Kniha pro ty, kteří nechtějí, aby skauti přemýšleli. Dekomunizační příručka pro mládež

Náš přední autor žánru otevřených dopisů a nově poradce premiéra Fialy pro oblast médií a dezinformací Michal Klíma se rozhodl podchytit „revizionismus“ přímo u nejmladší generace. Jeho nová kniha Skautská pátrání po tom, jak u nás vládli komunisté si klade za cíl osvětlit členům skautských oddílů historii státního útlaku v komunistickém Československu. Má představovat jakousi příručku pro oddílové vzdělávací aktivity a doprovází ji online výukové materiály. Knížka byla distribuována oddílovým vedoucím a členům Junáka ve více než 15 tisících kusech. Její vydání připravil Junák – Český skaut, Člověk v tísni a spolek Dekomunizace.cz, který upozorňuje na komunistické zločiny pácháním zločinů estetických. Jeden z protagonistů knihy dokonce přímo zmiňuje plakát „Zavražděna komunisty“ z dílny zmíněného spolku. Už to naznačuje, že skautská pátrání nebudou příliš sofistikovaná a hlavně, že nedojdou k nijak překvapivým závěrům.

O minulosti bez diskuse

Kniha „pro ty, kdo nechtějí, aby se to opakovalo“ sleduje fiktivní skautský oddíl a jeho pravidelná setkávání nad komunistickou historií. Každá ze čtrnácti kapitol popisuje jednu oddílovou schůzku a besídku s britským letcem. Na každé setkání vedoucí zadá některé z témat dějin komunistické vlády. Skauti si o něm mají promluvit se svými rodiči a prarodiči a zjištěné poznatky prezentují formou jakýchsi referátů, které vedoucí Balú komentuje. Kniha je psaná patřičně poučným a strojeným jazykem. Snad proto, aby promluvy fiktivních dětí nepůsobily jako výpisky z učebnice, je jejich jinak formální projev občas proložen nespisovnou koncovkou nebo výkřikem typu: „To je fakt odporný!“ Právě projevy odporu, nevěřícné kroucení hlavou nebo řečnické otázky jsou vlastně jediné reakce skautů na výklad. V něm prostě není prostor pro diskusi, natož pro hodnotový konflikt, a vlastně ani pro skutečné otázky.

Snad proto, aby promluvy fiktivních dětí nepůsobily jako výpisky z učebnice, je jejich jinak formální projev občas proložen nespisovnou koncovkou nebo výkřikem typu: „To je fakt odporný!“

Přitom vzpomínky rodičů a prarodičů skýtají potenciál, který kniha dále nerozvíjí. Právě rodinná paměť může sloužit jako vhodný odrazový můstek pro dialog o různých způsobech vzpomínání a vztahování se k minulosti. Málokdy totiž bývá jednoznačná, naopak může přiblížit dobové rozpory a dilemata. Nezřídka stojí přímo v protikladu k učebnicovému výkladu dějin. Pro mnohé totiž socialistická diktatura nepředstavovala pouze bezohledný útlak, ale také příslib modernizace a bezprecedentní vzestup životní úrovně. Lidé z různých sociálních tříd, ale i z různých generací a regionů (jako obvykle ve vyprávění o Československu úplně chybí Slovensko) zkrátka formulují různé příběhy totalitní minulosti. Neznamená to přitom, že by pamětníci zapomínali na problémy, které byly v nedemokratické společnosti všudypřítomné. Někdy překvapivě pozitivní paměť na komunistickou diktaturu totiž funguje především jako způsob kritiky současné společnosti. Úporná snaha o zdůrazňování represivní stránky režimu, ono ústřední „aby se na to nezapomnělo“, pak spíše slouží k potlačování zkušeností, které se nehodí do velkého příběhu o čtyřiceti letech komunistického temna a slavném návratu k přirozenému světu. Ten v Klímově knize představuje idealizovaná první republika, úspěšní továrníci a samozřejmě právě skauti. V tomto fikčním světě si skauti ze svých rodin přináší pouze příběhy obětí a odbojářů, chartistů a exulantů, kteří se prosadili na Západě. Dotyčná klubovna ostatně nejspíš leží na pražské Ořechovce, knižní skauti totiž jezdí „lyžovat […] do Alp nebo třeba v létě k moři do Řecka“. Ostatně celé skautské pátrání odstartuje návrat jedné z členek oddílu z exotické dovolené na Kubě. Kubánský režim je pak neproblematicky ztotožňován s československým režimem bez ohledu na zcela odlišný společenský kontext. Kniha o historii je vůbec pozoruhodně ahistorická. Na četné faktografické chyby nebo dezinterpretace už ve své recenzi upozornil Stanislav Holubec. Není zde tedy nutné jít do detailu, autor zkrátka podává vcelku obvyklý populární výklad komunistického teroru. Ve světlejších momentech snad může dojmout, v horších momentech představuje uhlazenější variantu twitterových statusů typu „Hitler byl levičák.“ Ale většinou je prostě nudná.

Nejednoznačná skautská historie

Kniha sleduje především represivní praktiky státní moci, slovy jedné z postav „úplný horory“. Zlo přitom vždy přichází zvenčí, páchají ho ti jiní, anonymní komunisté nebo Sovětský svaz. Naopak zde nenajdeme ty příklady bezpráví, ze kterého se nedají obvinit výhradně komunisté. Nedozvíme se tak například skoro nic o odsunu, etnické čistce českých Němců, jedné z nejnásilnějších událostí v dějinách této země. Ve výkladu komunistických zločinů pak chybí například environmentální devastace nebo systémový protiromský rasismus, ať už se jedná o sterilizace romských žen nebo hromadné zařazování romských dětí do zvláštních škol. V obou příkladech se totiž jedná o fenomény, které po roce 1989 nikam nezmizely. Ve výkladu, jenž předpokládá ostrou cézuru mezi „normální“ současností a dobou komunistického teroru, pro ně zkrátka není místo.

Vydání knihy dobře zapadá do paměťové politiky Junáka. Ta vyzdvihuje heroický odpor proti komunismu, příběhy politického pronásledování a hrdinství jeho obětí. Vztahuje se ke zlatým prvorepublikovým časům a vyzdvihuje skauty jako nositele demokratických hodnot a „pojistku proti totalitě“. Přitom pomíjí jak odlišné tradice skautingu (např. socialistický skauting), tak odvrácené stránky hnutí (např. spojení s nacionalismem a militarismem). Samotná skautská historie má do jednoznačnosti daleko a ani pro období socialistické diktatury to neplatí o nic méně. Domnívám se, že kritická diskuse o vlastní minulosti by skautům posloužila víc než Klímova příručka. Sice vyzývá k občanské angažovanosti, obávám se ale, že v představách autora bude jejím vrcholem zakoupení trička s Havlem a hlas pro ODS v prvních volbách.

Samotný cíl představit dětem ve srozumitelné formě dobu diktatury a vše, co na ní bylo špatné, není vůbec snadný a sám o sobě zaslouží uznání. Nijak zvlášť kontroverzní není ani přiznaná instrumentalizace historie, ani výhradní zaměření na dějiny represe. Problém nastává ve zvolené formě a přístupu, který ze všeho nejvíc připomíná politickou instruktáž. Historie zde není nástrojem společenské kritiky, ale potvrzováním vládnoucího řádu. Nevybízí k tázání, ale k opakování předem připravených odpovědí. Největším problémem knihy tak není schematická interpretace minulosti, ale to, jak hluboce podceňuje ty, pro které je určená. Opravdu bych nechtěl, aby se tohle opakovalo.

Autor je historik.