Sabelo J. Ndlovu-Gatsheni je profesorem epistemologií globálního Jihu se zaměřením na Afriku na Bayreuthské univerzitě v Německu. Sabelo vystudoval historii na univerzitě v Zimbabwe a poté zastával řadu prestižních výzkumných pozic na univerzitách v Jihoafrické republice. V rozhovoru jsme diskutovali o nedokončeném procesu dekolonizace, o konceptu epistemického násilí a kolonialitě moci. Sabelo vysvětluje, proč je důležité položit si otázku, jak a odkud získáváme znalosti, jak to souvisí s naší identitou a také jak se můžeme lépe vypořádat se sporným sociálním konstruktem „rasy“.
Sabelo J. Ndlovu-Gasheni: Myslím, že dekolonizace nemůže být výhradně otázkou globálního Jihu. Je třeba si uvědomit, že dnes opravdu cítíme její celoplanetární potřebu, protože šlo o kolonizátorský model světa, jak například psal James Blaut již v roce 1993. Je samozřejmé, že Evropa byla v rámci tohoto schématu dosud velmi privilegovaná – byla schopna čerpat bohatství z Indie, Latinské Ameriky, Afriky. Zároveň ale nebyla s to vytvořit stabilní model vztahovosti. A to je podle mě velmi důležité. V případě podmanění lidí a společností bylo zapotřebí tam stále fyzicky být, protože jinak by lidé té nadvládě vzdorovali. Takže v jistém smyslu také kolonizujete sebe sama, protože musíte být neustále ve střehu. Zde můžeme přihlédnout k dílu Paula Freireho, který hovoří o dialektice kolonizovaného a kolonizátora. Oba jsou řízeni stejnou mocí, ačkoliv někdo je zcela jistě na té horší straně. Ale kolonialismus se v jádru dotýká obou. Takže není možné mluvit o dekolonizaci bez toho, abychom také mluvili o deimperializaci. A deimperializace je na pořadu dne právě v Evropě. Evropa by se opravdu měla deimperializovat způsobem, který by bral v potaz, že ačkoliv Evropa možná stále ještě čerpá z dynamiky 20. století, zbytek světa už je dál – lidé po celém světě nechtějí být ničí poddaní. Chtějí být občany světa.
Zásadní aspekt celé věci je současná celosvětová výzva, kterou představuje migrace. Já jsem se například z JAR přestěhoval sem do Německa, jak jste zmínila, a současná migrace poukazuje na jednu zásadní věc: mobilita je základní lidskou vlastností, není to nic, co bychom mohli zastavit. Je důležité si například uvědomit, že dosud největší vlna migrace v dějinách spočívala v tom, že se Evropané stěhovali z Evropy na různá místa po světě. A momentálně vidíme druhou vlnu, něco jako nové osidlování světa, v migraci lidí z globálního Jihu, kteří se stěhují na globální Sever, jak říká například Achille Mbembe. A to všechno bude dělat problémy do té doby, než vyřešíme právě problém vztahovosti, který vychází z dob kolonialismu a spočívá v hierarchické vztahovosti pána a raba, pána a subjektu. Je třeba se touto vztahovostí zabývat a myslím, že ve 21. století jde zároveň o příležitost využít dekolonizaci způsobem, který by opravdu překonal struktury zavedené během období kolonialismu. A to na celoplanetární úrovni.
Já působím v rámci institucí vyššího vzdělávání – momentálně na Univerzitě v Bayreuthu – a do Bayeruthu jsem přijel proto, že tato výjimečná instituce nabízela profesuru epistemologií globálního jihu s důrazem na Afriku. Tato univerzita v centru Evropy byla také první, která měla zájem o vědce vzdělané v Africe. To se děje málokdy. Univerzity spíše poptávají africké akademiky a akademičky, kteří ale mají titul z Oxfordu, Cambridge či Harvardu, zatímco tato konkrétní pracovní nabídka přímo zmiňovala, že preferují někoho, kdo opravdu studoval v Africe. Přišlo mi, že tito lidé nad tím uvažují trochu jinak, a snad jsou tedy i upřímní ve svých snahách o dekolonizaci. Přijel jsem, popovídali jsme si, a oni mi tu pozici pak opravdu nabídli.
Opět se dostáváme k otázce různých forem vědění. Shledáváme, že někteří lidé věří v univerzální, objektivní a pravdivé vědění, které jaksi nemá žádný původ. Já si naproti tomu myslím, že tento přístup spíše poukazuje na to, že lidé často nejsou schopni myslet mimo rámec své vlastní identity. A toto tvoří jádro naší současné debaty a mých prezentací na Bayreuthské univerzitě. Druhá věc je, že pokud mluvíme o konceptech, jako je „otroctví“, „kolonialismus“, „rasismus“, lidé často říkají: „To se dělo vždycky a všude. Římané to dělali, v Indii to dělali, v Africe…“ Jde tedy také o to, jakým způsobem tyto koncepty užíváme – pokud je používáme lehkomyslně a transhistoricky, začnou ztrácet význam. Pokud se bavíme o transatlantickém zotročení černých lidí, jde o konkrétní koncept, který vypovídá o konkrétním dějinném momentu. Nelze ho používat, jak se komu zachce, a například stejným dechem mluvit o otroctví v antickém Řecku – řecká společnost měla zdi, a Řekové byli uvnitř. Srovnávat tyto věci je snahou o normalizaci něčeho ve skutečnosti abnormálního. Takže občas lidem říkám: „Dejme tomu, že s tím souhlasím, ale co pak?“ Máme s tou realitou žít i nadále? Nemyslím si, že to je cesta správným směrem.
Myslím, že dekolonizace ve 21. století znamená v jádru rekalibraci vztahovosti. Svět už nikdy nebude stejný. Žijeme celosvětově, a tím pádem je také zapotřebí rekalibrovat naši ikonografii, aby lépe vystihovala celoplanetární diverzitu lidstva. A v tomto ohledu je potřeba také změna systému vědění. Jakmile na univerzitu přizvete někoho, jako jsem já, věci už nikdy nebudou stejné. Když přijmete více studentů z Afriky do programů afrických studií, věci se také změní. Přicházejí s vlastním věděním, vlastními kosmologiemi, a nutí nás přehodnotit naše vlastní stanoviska. To je výzva, která je velmi současná, a Evropa by to tak měla brát.
V jistém smyslu jde o problematiku centra a periferie. Center existuje mnoho; nelze mít pouze jedno, což by dle mého názoru byl velký problém. Když si vezmeme Evropu, vidíme, že vytvořila periferii i z jižní Evropy, Afrika je taky periferií… V současnosti jsme ale svědky toho, jak se celý svět smršťuje a sjednocuje. A pokud se svět takto mění, je zapotřebí také přehodnotit naše hodnoty, naše struktury i vědění. Přehodnotit takřka všechno. Dá se říci, že musíme svět opětovně vytvořit, a to je ta práce dekolonizace v celoplanetárním měřítku, o které jsem mluvil předtím.
Podcast Na rozcestí vzniká ve spolupráci s výzkumným programem Strategie AV21 Akademie věd ČR. Se společenskými vědci a vědkyněmi zde diskutujeme relevantní témata a problémy našeho globalizujícího se světa a jejich různé sociální, kulturní, politické, ekonomické i geopolitické aspekty.