Foto Kremlin.ru, CC BY 4.0
„Módímu jsou evidentně mrtví ukrajinští civilisté jedno,“ pohoršoval se nejen český Twitter, když Indie v půli března navýšila svůj odběr ruské ropy. Ještě tak zesílilo rozčarování z toho, že se Indie spolu s mnoha dalšími asijskými a africkými zeměmi při hlasováních Valného shromáždění OSN na konci února nepostavila na stranu Ukrajiny. Představa, že vnitřně problematická, ale stále ještě demokratická země bude jednoduše hlasovat ve jménu lidských i mezinárodních práv, je však zjednodušená. Zapomíná nejen na indickou tradici nezúčastněnosti, ale i na komplikované vazby na Rusko. Co všechno tedy Indii brání postavit se tam, kde by ji Západ tak rád viděl?
Mezi zbraněmi a sankcemi
První z důvodů můžeme vidět v dlouholetých strategických vazbách na Rusko. Indická závislost na sovětských a ruských zbraních se táhne už od roku 1962, kdy Indie po prohrané válce s Čínou začala zbrojit. Oboustranně výhodný obchod pokračoval i po rozpadu SSSR – upadající velmoc byla spokojená, že má pro svou produkci velkého odběratele, a indické armádě zase vyhovovalo, že na rozdíl od západních zemí je Rusko schopné a ochotné dodávat nejen levnější, ale i sofistikovanější technologie, například pro výrobu jaderných ponorek.
„Západ pro nás nedělá dost, proč bychom jej tedy měli bezvýhradně podpořit?“ ptají se mnozí Indové.
Ano, Indie v minulých letech diverzifikovala své portfolio. Pořídila například francouzské stíhací letouny Dassault Rafale a ráda by také podpořila domácí výrobu. Přesto však pro ni Rusko zůstává největším partnerem. Podíl dodávek ruských zbraní sice v posledních letech významně klesl, pořád ale jen ze tří čtvrtin na polovinu. Za nákup ruského raketového systému S-400, který je pro indickou obranu klíčový, ostatně nad Indií stále visí hrozba amerických sankcí.
Je také zřejmé, že ekonomický nátlak ze strany Západu posune Rusko blíže k indickým nepřátelům, tedy k Číně a Pákistánu. Leccos o tom napověděla návštěva pákistánského premiéra Imrána Chána v Moskvě hned v prvních dnech invaze na Ukrajinu. Dillí si proto logicky nechce proti sobě Moskvu popudit. Dobré vztahy s agresorem přišly vhod už jen proto, že Indii usnadnily evakuaci zhruba 20 tisíc studentek a studentů, kteří zůstali uvěznění ve válečné zóně. Odsoudit ruskou agresi tak sice může být morální, ale pro Indii příliš drahé.
Vzpomínky na Bangladéš
Další z důvodů je až trochu sentimentální. V zemi vládne silné přesvědčení, že Indie si nemůže dovolit jen tak potopit svého tradičního spojence. Sovětský svaz Indii diplomaticky i vojensky podporoval už od roku 1947, kdy získala nezávislost. Mezi indickým obyvatelstvem dodnes silně rezonují zážitky z indicko-pákistánské války v roce 1971, kdy Spojené státy podpořily nepřátelský Pákistán nejen morálně, ale také politicky, vojensky a ekonomicky. Tuto historickou křivdu posilují i nedávné kroky Spojených států, které se nikdy dostatečně důrazně nevyslovily proti čínským průnikům na indické území. Při diplomatické krizi v roce 2020 to byl naopak ruský prezident Putin, kdo tlačil na Čínu, aby potenciální konflikt dále neeskalovala. Podobně Rusko několikrát blokovalo rezoluce OSN týkající se Kašmíru, aby otázka sporného území zůstala čistě mezi Indií a Pákistánem.
„Západ pro nás nedělá dost, proč bychom jej tedy měli bezvýhradně podpořit?“ ptají se mnozí Indové. Většina proto volá po co nejrychlejším mírovém řešení konfliktu a hlasy pro bezpodmínečnou podporu Ukrajiny jsou tak dodnes spíše výjimečné. V podobném duchu se ostatně nesla i stanoviska indických zástupců při hlasováních v OSN. Ač se nevyslovila pro žádnou ze stran konfliktu, Indie neopomněla zdůraznit, že je nutno dodržovat zásady územní integrity a suverenity.
Svou roli částečně hraje také vnitřní indická politika. Tvrdé jádro podporovatelů vládní BJP z velké části tíhne spíše k Putinovu režimu než k postkoloniálnímu Západu. Není proto divu, že indické trollí farmy během prvních dní války přebíraly ruský narativ a mnohé komentáře na sociálních sítích chválily ruského prezidenta za jeho rázné kroky proti nebezpečným ukrajinským fašistům a západním imperialistům.
Velmoci drží spolu
Poslední z významných důvodů souvisí s ruskou ropou, kterou jsme zmínili hned v úvodu. Vzhledem k rostoucí spotřebě energií totiž Indie potřebuje také co nejvíce diverzifikovat své energetické portfolio. Nemůže si tedy jen tak dovolit embargo na dodávky nejen ruské ropy, ale také plynu, které mohou v nejbližších letech tvořit důležitou položku jejího energetického mixu.
Pokud jde o indické nákupy zlevněné ruské ropy, je také dobré zasadit si všechna čísla do kontextu. Šest milionů barelů, které Indie zatím z Ruska přivezla, totiž pokryje její spotřebu zhruba na jeden den. Největším dovozcem ruské ropy a plynu nadále s přehledem zůstává Evropská unie, zatímco v Indii tvoří ruská ropa méně než jedno procento importu.
Když se píší dějiny
Indický postoj od začátku ruské invaze se tedy hodně podobá tomu čínskému. Obě asijské velmoci se snaží udržet dobré vztahy s Ruskem, aby od něj mohly nadále odebírat suroviny navzdory západním sankcím. Indie navíc cítí možnost, že by mohla v budoucnu nahradit Ukrajinu jako významný světový vývozce obilí. U Indie i Číny hraje důležitou roli také mentalita velkých zemí – tedy že nezpochybněním ruských zájmů si zároveň nepřímo upevňují hegemonii ve svých vlastních regionech. Zatímco však Čína za svůj postoj vůči Rusku sklízí kritiku, vůči Indii je Západ mnohem mírnější. „Rozumíme, že Indie má s Ruskem složitou historii i vztah. Většinu zbraní kupují z Ruska. Dobrá zpráva je, že jsou uprostřed dlouhodobého procesu diverzifikace… Myslím, že co se týče jejich vztahů s Ruskem, trendy jdou správným směrem,“ nechal se slyšet Ely Ratner, americký zmocněnec pro bezpečnostní otázky v Indo-Pacifiku.
Ať už jde o NATO nebo Quad (strategické bezpečnostní partnerství USA, Indie, Austrálie a Japonska), západní země si moc dobře uvědomují, že si nemohou dovolit ztratit tak důležitého spojence. Proto když Indie přijala ruskou nabídku ropy za zvýhodněnou cenu, Washington měl sice výhrady, ale pro postoj Dillí nakonec našel pochopení. „Nemyslím si, že by tohle bylo porušením sankcí. Ale myslete na to, kde chcete stát, když se tady a teď píší dějiny,“ prohlásila tisková mluvčí Bílého domu Jen Psaki.
Všechny nedávné schůzky indických a západních státníků ovšem nasvědčují tomu, že Západ už od kritiky indického postoje upouští. Místo toho se bude snažit Indii přesvědčit, aby se pevněji přimkla k jeho táboru. Všem je totiž jasné, že bez indické spolupráce jen těžko vytvoří kýženou protiváhu k rostoucímu vlivu Číny. Zároveň se ale Západ bude muset smířit s tím, že vytouženého spojence se společnými hodnotami zřejmě v Indii nezíská.
Autor je politolog a indolog.