Aktuálně.cz stejně jako další weby přineslo v posledních týdnech fotogalerie ukazující rychlou obnovu několika zničených vesnic na Hodonínsku, které koncem června postihlo tornádo. Zatímco první záběry spouště způsobené tornádem byly děsivé, obrázky rychle opravených domů a odklizení nejviditelnějších následků působí spíš pozitivně. Materiální i lidské pomoci ze všech stran, zejména v různě dobrovolné podobě, se dostalo postiženým ve vrchovaté míře a rychlost obnovy tak působí skoro jako zázrak. „Solidarita spasí svět,“ psal po několikadenní pomoci jeden z dobrovolníků skupiny klimaaktivistů, kteří se zúčastnili pomoci postižené oblasti.
Obrovská pomoc ze všech stran byla v něčem skutečně bezprecedentní a vybrané prostředky překonaly i balík, který se mezi lidmi v minulosti vybral na ztráty po povodních. Za tímto úspěchem a rychle vybudovanými novými střechami ale zůstává schovaný problém připravenosti Česka na různé typy katastrof. „Když přišlo tornádo, nikdo nespustil sirény. To bylo zásadní pochybení systému. Paradoxně to ale bylo jedno. Ani kdyby sirény někdo spustil, stejně nikdo nevěděl, jak na něj reagovat a co má v této situaci vůbec dělat. To bylo druhé zásadní pochybení,“ říká Anna Bromová, která nedávno absolvovala roční stáž jako dobrovolnice OSN a studovala systémy eliminace rizik katastrof a zvyšování odolnosti před nimi, tedy obor anglicky zvaný disaster risk reduction a climate change adaptation. Jde o komplexní obor, který se pokouší všemi způsoby minimalizovat dopady katastrof a čím dál více se propojuje se studiem projevů klimatické krize.
Podle Bromové se dlouhodobě ukazuje, že připravenost České republiky na katastrofy je nedostatečná: „Máme velmi funkční integrovaný záchranný systém, ale při katastrofách nelze spoléhat na to, že nás hasiči všechny zachrání. Jednotlivých proměnných, které se podílejí na snižování rizik následků katastrof, je mnohem víc. A Česká republika by se měla strategicky zamyslet nad jejich rozvojem a začít něco dělat.“
Odolnost vůči katastrofám
Pokud bereme vážně zprávy klimatologů, vstupuje celý svět do období zvýšeného množství katastrof. Čeští vědci a odborníci sice odmítli dát tornádo do jednoznačné souvislosti s klimatickou krizí, protože faktory pro vznik tornáda jsou příliš komplexní, ale v zásadě i oni uznávají, že jedním z nich je také oteplování klimatu. Samozřejmě ne všechny současné katastrofy jsou způsobené klimatickou krizí, k celé řadě z nich by ale bez klimatické krize takřka jistě vůbec nedošlo. Podle skupiny vědců sdružených v organizaci World Weather Atrribution (WWA) by například vlna veder a fenomén tepelných kapes, který postihl severozápad USA a západ Kanady, bez klimatické krize vůbec nenastal, respektive jeho pravděpodobnost by byla mizivá.
Slepice prý od tornáda přestaly snášet vajíčka, bojí se vyjít z kurníku, chodit po dvorku. Málo žerou. Jsou neklidné. Vyprávění historky o slepicích ženě nakonec připomene vlastní trauma, a tak od nás se slzami na krajíčku poodchází.
Vědci z WWA pracují s množstvím klimatických modelů Země a modelují pravděpodobnost katastrof při započtení lidmi způsobené klimatické změny i bez ní, přičemž využívají co největší množství klimatických modelů. Vlna veder v severozápadní části Severní Ameriky je podle WWA mnohem spíše způsobena nelineárními faktory klimatické změny, než jen pouhým oteplením planety o prozatímní 1,2 stupně Celsia. Každopádně pravděpodobnost podobného počasí, které by bez klimatické změny bylo skoro nemožné, se má podle vědců s dalším oteplování nadále zvyšovat.
Zpravodajství ze světa se postupně mění v přehled klimatických kiksů a hrozeb proměny dalších a dalších částí Země v neobyvatelné a nehostinné území vypouštějící více skleníkových plynů, i když dosud je především pohlcovalo – stačí, když bude překročen další z „bodů zlomu“. Strategie boje s klimatickými změnami se tak nutně bude čím dál víc posouvat také k předcházení a minimalizování rizik a škod způsobených katastrofami. „Obor disaster risk reduction čím dál úžeji souvisí se změnami klimatu, protože ty vedou ke zvýšenému riziku katastrof. Principy při budování odolnosti vůči katastrofám jsou zároveň často přenositelné. V mnoha rovinách je jedno, jestli šlo o povodeň zemětřesení nebo tornádo,“ vysvětluje Bromová.
Naopak některá místní specifika se přenést nedají. Jak vysvětluje novinář Sergio Olmos v podcastu New York Times The Daily, vlnu veder na severu USA a v Kanadě tamní obyvatelé zvládali špatně i kvůli tomu, že na podobné teploty zkrátka nejsou zvyklí. V horké Kalifornii by podobná vedra takové škody neudělaly, ale chladný Portland ležící v mírném pásu na ně připravený nebyl, a v důsledku veder umírali lidé – většinou ti starší, chudší a bez bydlení s klimatizací. S tím, jak se klimatická krize stává reálnou součástí našich (globálních) životů, zásadně se proměňuje její kontext. Nejde už jen o abstraktní čísla a potřebu snižovat emise k odvrácení globální katastrofy – toto období bohužel lidstvo (především jeho nejmocnější a nejbohatší zlomek) prováhalo.
Další velký problém je podle Bromové vzájemné překrývání katastrof a návaznost jedné na druhou. „Katastrofy se začnou hromadit. Tornádo přišlo jen chvíli po té, co opadla největší vlna viru Covid-19. Kdyby tornádo přišlo o tři měsíce dřív a bylo ještě rozsáhlejší, začne se v případě evakuací okamžitě šířit závratným tempem koronavirus. Na to by nikdo nezvládl reagovat. Pokud nebyly na začátku pandemie ve státních rezervách ani respirátory, těžko si lze představit, že máme nějaký funkční plán na evakuaci osob v době pandemie,“ přibližuje Bromová.
„Tornádo odneslo covid,“ glosovali lidé na Hodonínsku skutečnost, že opatření proti jeho šíření se přestala v postižených oblastech dodržovat. Záchranné práce navíc často probíhají v situaci, kdy nefunguje část infrastruktury a nedá se plně spoléhat na pomoc zvnějšku. Katastrofy také způsobují řadu nečekaných komplikací. V Portlandu během vlny veder nabídla radnice veřejnou dopravu zdarma, aby si obyvatelé mohli zajet do klimatizovaných center. Jenže veřejná doprava byla po úderu veder zastavena, protože elektrické vedení designované pro maximální teploty 43 stupňů Celsia a kabely, které měly pohánět tramvaje, se roztékaly. „Portland zastavil všechny vlaky a tramvaje přesně ve chvíli, kdy je potřeboval nejvíc,“ uvedl Sergio Olmos ve zmíněném podcastu.
Malá katastrofa
Katastrofa je v Česku od začátku rámována jako sice tragická, ale veskrze náhodná událost, která nemá být varováním do budoucna a možností ke zlepšení připravenosti na další podobné události, nebo dokonce k aktivnější politice v omezování emisí skleníkových plynů. Což je první a nejdůležitější předpoklad pro předcházení rizikům budoucích katastrof. I když nebyla tato událost rozsahem škod výjimečná ani v rámci České republiky, která zažila v posledních třech dekádách hned několik povodní, z hlediska připravenosti na množící se katastrofy může být dobrou ilustrací. I když velká solidarita pro relativně malou oblast znamenala rychlou obnovu, zároveň neprověřila schopnost systému čelit větší a dlouhodobější katastrofě. Naštěstí.
Jedním z klíčových předpokladů odolnosti proti katastrofám je také vzdělání obyvatel, kteří musejí vědět, co v případě nutnosti dělat. Na Hodonínsku, kde ani nikdo nespustil poplach, právě toto nikdo nevěděl. Nikdo nevěděl, co dělat v případě případného poplachu, jak se zachovat v případě tornáda, které se sice ze zkušenosti jevilo jako nepravděpodobné, ale na možnost extrémního počasí meteorologové upozorňovali s předstihem. Varování a informace o tom, co dělat v případě dalších ohrožení, rovněž zcela chyběly. „Celý princip disaster risk reduction, tedy snižování rizik katastrof, leží hlavně v tom, co se dělá před katastrofou. Nejde jen o konkrétní opatření, jako je stavba protipovodňových hrází v případě rizika povodní. Minimálně stejně důležité je, aby v případě silných bouřek byly všichni informování, že k tomu dojde, a jak se mají případně chovat. Toto musí zajišťovat stát nebo kraj, případně v přenesené působnosti neziskovky. Například v jihovýchodní Asii, kde jsem teď rok působila, má toto ve spolupráci s vládami a místními organizacemi na starost OSN,“ popisuje Bromová.
Příprava na katastrofu by měla být co nejkomplexnější a zahrnuje například i seznamy věcí, které jsou potřeba při jakékoli pohromě. „Pak by stovky lidí nemusely přijímat, skladovat a třídit kamiony věcí, které jsou v dané situaci úplně zbytečné. Organizaci na místě by nemuseli řešit náhodní dobrovolníci, ale taky by mohl existovat plán, který jednoduše říká, kdo má co dělat. Takto se zajistí peníze, takto léky, takto potraviny. Improvizace může být v těchto případech dost nebezpečná. V postižených obcích chyběly i generátory nebo solární panely, které by měl mít stát ve hmotných rezervách. Je nezodpovědné spoléhat na to, že neziskovky jako Hnutí DUHA a Greenpeace začnou ve svých zdrojích hledat a distribuovat solární elektrárny a generátory,“ uvádí Bromová příklad z Hodonínska, kde byla jako dobrovolnice několik dní po katastrofě. Při nekoordinované akci se podle ní navíc snadno zapomene na ty, kteří jsou v situaci katastrofy více zranitelní. To se může projevit v detailech: například ve skladech s materiální pomocí byl nedostatek plenek pro dospělé. Zatímco na potřeby pro děti dárci – ať už jednotlivci nebo instituce – mysleli a posílali je v hojném množství, srovnatelně významná zdravotně-hygienická pomůcka jednoduše nepřišla lidem na mysl.
Důležitá je samozřejmě i mohutnost a početnost sil připravených katastrofě čelit. Relativně malý rozsah hodonínské pohromy každopádně umožnil zapojení tisíců hasičů, policistů a záchranářů při obnově poničené oblasti. Řecká vláda se ale při nedávných požárech musela rozhodovat, které oblasti obětuje a pouze v nich evakuuje obyvatelstvo, a ve kterých oblastech naopak budou hasiči bojovat a snažit se území zachránit. Na vině za snížené stavy hasičů jsou pak nedávné vládní škrty.
Příběh rychlé obnovy
Když se padesátiletá bankovní úřednice Jana snažila dostat druhý den po tornádu do domu své matky v Moravské Nové Vsi, přes zborcenou střechu se nemohla dostat ani dovnitř. Do vesnice dojela těsně před jejím policejním uzavřením, které přišlo poté, co zástupy dobrovolníků, příbuzných a známých hrozily paralyzovat dopravu a na několika místech mělo dojít k pokusům o rabování. Večer v domě, kam se Jana nakonec dostala zezadu ze zahrady, měla pocit, jako by se ocitla ve válce. Všechno se propadlo do tmy a jediné, co chybělo, bylo sténání raněných. Po pár týdnech se ale situace otočila. Tornádo odneslo Janině matce střechu, ale dům jinak zůstal bez poškození, pojišťovna jí takřka okamžitě vyplatila pomoc v plné výši a Janě se přes kontakty podařilo získat rychle nedostatkové stavební materiály, takže řemeslníci z řad dobrovolníků rychle střechu opravili. Díky státní pomoci (a uhrazené pojistce) tak nakonec šla Janina maminka do výrazného finančního plusu. Na stáří si tak poprvé v životě vytvořila silný finanční polštář, a to přesto, že část peněz chce věnovat místním firmám a podnikatelům, kteří se nejvýrazněji zapojili do pomoci obětem tornáda. Stejně jako mnoho dalších lidí na Hodonínsku se teď i ona se znepokojením dívá na každou větší bouřku a podle její dcery se často při bouřce chodí schovat do sklepa, kde přežila první tornádo.
V každé obci se vyskytne několik případů, které se do tabulek pojišťováků i distributorů státní pomoci tak snadno nevejdou. Lidé bydlící v nezkolaudovaných domech. Lidé, co bydlí v provizorních nemovitostech, přestavěných zahradních domcích, chatičkách a chatkách, vylepšených maringotkách. Jak to s nimi dopadne? Dotace bude. Nebude. Bude. Pro všechny. Pro vás ne. Nebo možná ano. „Živel“ je nakonec trefný název finanční pomoci od Ministerstva pro místní rozvoj. V jednu chvíli to vypadá, že objekty z rekreačních oblastí nebo ty, ve kterých neměli jejich majitelé nahlášený trvalý pobyt, nebudou mít na pomoc od státu nárok. Některé skupiny vypadávají i z dalších typů pomoci – což je podle Bromové způsobeno právě nedostatečnou připraveností na podobné katastrofy.
Hodní fízlové
Na územích postižených katastrofou se načas mění běžná pravidla. „Tady jsou i policajti hodní,“ pobaveně kroutí hlavou zasloužilý klimatický aktivista a mnohonásobný účastník přímých akcí proti fosilnímu průmyslu. Deset dní od katastrofy sedíme v dodávce před Moravskou Novou Vsí, která je stejně jako další vesnice zasažené tornádem dočasně uzavřena pro auta a dovnitř policejní hlídky pouští jen ty, kteří vysvětlí účel svojí cesty. Jedním z rizik katastrof, jakou byla ta hodonínská, jsou i následná neštěstí a ztráty v důsledku nekoordinované a chaotické pomoci. Policajti, kteří se v horku smaží na silnici celé dny, aby zabránili ucpání postižených vesnic, jsou skutečně milí. Jako dobrovolníkům nám dávají tipy, kde se vykoupat nebo kam zajít na večerní grilovačku. Těsně po událostech, které způsobilo tornádo, se v zasažených obcích objevilo několik menších špatně organizovaných skupin, které přijely do oblasti rabovat. Místní represivní složky zasáhly rychle. Preventivní kontroly u výjezdu ze zasažené oblasti ale zůstaly. Občas při prohlídce najdou bukové a dubové dřevo z poničených lesů, strategické suroviny a stavební materiál, jídlo z potravinové banky nebo nářadí.
Pár dní po neštěstí bylo večer dokonce v hospodě zadarmo pivo. Když přijíždíme, už je zase za peníze, přesto je večer hospoda plná dobrovolníků a dobrovolnic z celé republiky. „Díky, že jsi přijel, že tady seš,“ říká mi mladý místňák v hospodě první den po příjezdu, kdy jsem neudělal pro nikoho vůbec nic. Pro dobrovolníky je všechno dobře zařízené. „Řízky, saláty, ovoce, sladkosti…“ popisuje jeden z nich zázemí v postižené obci Lužice a září mu oči. „To ani nebyli schopní sníst,“ vysvětluje, proč si dal hned několik řízků a zajedl je koláčky. Ale jídlo zdarma není motivem pro neuvěřitelnou změť lidí, kteří přijeli pomáhat a kterým místní z vděku připravují hody. Skauti, dobrovolní hasiči, lidé z pomáhajících profesí, absolventi katolického gymplu z Prahy, a především řemeslníci z celé republiky doslova zaplavili postiženou oblast, o finanční pomoci Čechů a Češek nemluvě. „Když jsem ho viděla poprvé, jen tak stál u nádraží. Já ho svezla autem, a teď je to přátelství do konce života,“ líčí teatrálně padesátiletá žena, která se právě rozloučila s dobrovolníkem, který od prvních dnů pomáhal její rodině a bydlel u ní.
Hodně se mluví o chaosu a nedostatku koordinace, ale už po týdnu a pár dnech se ve všech postižených vesnicích intenzivně pracuje a první střechy už jsou opravené. Celé vsi se proměnily v obrovská staveniště, místo střech jsou většinou zatím jen plachty, všude jezdí těžká technika a lidé se hemží jako na obrovském bazaru. Sklady v Hodoníně i přímo v postižených vesnicích jsou plné materiální pomoci, které sem hned během prvních dnů navozili různí dárci. Jednotlivci, samosprávy měst a obcí, vietnamská komunita, hypermarkety. Hodně z uskladněného zboží je tady ale zbytečné a nikdo ho nepotřebuje. Balení vody, toaletní papíry, deky, kočárky, hračky a hlavně množství často neroztříděného oblečení zabírá hodně místa, kde by mohlo být něco jiného. Kvůli nedostatečným kapacitám ve skladech se v prvních dnech musely otáčet celé kamiony. Lidé chtějí konzervy, slazené pití, solvinu, hygienické prostředky a pochopitelně především stavební materiály. Ty nejsou dostupné nejen ve skladech s darovanou pomoci, ale často ani na volném trhu. Důvodů může být hned několik, podle lidí ze stavebnin má být na vině i covid. Některé firmy daly lidem z postižených obcí slevu – například hodonínská KM Beta, která ale tolik tašek se svou kapacitou vyrobit prostě nestíhá. Pořadníky tak byly i na několik týdnů. Jiné firmy naopak tržně zboží zdražily. Ceny stavebních materiálů ale po covidové pandemii rostly nezávisle na hodonínské tragédii. Zapojení dobrovolníků mohlo (aspoň načas) výrazně zvýhodnit ty, kteří byli schopní si tašky pořídit – často díky lepším kontaktům a finanční rezervě. Jedna z mnoha koordinátorek a dobrovolnic z postižených vesnic, které běhají s mobilem a vypadají, že padnou vyčerpáním, nad tímto paradoxem, kdy se dostává pomoci těm, kteří jsou na tom líp, jen krčí rameny. „Je to tak,“ potvrzuje lakonicky.
Okolo krizových center v každé vesnici jsou, pár dní po katastrofě zřízeny lokální sklady distribuující materiální pomoc přímo na místě. Některé hospody v postižených vesnicích vaří jídlo pro dobrovolníky, zaměstnanci IZS a řemeslníci mají stravu zajištěnou zvlášť. Někde se pořád drží podezíravost: „Nikoho tam neznáme,“ říká nám paní u koordinačního centra v jedné z vesnic, která pochybuje o efektivním využití dvaceti lopat, pokud budou převezeny dodávkou ke skladu přímo v postižené části vesnice, kde ale není dostatek místních, kteří by prověřili oprávněnost požadavku na lopatu. Pomoc řemeslníků a pomocníků-dobrovolníků je obrovská. Koordinační centrum v kulturním domě v Hodoníně mělo dost lidí i na to, aby posílalo dobrovolníky i na uklízení polí a zničených sadů. Všude, i v lesích, se válely kusy z domů, zejména izolace ze skelné vaty.
Nakonec to byla vedle státní pomoci právě ta dobrovolná, která pomohla k rychlé obnově po tornádu. Vědomí vzájemnosti a nemožnosti spolehnout se v krizové situaci na stát se projevilo i v memech a ve facebookových diskusích. I když spíš než slovo stát je na místě říct „politici“ nebo „vláda“. Zatímco pracovníkům integrovaného záchranného systému většina lidí vyjadřovala vděk a důvěru, „vláda“ a zejména premiér Babiš to spíše schytávali a při návštěvě se stali terčem výsměchu i vcelku otevřeného nepřátelství.
A co příště?
Po každé katastrofě se nejdéle hojí zažitá traumata a psychické šrámy. Vypadá to, že tornádo nejhůř nesou starší lidé. Starý muž mi povídá, že se mu od tornáda pořád třesou ruce. Jeho vnuk ho uklidňuje, že to určitě časem přebolí. „Myslím, že už ne. V tomhle věku…“ dívá se do prázdna muž. Další paní se rozbrečí při vyprávění historky o slepicích. Slepice prý od tornáda přestaly snášet vajíčka, bojí se vyjít z kurníku, bojí se chodit po dvorku. Málo žerou. Jsou neklidné. Vyprávění historky o slepicích jí nakonec připomene vlastní trauma, a tak od nás se slzami na krajíčku poodchází. Není sama, kdo svoje trauma tematizuje právě skrze vyprávění o tom, jak těžce tornádo nesou zvířata. Psi kňučí, lezou pod postel, kočky se chovají divně. Paní se vrací až za chvíli a má vlhké oči. Hasič z Karlovarského kraje má pro podobná traumata pochopení. Tady na místě se na něj při nedostatečné psychologické pomoci obracejí i pro tento typ podpory. „Jeden pán mi dneska vyprávěl, jak během tornáda koukal do hroutícího se domu, na schody, které se bortily, s vědomím, že nahoře má postiženého syna, který byl zrovna na záchodě. Strach ho tak paralyzoval, že nemohl udělat vůbec nic a nahoru se ani nepokusil dostat. Vyčítá se si to přesto, že nemohl nic dělat a že synovi se nakonec, krom psychického šoku, nic nestalo,“ vypráví dobrovolný hasič a naznačuje objetí: „Říkal jsem mu, že tohle řešíme kolikrát i my, a že si skutečně nemá co vyčítat. Člověk často přemýšlí, jestli riskovat svůj život a zkusit pomoc, která je zbytečná. Strach paralyzuje i nás, kteří jsme školení. Tomu člověk nemůže poručit. To nejde,“ říká citlivě hasič.
Cestu, kudy šlo tornádo, bylo ještě několik týdnů po tornádu vidět pouhým okem. Zničené stromy, lesy, pole, sklady a především domy ve vesnicích se táhnou v pruhu širokém půl kilometru. Tornádo zasáhlo zhruba třináct kilometrů čtverečních, škoda byla vyčíslena na patnáct miliard korun, dvě stovky domů se musely zbourat a likvidace nekonečného množství sutin a odpadu ze skládek vzniklých vedle postižených obcí si vyžádala speciální dotace od ministerstva životního prostředí a z kraje. Nové střechy, uklízené sady a úplně nově rozestavěné (a předtím stržené domy) už po několika týdnech řádění tornáda překrývají. Traumata ale zapomenutá nebudou. Ústav výzkumu globální změny Akademie věd varoval, že v uplynulých pěti letech bylo v Česku největší sucho za 2100 let. Čeká nás bezprecedentní počasí. Různé typy katastrof se Česku podle většiny predikcí klimatu nevyhnou. Solidarita nespasí svět, pokud se nepodaří vyřešit klimatickou krizi, a solidarita nespasí svět, pokud nebudou připravené všechny složky schopné minimalizovat následky katastrof.
Autor je redaktor Alarmu.