Foto A2 / Marta Martinová
V poslední době se hodně mluví o tom, že jsou smrkové monokultury špatné. Mohl byste vysvětlit proč? Na jednu takovou se teď díváme…
Takové monokultury dnes ovšem existují už jen v omezené míře, respektive po kůrovcové kalamitě jsou místo nich holé pláně… Jedná se o přehoustlý, stejnorodý, stejnověký les s jednou etáží, kde je snaha vypěstovat co největší porostní zásobu dle tabulek. Ty však vznikaly v době klimatického normálu, v minulém století, a nereflektují změnu, která nastala. Takový les se tak pravděpodobně brzy velkoplošně rozpadne – stromy jsou přeštíhlené, je jich na jednotku plochy příliš. Konkurují si v přístupu ke zdrojům, mají krátké koruny, mělký kořenový systém – mají tedy vysoko těžiště, malou mechanickou stabilitu a celkově nízkou odolnost. Tyhle lesy naprosto nejsou připravené na klimatickou změnu. Ale platí to i pro monokultury jiných dřevin, včetně těch listnatých. Naší cestou jsou proto naopak lesy pestré, věkově a druhově rozrůzněné, řidší, a tím i odolnější. Ve větším plošném měřítku jsou zde přitom průměrné zásoby dříví a přírůst hmoty v porovnání s lesem věkových tříd, respektive holosečným hospodářstvím minimálně srovnatelné, spíše ale vyšší. Především se ale výrazně snižuje riziko předčasného rozpadu, což u jehličnaté monokultury nelze garantovat.
Kam tedy dnes směřuje hospodaření ve Školním lesním podniku Křtiny?
Hlavním posláním našeho lesního podniku je vzorové lesnické hospodaření s ohledem na měnící se podmínky prostředí, tedy klimatickou změnu, a účelovou vědecko-pedagogickou činnost. Studentům a dalším zájemcům chceme ukázat hlavní modely hospodaření v lese používané v evropském prostoru. Na asi šedesáti procentech našeho území najdete německý model Dauerwald, tedy „les trvale tvořivý“. Ten se nachází někde mezi švýcarským modelem bohatě strukturovaného výběrného lesa označovaného Planterwald, který se hodí spíše do srážkově bohatších oblastí s jehličnany, a lesem věkových tříd, tedy českou monokulutní klasikou. Dauerwald děláme s dubem, bukem, smrkem – na druzích přesně nezáleží, je to kombinace všech hospodářských způsobů s uplatněním výběrných principů. Oproti výběrnému lesu však můžeme pěstovat i slunné dřeviny.
Pokud u nás máme pomalu šedesát procent lesů ve vlastnictví státu, proč státní hospodaření nejde příkladem?
Model výběrného lesa pak už asi padesát let praktikujeme na objektu Klepačov, na ploše asi sto padesáti hektarů. Je to velmi rozrůzněný porost – výškově, věkově i druhově. V České republice se jedná o unikum, nikde jinde u nás převod na výběrný les neprobíhá takto dlouhodobě. Na malé ploše je tu spousta různých růstových fází stromů – jeden je tlustý, druhý tenký, některý vysoký, jiný nízký – a jedná se o nejrůznější druhy dřevin.
Proč používáte radši termín Dauerwald, a ne přírodě blízké lesnictví?
Označení přírodě blízké lesnictví část lesnické veřejnosti vnímá negativně ve smyslu radikalizované ochrany přírody. Termín Dauerwald má více než stoletou historii a zároveň je plnohodnotnou součástí množiny přírodě blízkých způsobů hospodaření.
Jak eliminujete poškození spodní etáže při těžbě? To je totiž častá námitka klasických lesníků proti přírodě blízkému hospodaření.
Těžíme hlavně mimo vegetační období a máme hustou síť linek. Při kácení směřujeme koruny stromů na linky, něco si sice zničíme, ale v přirozeném zmlazení máme hustotu třeba padesát tisíc stromků na hektar, takže nám to nevadí, spíše naopak. Nepotřebujeme – a ani nechceme – vysokou hektarovou zásobu dřevní hmoty. Běžné postupy sice pracují s šesti sty krychlovými metry, jenže pak vytvářejí holiny, kde mají nulu. Chceme optimální zásobu, v našich podmínkách asi tři sta krychlových metrů, rozprostřenou po celé ploše porostu. Nepostupujeme tak a priori kvůli ochraně přírody či bez ohledu na ekonomiku, jak tvrdí klasičtí lesníci. I my si na sebe musíme vydělat. Je to racionální rozhodnutí, protože nám odpadá spousta ekonomicky náročných činností: zalesňování, ožínání, intenzivní prořezávky… Hustota porostu se redukuje pomocí světla, stínu a těžby. Na jeden ar potřebujeme vypěstovat jeden kvalitní strom, takže u listnáčů stačí vypěstovat sto kvalitních stromů na hektar, a Němci říkají, že u cenných listnáčů dokonce jen padesát či ještě méně.
Jste zastáncem takzvaného freestylu. O co jde?
Freestyle, tedy volný styl nebo slovinská „slobodna tehnika“, nesvazuje les do šablon a tabulek. Jako lesník sice samozřejmě musím znát teoretický základ, mít spočítaný přírůst a celkovou výši těžeb, důležité je ale také umět v lese číst a volit hospodaření podle toho, co mi příroda ukazuje. Němci mají „naturgemässe Waldwirtschaft“, lesní hospodaření podle přírody. V jádru je jednoduchý princip: chci vytěžit jen tolik hmoty, kolik mi přiroste, a to v různých sortimentech. Chci tak akorát, aby zbylo napříště. Chci mít trvalý výnos, ale zároveň zachovat podstatu lesa. Je to ideální kompromis mezi ochranou přírody a lesníky. Tyhle dva tábory zkrátka vůbec nemusí stát proti sobě.
Na jaké problémy naráží zavedení Dauerwaldu a podobných postupů?
Kromě konzervativního myšlení a přezvěření je problémem dlouhodobost: abyste vytvořili ideální Dauerwald, musíte vydržet několik generací lesníků, třeba i jedno obmýtí, tedy sto let. Například u státních lesů však takovou kontinuitu nezajistíte. Rozhodně není problém na straně přírodních podmínek, jak někteří argumentují. Les tu bude i bez nás. Další věc jsou dělníci v lese – při tomto stylu hospodaření potřebujete provádět kvalitní specializované práce. I těžaři musí odvádět precizní práci, bez toho to nejde – nesmějí nic podřít, naházet na sebe kmeny, jako když děláte holinu. U státních lesů, mimo lesní závody, ale zajišťují práce vysoutěžené akciovky, často pomocí zahraničních dělníků, kteří třeba při zalesňování nabuší i šest set sazenic za den, ale kvalita té práce je úplně jiná, než jakou odvádějí naše dělnice, které máme na pracovní smlouvu. Ty zvládnou tak dvě stě kusů za den. Podobně při prořezávce: zaměstnanci bez vzdělání a praxe nepoznají buk od javoru. A to, co se při obnovách a prvních výchovách zpacká, je už nevratné. Možná že teď ušetříte, ale v dlouhodobějším horizontu se to mnohonásobně prodraží.
Jste držiteli certifikace FSC, jejímž smyslem je podporovat environmentálně odpovědné, sociálně přínosné a ekonomicky životaschopné obhospodařování lesů. Pomáhá vám tato certifikace?
Certifikace nám pomáhá obchodně, například jsme díky ní zodbytovali vlákninu za kůrovcové kalamity. Ale hospodařili bychom stejně i bez certifikace. Základní problém vidím v tom, že standard FSC je v každé zemi jiný. V Česku může být například průměrná velikost holiny 0,3 hektaru, kdežto třeba ve Skotsku můžou dělat holiny o desítkách hektarů a pěstovat nepůvodní dřeviny, například smrk sitku, plantážovým způsobem, a mají stejný certifikát jako my. U výrobku se kupující nedozví, z jakého standardu FSC konkrétní dřevo pochází. A v tu chvíli se ztrácí pozitivní efekt ekologicky šetrného hospodaření.
Kam vůbec mizí vysokoškolští studenti nadšení pro Dauerwald a podobné postupy?
Praxe je semele. Přijdou do práce a musí dělat tak, jak je to nastaveno. Absolventi středních lesnických škol se k našim metodám stavějí skepticky – pro ně už je těžké přepnout. Gymnazistům se naše postupy sice myslím líbí, jenže po absolvování vysoké školy narazí na realitu. Vyřeší to asi jen generační obměna. Středoškolští či vysokoškolští absolventi se také musí naučit lépe komunikovat s veřejností a s různými zájmovými skupinami, přijímat cizí názory a umět správně argumentovat. Lesnictví je hodně konzervativní obor a hůře přijímá změny, i ty klimatické. Přitom všichni už od šedesátých let vědí, že jsou smrkové monokultury špatně, vždyť na to jsou z té doby i učebnice… Přesto se nic nezměnilo. Pokud u nás máme pomalu šedesát procent lesů ve vlastnictví státu, proč státní hospodaření nejde příkladem?
Rozhovor vyšel v A2 č. 7/2022. Číslo s tématem Lesy budoucnosti je aktuálně v prodeji.