Foto Moniruzzaman Sazal / Climate Visuals Countdown
Tento článek je určen hlavně těm, kteří rozhodují o naší budoucnosti na konferenci COP26 v Glasgow. Společně ho sepsalo šedesát mladých lidí z různých koutů světa, aby vyzvali ke klimatické spravedlnosti. Většina z nich nevyrůstala v anglicky mluvících zemích – pocházejí z Burkiny Faso, Burundi, Nigeru, Středoafrické republiky, Kolumbie, Nizozemska, Dánska, Maďarska, Lotyšska, Belgie a Španělska. Ačkoli se v Glasgow potkali poprvé, během pouhých čtyř hodin se naučili si vzájemně naslouchat, sdílet své zkušenosti a zformulovat vlastní vizi budoucnosti, v níž by chtěli žít. Když to dokážou oni, dokážou to i ti, kteří za nás na summitu rozhodují.
Ani nemrknete a zjistíte, že kráčíte ve stopách třiceti milionů klimatických uprchlíků.
Existuje palauské přísloví „A klukuk a rkemei“, což v překladu znamená: „Zítřek teprve přijde.“ Tak se učí malé děti v Palau, že je důležité myslet na budoucnost a že naše dnešní činy rozhodují o tom, jak bude vypadat zítřek. A přesto jsou to právě tyto děti, kdo pociťuje dopady klimatické krize, kterou navíc ani nezpůsobily. Proto požadujeme, aby se „ztráty a škody“ (o nichž mluví program Loss and Damage) staly prioritou letošního summitu COP26 a aby byly stálým tématem i všech následujících konferencí. Věříme, že ten, kdo něco zničí, má zodpovědnost za to i zaplatit. Jako v obchodě, když rozbijete vázu.
Kdo rozbil vázu
Dnes ale platí opak: kdo onu pomyslnou vázu rozbije, dá ruce pryč a nechá někoho jiného, aby za něj nepořádek uklidil. Teď si představte, že ta váza je klima na naší planetě. Klimatickou krizi způsobují lidé a státy, kteří nestaví péči ani do středu svých přísloví, natož politik a rozhodnutí. Rozbouřené klima, přinášející hurikány, sucha a záplavy, není jen hlavní příčinou našich problémů, ale hlavně přímým důsledkem násilí páchaného na planetě. Násilí poháněného chamtivostí, vykořisťováním, konkurenčním bojem, kolonizací, nerovností, rasismem a mezigenerační nespravedlností.
Pokud vám to připadá příliš abstraktní, dovolíme si malou ilustraci. Představte si, že vaše živobytí závisí na obdělávání půdy, kterou nevlastníte a ani ji nemůžete zdědit, kvůli tomu, že jste žena. A přesto denně ohýbáte záda, abyste ji proměnili v půdu úrodnou. Vaši sousedé mají největší dům v okolí a produkují odpad, který znečišťuje půdu, a ta se tak stává neúrodnou. Přicházíte o příjem, živobytí, a nakonec přijdete i o dům. Snažíte se získat nárok na odškodnění u místního soudu, ale nikdo vás nebere vážně. Snažíte se dostat tuto svoji žádost za oceán, kde cizí politici rozhodují o osudu stromů, vody a ovzduší ve vašem městě. Jenže ani oni vás nechtějí vyslyšet, a tak skončíte jen s trochou oblečení v batohu, bez jakékoliv ochrany před všemi možnými druhy násilí. Ani nemrknete a zjistíte, že kráčíte ve stopách třiceti milionů klimatických uprchlíků, kteří to samé zažili před vámi.
Toto je příběh lidí, kteří dennodenně čelí důsledkům násilí, které se páchá na klimatu. A někteří z těchto lidí se sešli i zde, na COP26. Stali se aktivisty a aktivistkami a bojují za to, aby ostatní nemuseli zažívat to, co se stalo jejich každodenní realitou. Jsou to lidé jako třeba Marinel Sumook Ubaldo, čtyřiadvacetiletá Filipínka, jejíž rodina žila v harmonii s přírodou do té doby, než se stala obětí tajfunu Haiyan. Mariel se stala aktivistkou ani ne tak z vlastní vůle, jako spíše z nutnosti.
Musíme se odvrátit od násilí a postavit starostlivost a péči do středu politiky ztrát a škod, protože jen tak dokážeme čelit fyzické, ekonomické a psychické zátěži, kterou způsobují dopady klimatické změny. Měli bychom se zaměřit na hledání lokálních řešení, naslouchat místním komunitám a zapojit se do společného úsilí o rovnost a intersekcionální přístup k řešení problémů. Je potřeba, abychom hledali synergie a také věnovali pozornost duševnímu zdraví.
Jak narušit systém, který stojí na násilí
Zaprvé: kdo rozbil „vázu“, ten platí. Státy a korporace, které ke klimatické krizi přispěly nejvíce, by se nám měly zodpovídat. Není nadále možné, aby nám dávaly jen dobrovolné závazky; musí přijmout systémově i právně závaznou zodpovědnost za svá rozhodnutí. Je třeba vytvořit strukturální rámec, který zohlední historické škody a upřednostní se v něm adaptace a zmírňování negativních dopadů tak, abychom zabránili dalším budoucím ztrátám a škodám. Financování těchto kroků musí být založeno na principu odpovědnosti, nikoli na principu ochoty přispívat na dobročinné účely. Pravidelné národní příspěvky by také měly zahrnovat jasné a právně závazné plány na pokrytí ztrát a škod způsobených klimatickou krizí.
Zadruhé: musíme postavit komunity do středu všech politik týkajících se ztrát a škod. Ti, kteří byli klimatickou změnou postiženi, vědí nejlépe, do jaké výše jejich ztráty a škody sahají, a proto by to měli být oni, kdo rozhodují o rozsahu přijímaných opatření. Nechme komunity, aby spravovaly zdroje programu Loss and Damage, a dohlédněme na to, aby v nich byly zastoupeny i ženy a mládež. Abychom dokázali předcházet dalším a dalším škodám, měli by lesy a další oblasti ochraňovat jejich právoplatní správci, aby opět mohly bujet ve své biologické rozmanitosti. Ta je podmínkou pro to, aby se nám na naší planetě dobře žilo. Tím, že se zaměříme na nejpostiženější komunity a postavíme jejich zájmy do středu vyjednávání, jim dokážeme zároveň poskytnout podporu a zvýšit jejich psychickou pohodu.
A nakonec: je třeba přehodnotit, jak by mělo vypadat globální občanství ve světle migrace způsobené klimatickou změnou. Lidé by měli mít možnost stěhovat se z vlastního rozhodnutí, nikoliv kvůli tomu, že jim domov vzala přírodní tragédie. Zdroje, půda a přístup k odškodnění musí být dostupné všem, kteří je potřebují.
Přehodnoťte, jaké dětství nám chcete nachystat, abychom pak jako dospělí, nemuseli nést na bedrech tíhu celého světa. Nedovolte, aby se násilí na klimatu stalo naším dědictvím, protože my jsme váš zítřek.
Autoři jsou mladí aktivisté a aktivistky, kteří se 5. listopadu v Glasgow zúčastnili workshopu organizace Oxfam.