Strašák jménem kvóty ve skutečnosti nestačí. Je třeba změnit naše smýšlení o politice 

S probíhající předvolební kampaní se českou společností rozvířila debata o nedostatečném zastoupení žen v politice. Veřejné prohlášení „Jsem pro kvóty“ ale stále znamená politickou sebevraždu. Podaří se nám to změnit? 

Foto Pixabay, CC0

V prvním dílu seriálu Miss America se jeho protagonistka, antifeministická aktivistka Phyllis Schlafly, ocitá v pánském klubu okolo senátora Barryho Goldwatera. S plánem získat podporu pro volební kampaň do Kongresu chce v D.C. prezentovat své názory na bilaterální smlouvy SALT. Goldwatera ale ze všeho nejvíc zajímá její postoj k takzvanému Equal Rights Amendment (ERA), dosud neratifikovanému dodatku Ústavy Spojených států zaručujícímu stejnou ochranu všem, bez ohledu na pohlaví. „Nikdy jsem nebyla diskriminována,“ odvětí promptně Phyllis. „Myslím, že některé ženy své chyby rády svalují na sexismus místo toho, aby si přiznaly, že se zkrátka dostatečně nesnažily.“ O několik minut později je čistě mužským osazenstvem vyzvána, aby ze schůzky dělala poznámky. Coby člověk s největšími znalostmi jaderného vyzbrojování v místnosti na sebe bere úlohu sekretářky a poslušně si obstará pero a notes. A tiše, se svým typickým umělým úsměvem na tváři, zapisuje.

Kvóty nejsou cílem, ale prostředkem. Zaváděny mají být pouze jako dočasné řešení, jež povede k odstranění systémových překážek.

Situace Phyllis Schlafly (která byla mnohem úspěšnější ve válce proti ženské emancipaci než v samotné politické kariéře) se od reality, které čelí současné české političky, příliš neliší. Stejně jako Schlafly i ony musí mnohdy zastávat úlohu pečující manželky a matky, zvládat domácí práce, obstarávat rodinné zázemí a nezapomínat na manželovy vyžehlené košile. Politická, byznysová, advokátská, novinářská, lékařská či jiná kariéra jsou na druhém místě. Z osob čerpajících rodičovský příspěvek tvoří ženy 98 procent a jen dvacet procent dětí je při rozvodu svěřeno do péče muže nebo do střídavé péče. Fenomén takzvaného skleněného stropu, zdánlivě neviditelné bariéry bránící ženám v kariérním postupu, vysvětluje, kam se po třicítce ztrácí šikovné studentky tvořící nadpoloviční většinu absolventů a absolventek vysokých škol. Představuje však jen část odpovědi na otázku, proč v české politice chybí ženy.

Genderové stereotypy nesouvisejí jen s vnímáním přirozené role ženy coby pečovatelky a „strážkyně rodinného krbu“. Prostupují samotnou politickou kulturou. Zatímco muž v politice je brán jako norma, žena musí své postavení opakovaně obhajovat. Dvojí standard se netýká pouze jednotlivých politických kroků, které podle veřejnosti mnohdy předurčuje právě pohlaví (Anna Šabatová nebo Angela Merkel zastávající se uprchlíků či slovy Petra Fialy „zamilovaná Zuzana Majerová Zahradníková“, hlasující v rozporu s jeho představami). Sexismus se projevuje v hodnocení ženského vzhledu namísto věcné politiky, poukazování na neplnění společností nastavených rolí („krkavčí matky“, „kariéristky“), shazování žen jako přecitlivělých a iracionálních nebo naopak osočování, že jsou příliš tvrdé a chovají se jako chlapi. Dvojí očekávání, které stojí na druhé straně dvojího standardu, potom předpokládá, že žena, jakožto jemná bytost, špinavou politiku „zachrání“.

Alfa samci alfa samcům

Společnost, právo i státní instituce byly historicky formovány muži pro muže. Ačkoli ženy v Československu získaly volební právo v roce 1919, na budování velké kariéry mohly – s tehdejším občanským zákoníkem – zapomenout. Slovy Pavly Špondrové, ve veřejné i soukromé sféře byly dlouho nastaveny stoprocentní kvóty pro muže. „O záležitostech celé rodiny rozhodoval dovnitř i navenek otec, žena měla ale výsostné právo vstoupit do jeho právního postavení a stát se tak třeba paní lékárníkovou nebo paní starostovou.“ Determinace politických pravidel čistě mužským pohledem nutně ovlivnila genderové stereotypy s politikou spojené, volební systém i vnitřní uspořádání politických stran – takzvaných držitelů klíčů. Právě jednotlivé partaje rozhodují o způsobu výběru kandidátů a kandidátek i sboru volitelů a volitelek určujících výslednou podobu kandidátní listiny. Odpovědnost za nedostatečnou participaci žen a jejich umisťování na nevolitelná místa by proto měla směřovat především k nim.

Úspěšnou politickou kariéru žen nakonec znemožňuje i neoliberální individualismus, který se promítá do kultu osobnosti, přetrvávajícího nejen ve vysoké politice. „Zachránce Svatý Václav“, „tatíček Masaryk“, „geniální podnikatel Tomáš Baťa“, „národní oběť Jan Palach“ či „nositel demokracie Václav Havel“ jsou maskulinní symboly, ke kterým se většina společnosti upíná. Ne náhodou se Pražský hrad nápadně tyčí nad celým městem. Napasovat se do pozice alfa samce, „pořádného lídra“, je pro ženu složité. Když na sebe tuto úlohu vezme, zapíše se do dějin jako „Železná lady“ (která kupříkladu trénovala tón svého hlasu i kadenci slov, aby zněla co nejrázněji) nebo „Cattani v sukních“. Neměli bychom skutečnou autoritu hledat v archetypech odlišných od velkých spasitelů? A nemělo by se naše přemýšlení o politice coby souboji velkých eg posunout k jejímu kolektivnějšímu pojetí?

Zaseknuté na dvaceti procentech

V květnu odstartovaná kampaň koalice Pirátů a STAN ve stylu „Řekni, kde ty ženy jsou“ vyvolala bouřlivé reakce odpůrců i příznivců volebního uskupení. Předvedenou sausage party (k Olze Richterové přibyla Blanka Lednická coby lídryně kraje Vysočina, čímž se počet žen v čele krajských kandidátek koalice zdvojnásobil) šéf Pirátů Ivan Bartoš komentoval slovy, že „Piráti o problému ví a dlouhodobě na něm pracují“.

Pirátskou členskou základnu tvoří pouze 23 procent žen, přičemž na společné kandidátní listině je nadpoloviční většina umístěna na nevolitelných místech. Ačkoli hnutí překážky bránící ženám v kariérním postupu vnímá a veřejně je (nejen skrze Olgu Richterovou) komunikuje, pirátský způsob výběru kandidátů a kandidátek je založen na volné soutěži předpokládající rovnost příležitostí a ignorující strukturální znevýhodnění političek, které se v podzimních volbách budou muset spolehnout na udělování preferenčních hlasů. Téměř výhradně mužské složení lídrů koalice, jež se dlouhodobě prezentuje jako nejprogresivnější z větších kandidujících subjektů, však pouze sleduje dlouhodobý trend české politiky.

Podle statistiky Evropského institutu pro genderovou rovnost (EIGE), která vychází z dat nasbíraných z národních statistických úřadů a zachycuje šest složek života – práci, finance, vzdělání, zdraví, podíl na moci a trávení času – se index České republiky nachází na hodnotě 56,2 bodu. Od roku 2013 jsme se tak posunuli o celých 0,6 bodu. V žebříčku všech zemí EU se pyšníme šestým místem od konce, za námi jsou jen zbylé země V4, Řecko a Rumunsko. Nejhůře je na tom podle indexu Česká republika právě v rovnoprávnosti podílu na moci. Průměr ženských poslaneckých mandátů se stabilně pohybuje okolo dvaceti procent, v Senátu pouhých 14,8 procenta. Podobně je tomu na Státním zastupitelství, Ústavním soudu, v České národní bance nebo advokacii a byznysu. O poslední místa žebříčku závodíme také v rozdílu odměňování (gender pay gap), který se rovněž pohybuje okolo dvaceti procent.

Politika nutně potřebuje ženy

Feministická ikona Gloria Steinem ve své knize My Life on the Road (Můj život na cestě) komentuje světové statistiky politického rozhodování určeného pohlavím: „Když posadíte muže k jednomu stolu, vyberou většinou to nejagresivnější řešení, i když je špatné. Když posadíte ženy k jednomu stolu, vyberou většinou to nejsmířlivější řešení, i když je špatné. Jednoduše se potřebujeme.“ Odlišné rozhodování není dáno vrozenými vlastnostmi, ale rozdílnou výchovou a především životní zkušeností. Reprezentativní demokracie ze své podstaty předpokládá zastoupení různých identit, zájmů, pohledů a názorů. Ženská životní zkušenost je vlastní více než padesáti procentům české populace, což je o třicet procent více, než je její zastoupení v klíčových rozhodovacích pozicích.

V soukromé i veřejné sféře, v časech růstu, stagnace a především krize platí, že smíšené kolektivy pracují efektivněji, koherentněji a inovativněji. Nejedná se přitom jen o diverzitu v oblasti genderu. Rozdílný věk, třídní příslušnost, barva pleti, druh vzdělání nebo zázemí přirozeně přináší střet různých pohledů nutně vedoucích ke kompromisům uspokojujícím do jisté míry všechny zúčastněné. V politice se přijímají rozhodnutí ovlivňující celou společnost. A celou společnost ovlivňuje také stávající absence témat, perspektivy i stylu rozhodování určených specificky ženskou životní zkušeností. Výsledkem jsou zdánlivě neutrální zákony, které při střetu s realitou zvýhodňují jednu skupinu na úkor druhé. Na opomíjení témat spojených s péčí, bydlením, sexualizovaným násilím či zdravotnictvím jsme v časech pandemie tvrdě doplatili. Tvůrci právních norem jejich důležitost dlouhodobě podceňují. Dopady epidemie pocítily vlivem uzavření škol a školek, zvýšením domácího násilí i nárůstem nezaměstnanosti nejvíc opět ženy.

Ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou často vzpomínaný právní teoretik 20. století John Rawls ve své knize Teorie spravedlnosti hledá odpověď na otázku, jak vytvářet právní normy a formovat společnost spravedlivě pro všechny její členy. Nabádá přitom čtenáře, aby si představil, že netuší, do jakého postavení se zítra narodí. Může se stát chudým seniorem, matkou na mateřské, členem nebo členkou národnostní nebo etnické menšiny, dítětem s mentálním postižením, otcem samoživitelem, příslušníkem či příslušnicí LGBTQI+ komunity nebo také nejbohatším člověkem v zemi. Aby se všem zmíněným identitám žilo dobře, zákony mají být tvořeny za takzvaným závojem nevědění. Parlament České republiky je z většiny tvořen bílými muži, kteří postrádají specificky ženskou životní zkušenost a většinou také vědomí vlastního privilegia. Závoj nevědění se v téměř homogenním prostředí přirozeně tvoří obtížněji.

V uvědomění, že podreprezentace ženské zkušenosti je nejen nespravedlivá, ale především nevýhodná pro všechny, by měla začít jakákoli debata o strukturální změně. První článek  Listiny základních práv a svobod stanovuje, že „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“. Sám zákon nejvyšší právní síly tak předpokládá, že svoboda bez rovnosti, stejně jako rovnost bez svobody, nemohou existovat.

Kdo se bojí kvót?

Phyllis Schlafly v seriálu zasazeném do sedmdesátých let minulého století osočila feministky a feministy druhé vlny z používání sexismu jakožto výmluvy pro jejich vlastní životní selhání. O pět dekád později zaznívají (nejen) v debatách o pozitivních opatřeních pro rovné zastoupení mužů a žen výkřiky jako vystřižené z jejího slovníku. Věta „Schopné ženy se tam dostanou“ vystihuje častý postoj nejen mužů bojících se o svá teplá místečka, ale také úspěšných žen, které mají obavy ze zpochybňování jejich kvalit a odbornosti. Spolu s názory vycházejícími z představ o meritokratickém uspořádání zákonodárného sboru – „Podívejte se na současnou vládu. Máte snad pocit, že její skóre ministryně vylepšují?“ – a strachem, že „nám bude něco nařizováno nebo vnucováno“, tvoří iluze o schopných ženách, které přece musí uspět, nejčastější argumenty odpůrců kvót.

Genderové stereotypy prostupující společností nemají negativní dopad pouze na ženy. Do povinné role živitele rodiny, který se musí za každou cenu „postarat“, staví současné politické uspořádání mužskou část společnosti. V patriarchátu muži o úspěch tvrdě soupeří. Představa, že by mezi jejich konkurenty přibyl výrazný počet žen, pro které by byl určitý počet míst předem vyhrazen pozitivními opatřeními, je pro mnohé z nich děsivá. Rovnoprávnější prostředí by ale naopak mohlo pomoci také jim. Fenomén „víkendových otců“ věnujících se především kariéře pro nutné zabezpečení rodiny je pro mnohé muže svazující.

Obavy žen ze zpochybňování jejich úspěchů vlivem kvót jsou mnohdy dané především vlastním nízkým sebevědomím. To se dlouhodobě projevuje u výběrových řízení a pracovních pohovorů, a to nejen v Česku. Zatímco ženy se mnohdy podceňují, svými úspěchy se příliš nechlubí a na danou pozici si nepřipadají dostatečně kvalifikované, muži jsou statisticky suverénnější a hlásí se i na pozice, pro něž nemají potřebnou odbornost. Česká výběrová řízení a nominační procesy jsou navíc mnohdy všechno, jen ne transparentní. Jejich správné nastavení co do způsobu výběru, sboru volitelů a volitelek i genderové anonymity představuje jedno z nutných doprovodných opatření při zavádění kvót.

„Pohlaví na úkor kvality je cesta do pekel,“ zní další z obav. V soukromé sféře na ni přitom reaguje přímo antidiskriminační zákon i bohatá judikatura evropských soudů, které stanovují, že kvalifikace jednotlivých uchazečů a uchazeček musí být minimálně srovnatelná. Na politické úrovni potom leží břemeno obstarání dostatečně kvalifikovaných kandidátů a kandidátek na jednotlivých politických stranách. Samy partaje si mohou určovat podmínky pro zařazení na dané místo kandidátní listiny, například skrze požadavky na pracovní zkušenosti, jazykové schopnosti či znalosti místní nebo celostátní politiky. Položme si ale otázku: Je stávající osazenstvo Poslanecké sněmovny skutečně elitou národa a oním výkvětem meritokracie? Odpověď nám může poskytnout bonmot právničky Barbary Havelkové: „Skutečné rovnosti dosáhneme, až bude v Parlamentu zasedat stejný počet neschopných žen jako neschopných mužů.“

Vůbec nejčastějším argumentem proti zavádění pozitivních opatření, který zní nejen z konzervativnější části politického spektra, je upřednostnění „měkkých opatření“ a „pozvolného, přirozeného vývoje“ na úkor „umělých a radikálních kvót“. Každý politický krok a přijímaný zákon vychází z vůle zákonodárného sboru a podléhá testu proporcionality. Aktivní a pasivní volební právo i právo na volnou soutěž politických stran jsou i v současnosti limitovány pětiprocentní uzavírací klauzulí, Imperialiho kvótou a především rozdělením země na čtrnáct volebních krajů. Jak podotýká Barbara Havelková: „Asi by se nám úplně nelíbilo, kdyby osmdesát procent poslanců a poslankyň pocházelo z Prahy.“ Nastavené regionální kvóty nám připadají jako něco přirozeného, kdežto těch genderových se děsíme.

Většinou politiků preferovaná měkká opatření ve formě podpůrných kampaní, programů na podporu vnitrostranické kultury nebo osvěty vedou pouze k pomalému zvyšování participace žen. Podle vládní strategie rovnosti žen a mužů na léta 2021–2030 bychom při zachování současného tempa dosáhli na čtyřicetiprocentní zastoupení žen v Poslanecké sněmovně v roce 2071. Kvóty, stejně jako jakýkoli jiný politický nástroj, nejsou dokonalé. Jejich nedostatky je třeba veřejně artikulovat – už jenom proto, abychom je spolu s vedlejšími opatřeními jednou (snad za deset let?) nastavili správně. Mají ale jednu nespornou, nezaměnitelnou výhodu: fungují.

Jejich účelem není uměle zvýhodnit určitou skupinu na úkor jiné, ale dosáhnout spravedlivějšího, rovnoprávnějšího uspořádání politického sboru a v konečném důsledku také společnosti. Proto je jejich nastavení všude v Evropě genderově neutrální, ať už jde o maskulinní politiku nebo feminizované školství. Zavedení pozitivních opatření navíc neznamená povinnou paritu ve všech oblastech. Stejně jako v jiných evropských zemích je možné začít na pomezí takzvaného skleněného stropu, třiceti procentech představujících hranici pro prosazení zájmů určité skupiny. Tu je možné postupně navyšovat, třeba ke čtyřiceti procentům, které jsou takzvaným paritním prahem, garantujícím rovnoprávné zastoupení. Kvóty navíc nejsou cílem, ale prostředkem. Zaváděny mají být pouze jako dočasné řešení, jež povede k odstranění systémových překážek.

Model ČSSD? Ne, díky, jde to i lépe 

Se stranickými kvótami typickými pro severské země nebo Německo mají v České republice zkušenost dvě politická uskupení. Ve Straně zelených jsou nastaveny dodnes, ČSSD je zrušila v roce 2019. Neúspěch sociální demokracie neznamená, že pozitivní opatření představují zbytečné a neefektivní sociální inženýrství. Ukazuje, že zavést kvóty a čekat „na modré z nebe“, aniž bychom na vyšší participaci žen dále pracovali, prostě nestačí. Změna se neobejde bez podpůrných mechanismů, a to v soukromé i veřejné sféře. Samy politické strany by stejně jako firmy měly ženám umožnit slaďovat rodinný i kariérní život (podporovat pružnou pracovní dobu, sdílené úvazky a home office, plánovat schůzky ve vhodný čas a obstarat hlídání pro děti či alespoň dětský koutek), vychovávat mladé talenty (například skrze ženské frakce nebo databáze žen), používat genderově korektní jazyk a otevřeně se přihlásit k politice genderové rovnosti, rozvíjet programy kariérního růstu složené z tréninku, mentoringu a síťování, ve vyhlášených výběrových řízeních a nominačních procesech pojmenovávat konkrétní požadované vlastnosti na místo typických charakteristik daného genderu či nastavit výběrové komise transparentně a anonymně, aby vybírající neznali pohlaví kandidáta, a stejně tak aby kandidáti či kandidátky nevěděli, zda je vybírají muži či ženy.

Pro stranická pozitivní opatření je klíčový systém dvojích kvót, například skrze pravidlo zipu, které v českém prostředí aplikují Zelení. To vyžaduje, aby se v určité skupině po sobě jdoucích kandidátů střídali muži i ženy. Při jeho absenci hrozí, že strana sice umístí na kandidátní listinu dostatečný počet žen, zařadí je nicméně na nevolitelná místa. Kromě stranických pozitivních opatření, aplikovaných většinou západních evropských států, můžeme v rámci nastartované debaty zvážit například konstitutivní či legislativní kvóty obsažené v ústavě nebo volebních zákonech, ať už ve formě předem vyhrazených mandátů nebo určeného poměru žen a mužů na kandidátních listinách. V České republice se o jejich zavedení neúspěšně pokusili Michael Kocáb a o čtyři roky později Jiří Dienstbier. Mimo vyhrazených křesel pro ženy se systém používá i pro reprezentaci menšin v mnohonárodnostních státech, například v Belgii. V jednotlivých zemích se liší také výběr motivačních opatření, které stát používá k zajištění vymahatelnosti. Strany mohou být motivovány finančně, případně tvrdším, ale zato efektivnějším způsobem – nepřijetím kandidátní listiny, která nesplňuje požadovaná kritéria.

Našim cílem by nemělo být pouze zajistit poslanecké mandáty pro hrstku privilegovaných političek, pocházejících převážně z vyšší nebo vyšší střední třídy. Změnit je třeba v první řadě politickou kulturu a legislativu, které zajistí dostupnější a rozšířenější předškolní péči o děti, důstojné pracovní prostředí a stejné platové ohodnocení mužů i žen, podporu zkrácených úvazků, flexibilnější pracovní dobu, změnu definice sexualizovaného násilí i jeho trestání či obecně důraznější boj proti sexistické kultuře. Bez vyšší účasti žen v politice se rychlejšího progresu nedočkáme.

Uvědomění musí přijít především od těch, kteří drží v rukou moc, tedy převážně mužů. Potřebujeme nejen Phyllis Schlafly, která bude dostatečně sebevědomá a na výzvu vyhotovení zápisu ze schůzky odpoví rázné „Ne!“, a její ženské kolegyně, jež nebudou mlčet a zastanou se jí. Pánský klub se musí hromadně chytit za nos a pochopit, že ženy zkrátka potřebuje.

Autorka je spolupracovnice redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace