo a obě ženy ustrnou až v posvátném transu. Stovky lidí se začínají pohupovat do rytmu Nohavicovy harmoniky a odříkávat text jeho písně jako nějakou modlitbu.
„Pámbůh rozdal jiným městům všecku krásu/ Parníky na řekách/ A dámy všité do atlasu/ Ostravo Ostravo/ Srdce rudé/ Zpečetěný osude,“ zpívají hutníci a demonstrace se zahalí do specifické atmosféry soudržnosti, hrdosti a solidarity. Těžko říct, kde jinde podobné okamžiky prožijete s takovou intenzitou jako tady. A těžko říct, kde v Česku najít další takové místo, kde by se polistopadové dějiny odvíjely natolik odlišně od zbytku republiky, což nejlépe ilustruje postava uhlobarona a oligarchy Zdeňka Bakaly, který kraj prakticky vyplenil, zatímco v Praze s étosem filantropa sponzoroval pravicové strany, vybudoval Knihovnu Václava Havla a stále platí jedno z nejvýznamnějších českých vydavatelství.
We don’t need no education
Absenci elementární empatie k lidem „dole“ připisuje Buchtík řadě věcí. Mluví například o tom, že zmizely platformy pro setkávání lidí. Respekt k jinakosti, jiné zkušenosti, vlastnímu prožívání se tak logicky vytrácí, ale to není zdaleka to nejhorší. Ve chvíli, kdy vzdělání, bydlení či veřejný prostor neslouží k setkávání, ale naopak k posilování „bublin“, společnost se drolí na stále menší a uzavřenější celky. Ve chvíli, kdy se například část lidí rozhodne dát děti do soukromých škol místo veřejných a kdy část studentek a studentů odchází na osmiletá gymnázia, vytrácí se demokratická povaha společnosti jako platformy, kde se jednoduše žije alespoň „vedle sebe“, když už ne pospolu. Snadno se tak může stát, že dítě z privilegované rodiny, které za celý dosavadní život nepoznalo jiné než soukromé vzdělávání, potká instalatéra poprvé v životě až v okamžiku, kdy potřebuje jeho práci. Těžko se pak divit, že mezi tak separovanými skupinami a třídami chybí bazální porozumění.
Dobře to ilustruje třeba příklad jednoho z učilišť na severu Čech: ačkoli studijní obory s maturitou i ty bez ní sídlí v jedné budově, volnočasové aktivity jako lyžáky, seznamováky, cyklistické výlety, návštěvy Prahy či chození do divadla se oborů bez maturity netýkají. Právě v takových situacích nevědomky přihlížíme „konstrukci třídy“ – děti z učňovských oborů jsou automaticky brány jako ty, které nemají právo na stejný typ aktivit jako děti z „lepších“ oborů. Nevede to jen k pocitu méněcennosti, ale i k tomu, že se děti nemají šanci poznat mezi sebou a také k tomu, že je jinak než jako žáky nemají šanci poznat mistři a další pedagogové.
„Prestižní škola, Vansdorf, to je díra,“ hlásí Teo, jeden z hrdinů dokumentárního filmu Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské Nic jako dřív. „Škola mě neuživí, když musím chodit do tý školy a živím se sám,“ nadává ve filmu, který realitu největšího učiliště v Česku přibližuje s empatií i nesmlouvavostí a ukazuje, jak si na učňácích vychováváme jen další generaci lidí, kteří už v šestnácti letech moc dobře chápou, že tu pro ně není žádná budoucnost. Čeká je nejspíš nekonečná dřina v montovnách a oni sami to vědí. Ústecký a Karlovarský kraj totiž patří ke krajům, kde neustále narůstá počet dětí, které ani nedostudují základní školu, kde je největší procentuální zastoupení dětí s učňovským vzděláním a naopak málo lidí se vzděláním vyšším. Podíl vysokoškolsky vzdělaných je tu rovněž nejnižší v republice – v Karlovarském kraji kolem sedmi procent, v Ústeckém zhruba osm procent, a to je v Ústí univerzita.
Komunita na prodej
Podobný rozpad společnosti můžeme sledovat i u bydlení, které se spolu se mzdami, vzděláním, dostupností zdravotnictví nebo rovným přístupem ke spravedlnosti tradičně řadí k základním ukazatelům kvality života. Tradiční sousedství, které si člověk sice nevybral, ale měl nějakou šanci ho modelovat a zlepšovat, se rozpadá. I o tomto problému výzkum vypovídá. Je to právě bydlení, na čem se ztráta kontroly nad vlastním životem ilustruje možná nejlépe.
Zatímco dříve tvořilo mnohdy dysfunkční, ale nekomodifikovanou páteř socialistického režimu (o čemž svědčí i výzkum historika Vilímka, který se věnuje stížnostem lidí směrem k vedení KSČ a vyplývá z něj mimo jiné i to, že si lidé nejčastěji stěžovali na nedostupnost bydlení), dnes se z něj naprosto otevřeně stala investice. Jeho původní sociální význam, dávat lidem domov, mizí. Ti, kteří neměli během privatizace štěstí a prošvihli zlatou éru nakupování bytů, dnes jen bezmocně přihlížejí, jak se stávají zdrojem peněz pro ty, kteří toto štěstí měli. V posledních letech navíc narůstá segment „korporátního bydlení“, který se zatím České republice vyhýbal. Zdaleka ho už nereprezentuje jen zmíněný Heimstaden, tedy bývalé byty OKD, a jeho 44 tisíc bytů. Objevují se další nadnárodní hráči, čímž se nájemní bydlení stává už úplně odcizené.
Nedostupnost bydlení zároveň vede k rozpadu nejen komunit – což je dobře vidět třeba na centru Prahy, kde prakticky termín sousedství vymizel –, ale i rodin. Mladší lidé ve městech už zkrátka nemají šanci žít v blízkosti svých rodičů a málokdo dnes tráví významnější část života na jedné adrese. To další fragmentarizaci jen prohlubuje: nájemníci a nájemnice nemají ve stávajícím systému žádnou potřebu utužovat vztahy v místě svého bydliště. Až moc často totiž žijí s pocitem dočasnosti a tradičně platí, že čím horší socioekonomický status, tím méně kvalitní bydlení. Ve vyloučených lokalitách jsou standardem nájemní smlouvy i na jeden měsíc – v takové situaci je prakticky nemožné vést normální život.
Kosmetické změny a status quo
Není to tak dávno, co se na levici volalo po „ušlechtilém populismu“, tedy v českých podmínkách po štědrém sociálním státu, který dokáže zahladit ty nejkřiklavější nerovnosti a nabídnout širokým vrstvám pomocí přídavků na děti nebo bydlení podíl na blahobytu české společnosti. Paradoxně se tato debata vedla v době, kdy česká sociální demokracie ještě měla sílu o podobnou politiku usilovat ve velkém měřítku.
Šlo tedy především o slovo populismus, které se snažila hrstka levicových intelektuálů hájit proti liberálům, kteří díky tomuto pojmu mohli řadit „rozpočtově nezodpovědnou“ levici hned vedle rasistické ultrapravice. Důsledky tohoto systematického vytlačování levice cítíme dnes snad ještě více než dřív. Možnost, že by diskreditace levicové politiky a myšlení mohla znamenat celonárodní přesun k pravému středu, umírněnému liberalismu či decentnímu konzervatismu, přitom neexistovala nikdy ani hypoteticky. Odmítání legitimní kritiky a symbolické zaklínání levicových řešení jako pouhých ozvěn minulosti společně s hodnotovou, ale především majetkovou privatizací naopak posílilo takový vývoj, ve kterém musela vzniknout obrovská masa nespokojených.
Dynamiku a vývoj české nespokojenosti, ve výzkumu reprezentované skupinou nazvanou „kritičtí“, nejlépe ilustruje politický pohyb největší osobnosti polistopadové levice Miloše Zemana, který se dostal od sociálnědemokratických hodnot až k velebení oligarchie a ultrapravice. Zeman jako politik, který byl v devadesátých letech schopný zpochybnit reformy Václava Klause, veřejně mu oponovat a ve výsledku politicky zvednout hlas všech, kterým změny po listopadu nepřipadali jako realizovaná utopie, byl nakonec člověkem, který jakoukoli smysluplnou kritiku polistopadového českého kapitalismu utopil v kulturním vymezení vůči tzv. liberálním elitám.
Sytý hladovému nevěří
Výzkum mluví i o tom, že v systému postaveném na narativu zásluhovosti se hodnotově ukotvená politika, traktující sociální potřeby, vytváří velmi těžko. Zásluhovost je totiž jedním z nejsilnějších narativů, který naši společnosti prostupuje. Má to dalekosáhlé důsledky, které rozpad státu jako systému fungujících institucí jen podporuje. Univerzálním heslem by tak dnes mělo být hlavně „Pomozte si sami“, které spolu s roztříštěností zkušeností prakticky znemožňuje kolektivně usilovat o lepší svět. Nejsme se totiž schopni shodnout, co má být jeho podstatou.
O tom, jak se vám žije, pak paradoxně můžou rozhodovat zdánlivé drobnosti: jaké spoje jezdí do vaší obce, jestli funguje pošta, zda-li je v místě vašeho bydliště obyčejná hospoda nebo nějaké kulturní vyžití. Zatímco ve velkých městech je všeho dostatek, v řadě regionů se všechny tyto služby zhoršují. I to zvyšuje napětí mezi různými skupinami obyvatel a mění život některých z nich k horšímu. To vytváří nostalgické pocity vůči období před rokem 1989, které ještě posiluje skutečnost, že v liberálních kruzích se srovnání obou režimů stalo základním měřítkem pro hodnocení současnosti. Přiznat legitimitu těm, kteří se dnes mají hůř, případně se hůř cítí, se nesluší a je to vnímáno jako svého druhu rouhání. To však „kritické“ lidi může jen utvrzovat ve správnosti jejich úsudku.
Poslední záchytný bod
„Co pozitivní skupina zažívá spíše jako vítanou svobodu, to zástupci kritických vnímají jako všeprostupující ztrátu vypočitatelnosti, pravidel a kontroly, spojenou se strachem, že přijdou o to, co si buď v ekonomickém slova smyslu vybudovali, nebo co pro ně tvoří jasný kulturní a identitní rámec,“ popisuje výzkumná zpráva. K těmto problémům je navíc podle výzkumu skupina „pozitivních“ takřka slepá a ekonomické těžkosti vnímá spíše jen okrajově. Z pohledu „pozitivní“ skupiny jsou problémy sociálního charakteru: „V duchu vyznávaných hodnot svobody a odpovědnosti jsou tyto věci interpretovány jako osobní selhání, která jsou logickým a přirozeným důsledkem nedostatku píle, popřípadě talentu nebo štěstí, a není tedy potřeba se nad nimi příliš pozastavovat, ani je nějak systémově řešit,“ uvádí zpráva.
„Kritičtí“ respondenti ovšem také vykazují značně negativní postoje vůči Romům, migrantům a Evropské unii. Odmítání Romů a cizinců přitom nezdůvodňují primárně xenofobně nebo rasisticky, ale souvisí s jejich celkovým viděním světa a kladou ho opět do souvislosti se ztrátou kontroly a bezpečí i sociální nespravedlností.
Autoři výzkumu Jedna společnost – různé světy jako rozdělující vztah zvolili postoj respondentů k minulému režimu, respektive tento vztah se na základě sociologických dat ukázal jako klíčový i při hodnocení režimu současného. Tento vztah se pořád (logicky) nadále mění na základě zkušeností s tím, čemu říkáme „polistopadový režim“: na tom samozřejmě není nic překvapivého, ale ukazuje to na jednu věc: český příběh nemá jiné záchytné body než třicet let staré zhroucení diktatury KSČ. Pokud jako jeden z nejpesimističtějších výsledků výzkumu vyšlo, že se rozdrobená česká společnost není schopná shodnout na tom, kam dál, respektive neshodne se skoro na ničem, příčinu tohoto stavu můžeme hledat i v tom, že nemáme jiné veřejně diskutované historické rámce a naše dějiny jako by končily i začínaly na podzim roku 1989. Hodnocení listopadu 1989 a minulého režimu funguje jako reflexní plocha pro naše strachy nebo radosti ze současnosti, protože jiné plochy nemáme. A i tato plocha se mění s tím, jak se mění artikulace české nespokojenosti.
Nacionalismus jako poslední útočiště solidarity
Miloš Zeman těsně po revoluci v televizi vtipkoval na téma vymírání komunistických voličů a o pár let později se stal jejich největším miláčkem. Jako prezident v politice paměti nelegitimizoval celé období diktatury KSČ ani neobhajoval socialismus jako ideu, či dokonce ideál, ale nadále pracoval na legitimizaci některých prvků minulosti. Nakonec mu z toho vyšla obhajoba pohraniční stráže, zákonné povinnosti pracovat a láska k Rusku a Číně v kombinaci s vypjatým českým nacionalismem. Miloš Zeman přežil konec české levice, který sám do velké míry způsobil. Česká nespokojenost začala být artikulována nacionalisticky a v tomto nacionalismu se stále objevuje volání po společenské solidaritě. Výzkum Martina Buchtíka s kolektivem poukazuje právě na toto. Tři čtvrtiny toho, co skupině „kritických“ vadí, se skládá z legitimní kritiky nerovnosti, sociální nejistoty a oprávněných, každodenně pociťovaných problémů. Poslední čtvrtina je směsí xenofobie, rasismu a spikleneckých teorií, pro společenskou solidaritu se volá v obranném nacionalistickém duchu, česká pracující rodina nesmí padnout na roveň vyloučených Romů nebo mezinárodních uprchlíků bez domova. Jiný silný příběh český nacionalismus nemá, dokonce nemá ani silný národní příběh a český požadavek na suverenitu a kontrolu, kterou lidé ztrácí, je nesen v podstatě sociálními požadavky. Silný suverénní národ čeští nacionalisté rozhodně nechtějí kvůli narovnání historických mezinárodních křivd.
Vidět v současném nacionalismu sociální prvky, které jsou mimo jiné dobře patrné v programu neofašistické SPD, však neznamená, že by byl méně nebezpečný. Vylučování nepřátel a zrádců ze zdravého těla národa se dá provozovat i bez ryze národního příběhu a vidění světa. Orbánismus sice může čerpat (a čerpá) z národních traumat a z nenaplněných velkomaďarských ambicí, ale profiluje se zejména proti Evropské unii, uprchlíkům, menšinám a LGBT hnutí. A nic z toho není cizí ani české společnosti. Navíc fragmentovaná společnost se shodne je na malém množství věcí – například odmítání uprchlíků tak může být posledním spojovacím prvkem národního celku. I v tom spočívá nacionalismus všech vášnivých odmítačů všeho cizího a nepůvodního, národ je konstruován negativně a právě boj za homogenní českou zem dává nacionalistům možnost pocítit, že mluví za celý národ.
Nastavené zrcadlo
Prostou skutečnost, jak se jako společnost máme, velmi často měříme přepočtem průměrného HDP na osobu. A dává to smysl: lidem se v zemích, jako je Finsko, Nizozemí nebo Švédsko, které patří ke světové špičce, skutečně daří lépe a odráží se to i v různě poskládaných indexech štěstí. Naopak málokdo by chtěl žít třeba v Libanonu, kde se průměrné HDP na osobu již několik let po sobě hroutí ke dnu. Přesto ekonomický blahobyt není zdaleka jediný faktor ovlivňující spokojenost, ať už s osobním životem nebo politikou. Důležitý je také pocit bezpečí a jistoty do budoucna. Vyjma skutečně hodně bohatých lidí si však bezpečí můžou lidé zajistit jen kolektivně. V globalizovaném světě, ve kterém může část společnost oprávněně cítit svoje domácí elity jako ideologicky odcizené a ekonomicky globalizované, nabízí nacionalismus možnost vzít si „svou zemi zpět“. Imaginárně tak umožňuje získat aspoň část ztracené sociální kontroly zpátky do svých rukou. Spolu s tím nabízí i symbolické uznání, které ve vyhrocené ultrapravicové rétorice mají liberální elity a sexuální i etnické menšiny.
Český nacionalismus agresivně požaduje pospolitost, chce odepřít solidaritu, po které volá, těm, kteří si ji nezaslouží. Skutečnost, že jsme si během uplynulých let odvykli žít spolu a že čím dál míň žijeme i vedle sebe, může podobné tendence jen posilovat. Je na čase si přiznat, že ne všechno se dá vyřešit imaginárním dialogem, pro který zároveň neexistuje skutečný prostor. Zvlášť pokud je ještě ke všemu vedený paternalisticky a v touze lidi patřící ke „kritické“ skupině jen přesvědčit o tom, že se vlastně tak špatně nemají. Pokud se česká společnost má posunout z místa, musí začít systematicky pracovat na odstraňování nerovností a využít touhy po pospolitosti, dnes artikulované nacionalisticky, k budování skutečné společenské vize, založené na novém druhu vzájemnosti. Základem je brát emoce a pocity „těch druhých“ konečně vážně a nenechat je napospas falešným slibům Tomia Okamury, Miloše Zemana nebo Andreje Babiše. Ať chceme nebo ne, jsou to právě „kritičtí“ lidé, kdo dnes nastavuje skutečné zrcadlo naší společnosti. A není to právě příjemný pohled.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.
Text vznikl ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR. Výzkum Jedna společnost – různé světy naleznete zde.