Foto Michal Novák
Zastupitelstvo městského obvodu Ostrava-Jih má 11. března rozhodnout o prodeji pozemku naproti radnici, který iniciovala tamější ODS. Jedním z oficiálních důvodů je snaha zbavit se kontroverzního uměleckého díla. Na místě totiž stojí sousoší Miloše Axmana s (dnes) provokativním názvem Komunisté. Zastupitelé chtějí pozemek prodat už bez sochy, tu chtějí odřezat, monumentální podstavec zbourat a sousoší odstranit. Jedná se o další případ, kdy se rozjíždí kulturní válka o sochu, tentokrát na pozadí netransparentní privatizace veřejného prostranství, které bylo – možná záměrně – dlouhodobě neudržováno.
Veřejné prostranství developerům
Jan Dohnal, místostarosta obvodu pro strategický rozvoj, minulý týden zveřejnil na svém facebookovém profilu nadšený příspěvek o tom, že obvod prodá pozemek naproti radnici, na kterém se památník nachází. Předjímá tak výsledky jednání zastupitelstva, kterým si je jistý. Radnici přitom nic nenutí dané místo prodat – není to nezastavěná proluka, ale veřejné prostranství, které by si město mohlo ponechat ve svých rukou a využít je ve prospěch veřejnosti, a ne k developerské zástavbě. Za prodej pozemku by dle cenové mapy město utržilo kolem patnácti milionů korun. Proklamativním cílem privatizace je tak podle straníků z ODS zbavit se (podle nich) nepřijatelného sousoší od Miloše Axmana.
Zachování díla by mělo být cílem i té části veřejnosti, které záleží na tom, aby se nezapomínalo na zločiny minulého režimu a nemazala se fyzická paměť národa.
Opomineme-li vulgární veřejné prohlášení jednoho z představitelů ODS a zastupitele městského obvodu Radima Ivana, že „Miloš Axman byl komunistický sráč“, také obecně se tato strana prezentuje tím, že privatizace pozemku povede k odstranění nepohodlné sochy. Z ideologického pohledu představitelů ODS by šlo o výhodné řešení, jímž se město zbaví nevhodné sochy a neudržovaného místa, které podle jejich názoru přitahuje jen bezdomovce. Před necelými dvěma roky iniciovali představitelé ODS petici za odstranění památníku a 17. listopadu přes dílo naházeli rudé hadry. Kopírují tak podobné pražské kulturní války z minulého a předminulého roku.
Miloš Axman však není žádným druhořadým umělcem, ale naopak jedním z našich nejcitovanějších tvůrců druhé poloviny 20. století. Jeho monumentální realizace v Ostravě je důležitým dílem, kterým se inspirovala i současná generace umělců. Dílo je totiž projevem zralé moderny a vyjádřením Axmanova dobového utopického myšlení. Bez znalosti složité společné i autorovy osobní historie ovšem dílu asi neporozumíme. Ale i to je jeden z důvodů existence výtvarných děl v městské krajině – mají fungovat jako paměti místa.
Odbojář, komunista, umělec
Sochař Miloš Axman se narodil v roce 1926 v Litovli a pocházel z ekonomicky neutěšeného prostředí rodiny zkrachovalého knihtiskaře, na kterou drtivě dopadly důsledky velké hospodářské krize. Za okupace v roce 1939 nastoupil na litovelské reálné gymnázium, kde se seznámil se studentem posledního ročníku Janem Opletalem, jedním z vůdců studentského odboje. Axman se na škole zúčastnil přípravy ostře protiokupační divadelní hry. Hlavní iniciátor odboje Jan Opletal byl zastřelen a Axman vyloučen ze školy. Poté pracoval jako lesní dělník. Kvůli zavření všech vysokých škol nacisty v září roku 1939 začal svoje výtvarné vzdělávání v Baťově Škole umění ve Zlíně, kam docházel mezi lety 1943 a 1947.
Tato soukromá škola neměla status vysoké školy, ale fakticky nabízela vysokoškolskou úroveň vzdělání, což dokládá, že sochařské ateliéry vedli profesoři Vincenc Makovský a Jan Kavan. Vedení unikátní školy se v pedagogických postupech inspirovalo progresivní školou Bauhaus. Axman tedy získal nejkvalitnější vzdělání od těch nejlepších učitelů, jaké doba nabízela. V závěru války se podílel na odbojové činnosti. Byl součástí buňky organizace Naše pravda, která zajištovala spojovací článek mezi partyzány moravsko-slovenského pomezí a dělnickými odbojovými skupinami ve Zlínských závodech. Za své protifašistické aktivity byl Axman za třetí republiky vyznamenán. Jeho odbojářský kolega malíř Václav Chad byl v únoru roku 1945 odhalen gestapem a popraven. Po válce mu Axman vytvořil velmi zdařilou pamětní bustu. Jeho zkušenost s chudobou za první republiky a hrůzné zážitky z nacistické okupace ho, stejně jako mnoho dalších příslušníků jeho generace, politicky posunuly k socialistickým ideálům. Axman po válce vstoupil do Komunistické strany Československa – společně s drtivou většinou svých spolužáků a profesorů. Jeho angažmá ve straně bohužel přetrvalo i po okupaci ČSSR sovětskými vojsky a po nástupu normalizace. V komunistické straně setrval až do své smrti v roce 1990.
Student inspiroval učitele
Po studiích byla Axman díky svým modelérským schopnostem vybrán Janem Kavanem na pozici odborného asistenta v Ateliéru sochy a od roku 1952 působil na Katedře teorie architektury a výtvarné výchovy Fakulty architektury VUT v Brně. Zde nejprve působil jako Makovského asistent a v roce 1962 se stal vedoucím katedry. Mezitím od roku 1973 začal vyučovat také v sochařském ateliéru na pražské AVU, kde se roku 1976 stal rektorem a tuto funkci vykonával až do roku 1985.
Většinu svého života tvořil bravurně zvládnutou realisticky pojednou figurou v pozdně modernistické zkratce, někdy kombinovanou jako dekorativní doprovod s geometrickou abstrakcí. V komornější plastice citoval předválečný surrealismus a prvorepublikovou avantgardu. Obsahem jeho soch byl většinou člověk a práce a další sociální témata. Pro reálně socialistický režim vytvořil také řadu pomníků a památníků. Svojí formálně velmi kvalitní a řemeslně dokonalou tvorbou byl souputníkem dalšího ostravského sochaře Vladislava Gajdy nebo svého učitele Vincence Makovského.
Jeho hojné realizace ve veřejném prostoru se staly častou inspirací současných výtvarných umělců. Například grafik a pedagog z Fakulty výtvarných umění VUT Jan Šrámek vytvořil na motivy dnes už zaniklé skulptury, která stála na Moravském náměstí v Brně, sérii grafik. Axmanova socha se stala v rámci festivalu Brno Art Open 2017, pořádané Domem umění města Brna, tématem site specific monumentální instalace nazvané Zářič. Šlo přitom o stejnou sochu, jako je v současnosti ohrožená skulptura v Ostravě. Podotýkám, že u soch se počítá deset kusů za originál (a to je také jeden z argumentů předáků ODS v Ostravě k odstranění díla). Toto sousoší sochař navrhl už v roce 1956. Formálně je velmi podobné slavnějšímu dílu Nový věk pro Expo 58 v Bruselu od Vincence Makovského, které je umístěné před Federálním shromážděním (v současnosti budovou Národního muzea) v Praze a před Brněnskými veletrhy. Makovský se totiž nechal ve svém díle inspirovat modelem svého studenta.
Kvalitní dílo s nevhodným ideovým obsahem
Ostravskou realizaci koncipoval Axman jako symbol završení socialismu u nás, o jehož úspěchu byl skálopevně přesvědčen. Úspěch socialistické společnosti vedoucí v jeho ideové představě k utopii komunismu vyjádřil vesmírnou družicí, štěpením jádra atomu, draperií praporu a třemi figurami reprezentujícími pracující inteligenci a zemědělské a průmyslové dělníky. Nelze ovšem nevidět, že socialistický realismus – i Axmanův socialistický realismus – byl nerealistický ve své prognóze a že tyto umělecké vize byly osazovány ve veřejném prostoru proto, aby potlačovaly jiné aspekty bytí, které byly s režimem v rozporu. To však dělá i současný systém, jak je vidět na této a mnoha podobných kauzách.
Přestože z dnešního hlediska je zřejmé, že se Axmanova radikálně modernistická vize, znázorněná v jeho sousoší, nenaplnila, nelze formálně velmi kvalitní dílo odmítnout jen pro jeho ideový obsah. Je totiž součástí naší nejednoznačné historie a má svou nejen uměleckou, ale i historickou hodnotu. Zachování díla by mělo být cílem i té části veřejnosti, které záleží na tom, aby se nezapomínalo na zločiny minulého režimu a nemazala se fyzická paměť národa. Potlačená traumatická minulost se stáhne do nevědomí společnosti, aby potom vyhřezla v různých sociálně patologických projevech. Odstranění díla tedy pomůže jednomu developerovi, potažmo pár politikům, kteří zprostředkují privatizaci pozemku, ale široká veřejnost bude tratit. Přijde o veřejný prostor, genius loci a sdílenou minulost.
Autor je sochař a pedagog.