Foto Simon Müller, Wikimedia Commons, CC-BY-SA 3.0
Spor českých historiků a publicistů o charakter a vliv tzv. historického revizionismu rozděluje už delší dobu českou akademickou veřejnost na vzájemně soupeřící tábory. Spor je to od počátku hybridní. Vzdáleně v něm rezonují ozvuky velmi podobných debat, jichž byla například německá nebo francouzská společnost svědkem už před desetiletími. Poněkud jednostranně a se značnou zaujatostí je přitom český dialog o revizionismu zjednodušen na konflikt o výklad dějin komunismu a státního socialismu. Pomíjí přitom skutečnost, že otázka revize jako nutného principu vědeckého výzkumu je mnohem složitější a zdaleka ne černobílá. Nechybí pak ani ta linie sporu, která je zjevně motivována ryze osobními nebo kariérními pohnutkami. V potaz je ale třeba vzít i možnost, že celá diskuse je jen dílčí částí mnohem komplexnější debaty o tom, jaká vlastně česká společnost je, na jaké historické zkušenosti se její současný charakter zakládá, jaká by tato společnost měla být v horizontu příštích dvaceti nebo třiceti let a zda nástroje demokratické kultury, osvojené v letech neoliberální transformace po roce 1989, jsou pro vytváření demokratické, inkluzivní, solidární a stabilní společnosti budoucích let stále ještě platné a určující, nebo už nikoli.
Vyhrocený spor o revizionismus je v českém prostředí zajímavý z hlediska toho, co nám sděluje o současném stavu české politiky historické paměti.
Těchto otázek se bytostně dotýká i politika historické paměti, utvářená v součinnosti i střetu politických zájmů stran a odborného náhledu vědeckých ústavů a institucí. Jejich neustálý dialog o vlastní potřebě rámcového výkladu historických událostí definuje politiku historické paměti jako nikdy nekončící proces. Ten ideálně napomáhá měnit anonymní dav v lidské společenství, které samo sobě rozumí skrze výklad své minulosti, rozeznává své mýty, čelí svým traumatům, identifikuje svůj potenciál tváří v tvář výzvám a krizím a chápe sebe samotné na základě globálních a mezikulturních souvislostí. Aby však politika historické paměti mohla toto určení naplnit, musí být přirozeně otevřena revizi. Pouze revidující stanovisko chápe otázku historických souvislostí lidské společnosti jako téma stále nového výzkumu, nikoli jako jednou provždy ustálený a správný výklad. V principu tedy není vůbec nutné vnímat pojem revizionismu pejorativně – naopak, jde o proces nikdy nekončícího kritického hledání pozic, který umožnuje sociálním vědám odpovídat na měnící se potřebu lidského společenství po sebereflexi.
Politické místo historických tezí
Vyhrocený spor o revizionismus je v českém prostředí zajímavý právě z hlediska toho, co nám sděluje o současném stavu české politiky historické paměti, o dlouhodobě ustáleném výkladovém rámci našich moderních dějin a o tom, jak na tento institucionalizovaný výkladový rámec reagují historici z pozice veřejných intelektuálů. Není důležitý jakožto laické veřejnosti ne vždy srozumitelný „boj“ o adekvátnost volených badatelských metod, ale tím, co nám říká o způsobu, jakým jsme se rozhodli si své dějiny pamatovat, jak je jako společnost vyprávíme a definujeme ve formě konkrétní muzeální a badatelské kultury nebo obecněji, jak s nimi nakládáme ve veřejném prostoru.
Nejnověji se k tématu revizionismu vrací kompilační soubor již dříve publikovaných esejů, menších studií a črt, vydaný pod názvem Fakta a lži o komunismu. Co byla normalizace za edičního vedení nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislava Kudrny. Souhrn starších textů je doprovázen Kudrnovým úvodem, který shrnuje oponentní a polemický pohled na charakter tzv. historického revizionismu. Zvláště tímto úvodem pak prosvítají fragmenty myšlenek, které samy vyzývají ke zpětné polemice.
Vlastní nosná teze Faktů a lží o komunismu se zakládá na předpokladu, že existuje spojenectví mezi firmami Andreje Babiše Agrofert a Mafra a revizionistickými historiky. Ti prý záměrně mění dosavadní způsob chápání dějinného vývoje let 1969–1989, popírají nebo snižují úlohu disentu i třetího odboje, přehlížejí utrpení lidí pronásledovaných režimem a naopak zdůrazňují roli společenského konsenzu mezi husákovským režimem a většinovou populací, aby takto normalizační režim zpětně legitimizovali. Napomáhají tak údajně politické a mocenské rehabilitaci nynějších politiků spojených s někdejšími normalizačními mocenskými aparáty. V ideovém střetu s revizionisty pak nejde o nic menšího, než o zachování hodnot listopadu 1989. Podle Kudrnova mínění se naštěstí podařilo během říjnových parlamentních voleb roku 2021 tyto hodnoty ubránit proti všem, kdo by v souladu se svým levicovým a revizionistickým přesvědčením chtěli budovat svůj „komunismus 2.0“. K tomu v krátkém shrnutí dodává na zadních deskách knihy šéfredaktor Fora 24 Pavel Šafr: „Legenda o dobrém bydlu za Husáka stále přežívá a ospravedlňuje autoritářské tendence v současné české politice.“ Záměrem týmu autorů knihy proto není nic menšího, než „systematická práce na obraně pravdivých dějin“.
Tyto teze jsou především politické a jako takové nutně selektivní. Lze litovat jisté liberálně-konzervativní sebestřednosti autorů, díky které nevidí, že autoritářské tendence nejsou v současné české politice určeny ani tak patetickým ohlížením se po husákovském kýči jako prorůstáním bytostně autoritářské, paternalistické a klientelistické firemní a korporátní kultury do politických struktur. Jde o celosvětový problém související s dlouhodobým systematickým podkopáváním veřejné sféry a současným nárůstem konzervativního populismu. Kořeny obojího je pak nutné hledat v razantním nástupu neoliberalismu a nového konzervatismu od sedmdesátých let., což však autoři z okruhu Fora 24 nemohou (s ohledem na to, jak definují Západ a jeho hodnoty) přiznat. Je také příznačné, jak z jejich výkladu o obraně hodnot listopadu 1989 zcela mizí historická zkušenost levicového disentu. Předpoklad „I Marx i Havel“ z titulu výboru textů disidenta Jaroslava Šabaty se zde nebere v potaz, nemluvě vůbec o politickém myšlení Egona Bondyho nebo Petra Uhla a dalších. Neproblematicky a bez korekcí se zde tiše přejímá předpoklad levicovosti hnutí ANO, aniž by se bralo v potaz, že hnutí, které vzešlo z korporátní oligarchické sféry a nenabízí žádnou emancipační perspektivu, levicové být prostě nemůže. Bylo by možné takto pokračovat, není však mým úmyslem vyvracet šikovně konstruované teze z dílny marketérů týmu Petra Fialy.
Argumentace autorů se stává zajímavou ve chvíli, kdy se namísto konspiračních dohadů o údajných klientelistických vazbách obrací k jádru problému, k revizionismu samému. Ladislav Kudrna revizionisty charakterizuje jako badatele, pro které je státní socialismus ve své podstatě modernizačním projektem, typem modernity. Právě pojmy jako modernita, odkazující ke komplexním a dlouhodobým procesům, však Kudrna ve vztahu k historickému výzkumu odmítá. Evokují v něm „slova bez obsahu, newspeak používaný normalizátory“. Vyčítá revizionistům, že podobně jako někteří západní historikové např. z okruhu francouzské školy Annales tvoří za pomoci sterilního vědeckého jazyka dějiny bez lidí, zatímco on sám se domnívá, že taková historie je v principu neživá a hrozí „odosobněním dějinného příběhu“.
Podobně i publicista Pavel Šafr považuje pojmy jako každodennost, většinová společnost nebo dělnictvo prostě za „vágní a ideologické kategorie“. V jiném textu dodává, že popis oněch komplexních společenských konstrukcí je vědou „bez událostí, emocí i morálky“. Posedlost procesy nebo strukturami vede podle Šafra k odmoralizování historie. Stává se tak prý historiografií, která vytlačuje dějiny. „Pravdivé dějiny“ jsou tedy podle Šafra takové, v nichž je centrem individuální osobnost a její autentický prožitek, dějiny heroické, nesené konkrétní žitou zkušeností. Lze pak dovodit, že právě na takových „pravdivých dějinách“ by se měla dále zakládat i politika historické paměti a orientace paměťové a muzeální kultury vedená vždy jako obrana vůči těm, kdo v pozici revizionistů chtějí etický smysl lidské zkušenosti překrýt newspeakem anonymních procesů. V jedné z mnoha variací se zde opět vynořuje mnohem starší, vlastně již tradiční spor historiků o charakterové určení vztahu člověka k sociální skutečnosti, která jej obklopuje a ke které je vztahován.
Konkrétní příběhy versus dějinný celek
Renomovaný indický historik globálních a raně novověkých dějin Sunjay Subrahmanyam považuje dokonce za vůbec nejdůležitější úkol historika právě hledání rovnováhy mezi vyprávěním neopakovatelného životního příběhu konkrétních lidí a takzvaným bigger picture, celku sociálních a kulturních vztahů zakládajících podobu dané epochy. Vývoj západní historiografie se přinejmenším od počátku moderní průmyslové éry v 19. století nese v duchu dialogu a konfliktu o nalezení takové rovnováhy, a to právě v reakci na vývoj moderní společnosti. Na jedné straně symbolicky stojí britský romantický historik Thomas Carlyle, který pod vlivem klasického osvícenského liberalismu prohlašuje roku 1841 dějiny za příběh velkých mužů (great men), titánských lídrů a modelových tvůrců, jejichž činy a velké životní příběhy obecně zakládají vlastní běh Dějin. Na straně druhé stojí americký anarchista česko-židovského původu Fredy Pearlman, který ve svém Against His-Story, Against Leviathan (1983) také vnímá dějiny především jako „jeho“ dějiny (his-story). Jsou mu však příběhem o dobyvačném mužském útlaku všeho bytostně přírodního, divokého a ženského, příběhem o vzestupu vojensko-průmyslové nestvůry „Leviathana“ na úkor původní lidské a přírodní autenticity. Zatímco první extrémní pozice bezvýhradně přitakává dějinám jako heroickému mýtu o vzestupu civilizace, druhá pozice dějiny odmítá jako sled násilí a zotročení. Mezi nimi leží jako osa dějinné zkušenosti příběh modernity. Právě té modernity, kterou Ladislav Kudrna považuje za newspeak, která je ovšem cestou od vzniku a růstu národních politických, státních a průmyslových společností k tušení globální ekologické katastrofy, kterou již předjímá Pearlman.
Mezi dvěma takto protilehlými a časově vzdálenými stanovisky se během oněch 150 let utvořila řada pluralitních a kritických pozic, vědomých si nutnosti stálé revize historického výkladu jako podmínky, za které si stále složitější a konfliktnější lidské společenství může tvořit obraz sebe samého. Otevřenost podnětům z oblasti sociologie, antropologie, lingvistiky a dalších věd umožnila historikům zaměřit svoji pozornost na řadu dílčích fenoménů, které v souhrnu zakládaly zkušenost člověka moderní průmyslové éry. V centru pozornosti již nestál pouze stát a způsob, jakým reprodukoval a vymáhal moc, ale stále více i otázky třídního, genderového, kulturně-sociálního určení lidské zkušenosti, problémy různých skupinových mentalit a zkušeností. V souvislosti s přetrvávající potřebou revize charakteru sociálních vztahů se hledisku revidujícího stanoviska postupně otevírala také oblast studia dějin komunismu.
V tomto revidujícím stanovisku šlo badatelům o to dohlédnout za hranice mocenského a represivního státního monopolu, v němž je realita socialistické státní diktatury i každodennosti zakotvena, ale v němž se nevyčerpává. Naopak tato každodennost skýtá mnohovrstevnatý obraz nejrůznějších proměnlivých kolektivních identit, které souhrnně vytváří historickou zkušenost dějin socialismu. Výzkumem takových oblastí, jako je utváření a působení expertních komunit uvnitř socialistického státního aparátu nebo podoba kultury čtenářství, stravování, bydlení a volného času (viz práce historiček Anne Gorsuch, Diane Koenker nebo Eleonory Gilburd), proniká revizionismus ke všední zkušenosti obyvatel někdejších socialistických zemí, aniž by (jak výslovně uvádí v Poslední sovětské generaci Alexej Jurčak) popíral, že aparát těchto zemí zodpovídal za množství tragédií a lidských obětí.
Jestliže je politika historické paměti realizována v dialogickém a pluralitním rámci, dokáže bez větších potíží poskytovat prostor jak individualizující a heroizující (dějiny jako příběh hrdinů a obětí), tak procesuální pozici (dějiny identit, komunit, procesů a každodennosti). V českém prostředí však naráží samotné navození takového pluralitního rámce na problém. Řada historických okolností, především nesamozřejmost samostatné české a československé národní a státní existence ve 20. století, přirozeně posílila společenskou poptávku po „pravdivé“ historii bez ideových a teoretických „odboček“ a patrně i podpořila společenskou vážnost historiků jako vykladačů a komentátorů „české tragédie“. Současně však pomohla zakonzervovat ideální obraz historika v souladu s tím, jak si jej vysnilo 19. století – jako autoritativní a pedagogickou postavu vykladače národních dějin, který věří ve svá empiricky zjištěná fakta, ale ještě netuší, jak dynamický a krizový bude obraz sociálních dějin století dvacátého. Odtud zásadní nedůvěra k revizím, odtud také nedůvěra k údajně vágním a neosobním kategoriím a pojmům. Za hradbami konzervativní mentality 19. století se prostě jinak než jako vágní a neosobní ani jevit nemohou.
Dějiny lidí jako dějiny „zdola“
Máme-li přesto do budoucna promýšlet možné platformy, na nichž můžou obě stanoviska, to heroické, i to procesuální, společně fungovat, vzájemně se prolínat a vytvářet tím vztah ke zmíněnému „bigger picture“, měli bychom společnými silami uvažovat o možnostech, jak do naší politiky historické paměti a do zaměření paměťové a muzeální kultury zapracovat koncept „dějin lidí“ (people’s history). Ty jsou dějinami nahlíženými „zdola“, z perspektivy co nejširší sociální báze občanské a lidové většiny, a jako takové jsou dějinami inkluzivními. Umožnují orientovat badatelský zájem na takové dílčí a současně provázané otázky, jako je především postavení dělnické třídy a společenských elit vůči ní, postavení žen i obecný problém dějin práce. Současně patří koncept dějin lidu k těm, které jsou z principu nejvíce otevřeny kritické revizi, neboť pod jedním zastřešujícím konceptem je zde vyjádřena celá série dílčích společenských zájmů, preferencí a tužeb, jež je potřeba v historické reflexi zachytit.
Konkrétním příkladem, jak takové spojení může fungovat v podobě konkrétní muzeální kultury, pak nabízí People’s History Museum v britském Manchesteru, identifikující se jako „národní muzeum demokracie“. Muzeum realizuje řadu expozic a workshopů, zaměřených nejen na problematiku dějin odborů, družstevnictví, práce a stranictví, ale také dějin migrace a historického postavení menšin a obecně participuje na dialogu o velmi aktuálních společenských otázkách. Posláním muzea je vyložit příběh britské demokracie jako proces, který stále trvá, ke kterému jsme skrze historický odkaz vázáni a který v dialogu s historickou zkušeností dále vytváříme. Takový příběh demokracie je pak především příběhem kolektivních nadějí a kolektivní akce, výsledkem aktivních spojeneckých vazeb elit a proletariátu ve snaze dosáhnout zlepšení sociálních podmínek i plné politické a kulturní emancipace. Tím získává zaměření muzea i svůj jedinečný didaktický potenciál.
V českých podmínkách by paměťová a badatelská instituce podobného typu mohla velmi dobře sloužit v roli dialogického partnera i oponenta vůči muzeím Institutů paměti národa, která v zaměření výstav, kurzů a přednášek spoléhají takřka výhradně na heroickou linku, bez větší vazby k širšímu sociálnímu kontextu. V analogii k britské instituci by i ta česká mohla nově reflektovat řadu dějinných milníků klíčových pro vývoj české demokracie a zdůraznit jejich kolektivní aspekt – příkladem zde může být boj za všeobecné volební právo před rokem 1907, masová protestní vystoupení v dobách sociálních krizí v období před druhou světovou válkou, historický vývoj družstevnictví, spolků, osvětových organizací. Konečně i éra poválečného a poúnorového vývoje by zde mohla být konceptualizována daleko souhrnněji, nejen jako příběh o tragédii českých demokratických elit, ale jako vnitřně rozporné období, v němž emancipační přísliby byly naplněny jen částečně, zatímco volný demokratický vývoj kolektivních organizací byl násilně zastaven a převeden na direktivní model sovětského typu.
Konečně by však na bázi people’s history mohl být i v českém prostředí rehabilitován pojem lidu, dosud převážně negativně vnímaný a zatížený svou někdejší komunistickou minulostí. Funkční a konceptuálně dobře uchopená rehabilitace tohoto pojmu by napomohla kultivaci politiky historické paměti i kultivaci demokratické kultury v dobách, kdy nás zejména v důsledku globální klimatické krize čeká řada sociálních otřesů. Zdůraznění kolektivních a demokratických spojenectví a vazeb formou vhodně volené paměťové kultury může být na tyto otřesy více než vhodnou průpravou.
Autor je historik, působí na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.