Foto Gerd Altmann, Pixabay
Když v září 2020 vystoupila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen na plenárním zasedání Evropského parlamentu, její řeč se nesla mimo jiné v duchu zelené transformace. Zdůraznila přitom, že nejde jen o environmentální nebo ekonomický projekt, ale že je „třeba, aby to byl nový kulturní projekt pro Evropu. Každé hnutí má svou tvář a atmosféru. A my musíme dát systémové změně specifickou estetiku – spojit styl s udržitelností.“ Po tomto prohlášení následovalo oznámení o vzniku nové iniciativy New European Bauhaus (NEB), která má po vzoru slavné umělecké školy usilovat o propojení průmyslu a inovativních technologií s uměním, a to na bázi mezioborové spolupráce a s ambicí demokratizovat moderní (dnes spíše „udržitelný“) životní styl. NEB tak má být „duší“ Zelené dohody pro Evropu, respektive materiálním rozhraním mezi politicko-ekonomickou strategií a každodenní realitou milionů lidí.
Jde tedy o projekt mobilizace designu jako praxe navrhování v nejširším slova smyslu (včetně architektury, designu služeb, softwarů nebo infrastruktur), v němž tvůrčí obory nabývají mimořádného významu. Aby ale taková mobilizace měla smysl nejen jako marketingová kampaň EU, je nutné rozkrývat její politické předpoklady a uvažovat o tom, jaké designové strategie vlastně potřebujeme a k čemu mají směřovat. Je proto dobře, že i v rámci NEB už dnes bublají kritické spodní proudy.
Limity příliš konzervativní dohody
Ursula von der Leyen si od NEB, který do konce roku 2022 rozdělí mezi přihlášené iniciativy až 85 milionů eur, slibuje „explozi kreativity“. Podle Evropské komise mají být realizovány „krásné, inkluzivní a udržitelné“ projekty napříč kreativními obory i průmyslovými odvětvími, a to jak na komunitní či regionální, tak mezinárodní úrovni. Koncepce projektu se ale nezrodila čistě jen v hlavách evropských úředníků: v první polovině roku 2021 proběhla celoevropská co-designová fáze NEB, tedy sběr podnětů, vizí a příkladů dobré praxe prostřednictvím webového úložiště a množství rozhovorů se zástupci místních společenství, veřejných institucí i podniků. Z těchto debat a průzkumů pak vzešly základní tematické linie NEB, a sice: návrat k přírodě, znovunabytí pocitu sounáležitosti, upřednostnění těch, co to nejvíce potřebují, a integrované uvažování o životních cyklech v rámci průmyslových ekosystémů.
New European Bauhaus nemá smysl radikálně zavrhovat proto, že vychází z konzervativní Zelené dohody pro Evropu a že má trochu nevhodný název.
Typicky se může jednat o projekty, jako je Ulia Garden v Baskicku, kde místní dobrovolníci upravili zanedbanou lesní školku na komunitní park, místo aby byl pozemek využit k výstavbě masivního developerského projektu. Může ale jít i o konvenční architektonické realizace, jako je ajurvédské relaxační středisko RoSana, postavené z lokální hlíny, dřeva a vrbového proutí, nebo o technologické inovace, jako je AYR, blockchainová platforma odměňující uživatele za využívání prostředků bezuhlíkové mobility. Všechny tři jmenované projekty ostatně obdržely ocenění v rámci New European Bauhaus Prize v roce 2021.
Ve stejné soutěži, jen v kategorii věnované mladým talentům do třiceti let, pak uspěla Klasse Klima – studentská organizace na Universität der Künste v Berlíně, která se pokouší o dekonstrukci neekologické praxe v rámci umění, designu a architektury a nalézání možností, jak tyto obory propojit s úsilím o dosažení klimatické spravedlnosti. Klasse Klima přitom svou přihlášku do soutěže založila na kritice samotné koncepce NEB a zelené dohody obecně. Zatímco NEB je podle této iniciativy založen na odkazu školy, jejíž působení bylo programově provázáno s těžařskými praktikami kapitalismu, zelená dohoda stojí na ekomodernistické představě zeleného růstu, čímž v důsledku upevňuje asociální status quo v evropské politice i ekonomice. Před několika týdny pak Klasse Klima uspořádala sympozium Re: New European Bauhaus, kde např. zástupci hnutí DiEM25 nebo nadace Rosa Luxemburg Stiftung hodnotili zdánlivě progresivní cíle a strategie Evropské komise jako konzervativní a nedostatečné, pokud jde o tempo dekarbonizace a zohlednění principů sociální spravedlnosti, a kritikou účastníci nešetřili ani na adresu koncepčního rámování NEB.
Jako nemístné a zavádějící označili někteří mluvčí využití bauhausovského odkazu k vytvoření univerzalizujícího příběhu. Podle Isabell Schnalle a Lisy Hoffmann z Klasse Klima je Bauhaus třeba vnímat nikoli jako exkluzivní modernistický monolit, ale jako „kompost“ experimentální, sociálně orientované praxe, ze které lze čerpat živiny pro kritické umění a design pro dobu klimatického rozvratu. Hicham Khalidi z Akademie Jana van Eycka a Rolando Vázquez z univerzity v Utrechtu pak odmítli použití slova Bauhaus úplně, protože v podobě úderného brandu je komplexní dědictví školy redukováno na jednorozměrný eurocentrický koncept, který dokáže evokovat jen populární funkcionalistický styl. Podle Khalidiho a Vázqueze tak reference k Bauhausu jenom potvrzuje, že Evropská komise nestojí o strukturální společenskou změnu nebo radikální umění a design a že ve skutečnosti jí jde jen o dvě věci: modernizovat a estetizovat. Na sympoziu rezonoval názor, že umění a design – stejně jako evropská politika – musí důsledně reflektovat koloniální historii Západu a vlastní závislost na destruktivních průmyslech, jejichž rozvoj podporoval i původní Bauhaus. Spíš než o resuscitaci rozporuplného projektu za účelem vytvoření stylové jednotné značky bychom podle řečníků měli usilovat o maximální pluralitu tvůrčích přístupů citlivých vůči místu a komunitě i planetárnímu ekosystému jako celku.
Odolnost jako výzva pro designové myšlení
Do souhlasné atmosféry sympozia vnesl určité pnutí příspěvek Claudie Mareis z Humboldtovy univerzity v Berlíně věnovaný resilienci. Resilience, tedy odolnost, je schopnost sociálního nebo ekologického systému adaptovat se na nepříznivé vnější vlivy a reorganizovat se tak, aby mohly být zachovány jeho dosavadní funkce a podstata. V současné diskusi o environmentálních politikách nebo urbanismu se pojmem resilience rámují snahy připravit se na turbulentní budoucnost plnou extrémních projevů počasí a humanitárních krizí. Z pohledu levicové kritické teorie je nicméně tento koncept hojně kritizován jako konzervativní a v principu mylný – protože se ekosystémy nevratně mění, musí se změnit i systémy sociální či ekonomické. Myšlenka odolnosti tak podle kritiků ve skutečnosti představuje tichou rezignaci na politiku i (lepší) budoucnost. Přesně takto argumentovali na sympoziu i Khalidi a Vázquez, podle kterých je třeba věnovat pozornost především zranitelnosti, respektive pozici ohrožení, z níž může vyvěrat skutečná invence, a nikoli jen krotké defenzivní pokusy o zmírnění katastrofy. Zranitelnost je pojem, který v diskusích o klimatické krizi zaznívá stále častěji – a to i v názvu nedávno publikované druhé části šesté zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu při OSN.
Resilience byla tak na sympoziu v podstatě zavržena jako princip umožňující pokračování neudržitelného a nespravedlivého společenského uspořádání. Claudia Mareis se ale ve svém příspěvku snažila formulovat o něco subtilnější úvahu, a to v návaznosti na autory, jako je třeba geograf Kevin Grove. Podle Grovea může být pro praxi designu potenciálně užitečná vnitřní ambivalence, kterou v sobě resilience nese, a sice úsilí o sebezáchovu skrze změnu. Poválečná teorie resilience – stejně jako kybernetika a teorie designu – reagovala na zjištění, že sociální i ekologické systémy jsou mnohem komplexnější, než aby se podvolily do té doby dominantní manažerské mantře „command and control“. Předvídatelnost a stabilita, respektive foucaultovská „vůle k pravdě“, na níž byly založeny moderní instituce, se ukázaly jako iluzorní či neudržitelné a v nejistotě postmoderního světa se vynořilo to, co právě v souvislosti se systémovou resiliencí Grove označuje jako „vůli k designu“: adaptivní management bez ambice totální kontroly nebo design, který neslibuje revoluci, ale spíše pragmatické, částečné a nedokonalé změny otevřené přehodnocení.
Dekolonizace nevypočitatelného
Problém je v tom, že byl tento koncept kolonizován neoklasickou ekonomií a kapitalistickou praxí. V sedmdesátých letech se nepředvídatelnost systémů stala argumentem pro deregulaci a adaptivita principem pro zachování odolnosti něčeho, co zásadně ohrožuje systémy vyššího řádu, tedy systémy sociální a ekologické. Krajně nebezpečná křehkost kapitalismu nicméně spočívá v tom, že svou nekonečnou flexibilitu a vnitřní resilienci pouze předstírá: zdánlivě racionální financializací všeho kapitalismus ve skutečnosti oprašuje starou dobrou představu absolutní kontroly prostřednictvím matematické abstrakce, zatímco někde hluboko pod nánosem čísel se dávají do pohybu veskrze nevypočitatelné mechanismy zemského ekosystému.
Možná ale nemusíme všechny potenciálně užitečné poznatky a koncepty bez boje postoupit neoliberální ideologii. Možná stojí za to myšlenku odolnosti dekolonizovat. Není sice pochyb o tom, že se dnes lidstvo nachází v nebývale prekérní situaci, bylo by ale poněkud cynické podvolit se totálnímu regresu nebo modernistické revoluční logice. Nejde tu přitom o intelektuální boj o pojmy, ale naopak o dobrou vůli pohybovat se v institucionalizované debatě a v praxi ji ohýbat smysluplným směrem. V nejobecnější rovině může resilience znamenat zachování propojené globální společnosti a otevírání nových historických možností – třeba bez kapitalismu, ale ideálně s co největším počtem přírodních druhů na palubě.
Design klimatických politik
A tady se znovu dostává ke slovu design ve smyslu strategického navrhování, které posiluje odolnost těch částí systému, které chceme zachovat. V návaznosti na kybernetiku i teorii resilience lze praxi designu chápat jako tvorbu rozhraní mezi vnitřkem a vnějškem – mezi člověkem a prostředím, mezi městem a venkovem nebo mezi místní komunitou a globálním společenstvím. Resilience pak v tomto kontextu neznamená tvrdohlavé odmítnutí změny, ale naopak přijetí proměnlivosti a nepředvídatelnosti vzájemně propojených systémů.
Strategické navrhování lze chápat také jako „policy design“ neboli design politik. I o něm ostatně byla řeč na sympoziu Re: New European Bauhaus. Bobby Jewell a Hwei Fan Liang zde mluvili o aktivitách sítě Architects Climate Action Network, jejíž členové prostřednictvím politického lobbingu a aktivismu usilují o ekologickou transformaci architektury. Na ně pak navázali designérka Caroline Paulick-Thiel a ekonom Christoph Gran s příspěvkem o strategickém designu jako prostředku participativního navrhování alternativních politik.
Právě politické a ekonomické nástroje jsou jedním z rozhraní, která rozhodnou o míře odolnosti systému. Místo vytváření dalších a dalších finančních produktů (jako jsou např. katastrofické dluhopisy) a jejich derivátů dává smysl redesignovat třeba základní účetní pojmy, jako jsou výdaje a investice. Náklady na fyzické infrastruktury jsou dnes obvykle považovány za investici, zatímco peníze vynaložené na sociální infrastruktury nebo zdravotní péči jsou klasifikovány jako výdaje. Právě tyto systémy ale zvyšují životní úroveň lidí a posilují odolnost komunit, přičemž přerámování těchto rozpočtů může hluboce proměnit logiku státních financí. O to jde například „wellbeing economy“, která se pokouší navracet ekonomickým vztahům situovanost a materiální konkrétnost.
Stát se designérem politických rozhodnutí
Jiným rozhraním, jehož prostřednictvím lze posilovat resilienci, je software. Software je prostorem, kde se politika odehrává v reálném čase – a tím pádem je zásadní, jaká je jeho architektura a kdo má k němu přístup. Z hlediska resilience je na místě vytvářet nikoli uzavřené digitální produkty, ale open-source software, o který dlouhodobě pečují nezávislé instituce. Virtuální prostor tohoto typu pak může být skutečně veřejný a jako infrastruktura může konkurovat jiným infrastrukturám (včetně těch státních). Právě toto bylo myšlenkou platformy pro participativní demokracii, samoorganizaci a plánování Decidim, která byla původně vyvinuta pro město Barcelonu. Software Decidim jakožto rozhraní mezi komunitou a městem umožnil např. realizaci barcelonských superbloků a díky správě softwaru jako obecně sdíleného statku se dnes používá i v mnoha dalších metropolích.
A zásadní je samozřejmě uplatňování strategického myšlení v územním plánování. V tomto kontextu se právě o resilienci hovoří často, například pokud jde o odolnost měst vůči zvyšování hladin oceánů a vodních toků. Většinou mají designové intervence tohoto typu podobu plovoucích platforem nebo umělých mokřadů. Ačkoli i tyto inovace mají svůj význam vzhledem k tomu, že přímořské oblasti budou v blízké budoucnosti takřka s jistotou zaplaveny, je třeba o resilienci mluvit v obecnější rovině a v souvislosti se zranitelností a nevyhnutelnými ztrátami především v oblastech globálního jihu. Designovat pak netřeba záplavové bariéry, ale včasný organizovaný ústup včetně nových obytných zón a (sociálních) infrastruktur s těmi, kdo budou muset odejít. Je ale těžko představitelné, že by cokoli z toho bylo možné bez opory existujících institucí.
Ani New European Bauhaus tedy nemá smysl radikálně zavrhovat proto, že vychází z konzervativní Zelené dohody pro Evropu a že má trochu nevhodný název. Příležitosti, které nabízí, je zkrátka třeba využít k pečlivému designu rozhraní, kolem kterých se větví sociální a ekologické systémy. Autonomii komunit a decentralizaci rozhodování lze přitom podpořit právě vytvořením prostoru pro participativní strategický design a nabídkou nástrojů, které tento proces usnadňují.
Že v tomto procesu mohou hrát podstatnou roli i profesionální designéři, ostatně ukazuje i jeden český projekt: minulý týden vyšla publikace Klimavize, která vznikla ve spolupráci klimatického hnutí a designérů a která nabízí doporučení a nástroje pro strategické plánování v klimatické politice. Právě tvorba a implementace strategií totiž vyžadují následování strukturovaného designového procesu, sebereflexi a odstup, jehož by designéři měli být schopni. A ačkoliv za návrhy stojí hlavně ekonomové nebo politici, lidé s designérským vzděláním mohou v mezioborových týmech působit jako „designéři a designérky bez portfeje“, kteří kladou ty správné naivní otázky.
Autorka je teoretička designu.